Mocná finanční skupina pustila k vodě hyperlokální zpravodajství a propustila na 200 novinářů. Co taková událost znamená v českém mediálním prostředí?
Právě v době, kdy jsme v A2 otiskli analýzu několika projektů takzvaného hyperlokálního zpravodajství (Čtenáři, pište si sami!, A2 č. 17/2010), rozhodl se majitel toho nejambicióznějšího z nich, že své podnikání v této oblasti ukončí. Na konci srpna přinesl deník E15 zprávu, že lokální zpravodajství Naše adresa, který od loňského června provozovala firma PPF Media, bylo zastaveno. Na setkání s managementem Evženem Hartem, Romanem Gallem a Petrem Šabatou bylo zaměstnancům oznámeno, že má všech 200 pracovníků okamžitou výpověď. Novinářům nezbylo než podepsat dohodu o ukončení pracovního poměru výměnou za příslib pětiměsíčního odstupného. Ambiciózní plány na vybudování celkem 150 lokálních týdeníků, 1 000 místních webových stránek a 89 kaváren za více než jednu miliardu korun majitel zrušil. Stránky Naše adresa zmizely z webu.
Vedlejší škody
Časopis TREND marketing o měsíc později přinesl zprávu, že firmu PPF Media převzal majitel skupiny OIN Richard Benýšek, který se po analýze dosavadních výsledků a současného stavu rozhodl o ukončení činnosti sedmi dosud tištěných týdeníků, zpravodajských webů a uzavření již založených kaváren ve čtyřech pilotních okresech, kterými byly Ústí nad Labem, Teplice, Olomouc a Kroměříž. Důvodem údajně byla špatná návratnost investic, které by si projekt vyžádal. V činnosti mělo podle této zprávy pokračovat jen školicí středisko Futuroom, o jehož provoz se mělo starat asi 30 zaměstnanců, a pokračovat měl i mediální web Mediář.
V polovině října však na Mediáři, který se jako jediný v ČR věnoval systematickému komentování mediálního prostředí, visely bez jakéhokoliv vysvětlení stále jen staré články z konce srpna. „Přestal jsem tam psát, jakmile to prodali,“ říká mediální analytik Milan Šmíd, který měl na stránkách vlastní rubriku. „Vůbec nevím, co s tím bude. Podle mých informací se Milan Čermák, kterému adresa Mediáře patří, dohadoval o jejím prodeji s novým majitelem obsahu. Jak to dopadlo, ale netuším,“ dodává Šmíd. Informace o dalším osudu webu upřesňuje redaktor Mediáře Ondřej Aust: „Od prvního listopadu bychom chtěli stránky resuscitovat. Zatím to chceme dělat sami, ale určitý zájem zvenku o tento projekt existuje. Konkrétní dohoda ale ještě není a vše se zdrželo tím, že jsme měli nulovou odezvu od nového majitele (Richarda Benýška – pozn. red.).
Desítky propuštěných redaktorů lokálního zpravodajství, které PPF před několika měsíci najala, mezitím hledají uplatnění jinde. Milan Kruml, další z mediálních analytiků, který přispíval do Mediáře, vidí situaci, do níž je PPF svým rozhodnutím přivedla, velmi kriticky. „Lidé třeba dali výpověď v předchozích zaměstnáních, a za dva měsíce se dozvěděli, že to udělali zbytečně.“ Na začátku října potvrdil pro ČTK šéfredaktor Aktuálně.cz Jakub Unger, že bývalí zpravodajové Naší adresy v Ústí nad Labem, ve středních Čechách, Hradci Králové, Zlíně, na Kroměřížsku, Slovácku nebo například na Ostravsku byli najati serverem Aktuálně pro zajištění zpravodajství okolo říjnových komunálních voleb. „Se zhruba desítkou redaktorů jsem se dohodli na spolupráci. Ta v první fázi potrvá do konce letošního roku,“ uvedl Unger pro ČTK.
Důvody krachu
Důvody náhlého rozhodnutí vedení PPF se pokusila analyzovat Martina Vojtěchovská v časopise TREND marketing. Podle jejích výpočtů si projekt dosud vyžádal stamilionové náklady, s příjmy to však bylo podstatně horší. Tištěné týdeníky podle ní měly loni náklad 26 tisíc výtisků a z prodeje se tak dalo získat asi 12 milionů korun ročně. Příjmy z celostátní inzerce byly naprosto minimální a místní inzerce se rozjížděla velmi pomalu a byla vystavena velké konkurenci. Zakladatel projektu Roman Gallo však ekonomické výsledky nehodnotí jako tak dramatické. „Za šest měsíců se příjmy zvýšily třikrát a za třináct týdnů jsme získali na tištěném trhu desetiprocentní podíl,“ uvedl počátkem října na 17. fóru světových editorů v Hamburku. „Jestli chcete vědět, proč se to zavřelo, dám vám e-mail na někoho jiného,“ prohlásil k účastníkům kongresu. Určité potíže však přiznával.
Ústředními body měly být v jednotlivých regionech kavárny spojené s redakcí. Úskalí při jejich zakládání však autoři projektu zpočátku podcenili a vybrali také špatný design, který lidi spíše odrazoval. „Báli se dovnitř, měli pocit, že jde o banku,“ popisoval počáteční obtíže Gallo. Podle jeho slov také ve dvou ze čtyř kaváren vázla spolupráce mezi kavárníky, redaktory a manažery inzerce. Mimořádně náročná se ukázala práce redaktora. Ten měl podle původních plánů především korigovat obsah, který měly dodávat místní spolky a organizace. „Nakonec museli ale místní komunitu spíš nutit, aby něco dělala,“ uvedl Gallo. Přes počáteční marketingovou kampaň, během níž bylo rozdáno číslo zdarma do všech domácností, a trvalou přítomnost kaváren na dobrém místě v centru měst došlo po několika měsících ke stagnaci či poklesu prodeje novin a čtenosti webů. Bylo tedy nutné znovu investovat do marketingu. Přesto podle Galla projekt prokázal, že je životaschopný. Investor však zjevně došel k jinému závěru. Skeptický je i analytik Milan Šmíd: „Projekt mi od počátku přišel trochu bláznivý. Definitivně pro mě skončil, když nedokázal dostatečně pružně reagovat na nedávné povodně. Tam v hyperlokálním zpravodajství spíše selhal a někteří si z toho pak i dělali legraci.“
Propuštěným redaktorům ovšem i přes odstupné do smíchu jistě není. Největší propouštění novinářů za poslední léta podnítilo i diskuse o tom, zda by novináři neměli mít své odborové organizace. Začal ji svým článkem Jan Lipold a Petr Žantovský pak přišel s názorem, že by tuto roli měl u nás přijmout Syndikát novinářů. Tato myšlenka se u nás objevila již před více než deseti lety a v nynější turbulentní době znovu získává na naléhavosti.