Ve větších městech vznikají takzvané velké koalice, v nichž se páří pravicově se tvářící ODS s levicově se tvářící ČSSD. Na tom by asi nebylo nic zas tak hrozného, jak poznamenal i prezident Klaus, který ostatně podobným spolupracím pootevřel dveře opoziční smlouvou. Nebylo – kdyby nebylo tak okatě vidět, že tady nejde o politické ideje, ba ani o komunální politiku. Tady je především důležité udržet se, jak se říká, u koryta a také nedat příliš nahlédnout do bývalých kšeftů těm, kteří by to mohli zveřejnit či dokonce hnát někoho k zodpovědnosti. Nejpatrnější snaha zamést bývalé hříchy pod koberec je v Praze, kde se však vyčkává na rozhodnutí soudu o platnosti voleb. Kdyby se volby náhodou opakovaly a ODS s ČSSD by předtím daly najevo, že jim jde ze všeho nejmíň o voliče, asi by jim to v nových volbách nepomohlo. Uvidíme, zda stejně rychle jako vyšuměla předvolební rétorika, nepadne i podmínka Bohuslava Svobody, aby se v nové radě neangažovali staří špatní radní.
J. G. Růžička
Německý kandidát na Oscara, snímek Cizinka (Die Fremde, režie Feo Aladagová), uvedený v rámci letošního Das Film Festu, je dokonalou ukázkou toho, jak zneužít umění ve prospěch ideologie. Příběh turecké ženy, jež se synkem uteče z Istanbulu před dominantním manželem ke své rodině do Německa, útočí na naše city zcela bez skrupulí. Étericky krásná Umay (Sibel Kekilliová) je obětí nejen manžela, ale i rigidní rodiny, přičemž veškerému násilí na ní páchanému přihlíží její syn. Již tak deformovaný pohled na muslimskou komunitu ještě formuje fakt, že jedinou oporu představují ztrápené ženě plaví usměvaví Němci, od nového partnera po chápavé policisty. Turci jsou oproti tomu impulsivní, pokrytečtí a zvířecky krvelační, takže na konci máme pocit, že největší násilí se zde událo na divácích a na nepochybně problematickém a palčivém tématu.
A. Vondřichová
Poté, co vláda jednomyslně schválila více než dva roky starý senátní návrh zákona o účastnících protikomunistického odboje a účastnících odporu proti komunismu, dá se čekat, že hladce projde i ve sněmovně a konečně vstoupí v platnost. Bude nejen dokladem rostoucí politické shody nad tím, že je nutné ocenit lidi, kteří vystupovali proti minulému režimu, ale zároveň od samého počátku i svědectvím historické ironie. Rozhodující roli v administrativním procesu určování odbojářů či odpůrců dostane Ústav pro studium totalitních režimů, jehož legitimita byla v uplynulých letech otřesena řadou skandálů, ze kterých se dosud nevzpamatoval. Právě tato instituce bude nyní úředně posuzovat „intenzitu činnosti, pohnutky a objektivní riziko“ podstoupené žadateli a také, zda se někdy nedopustili „zavrženíhodného jednání“. Škoda jen, že nové „ministerstvo pro mravnost“ bude posuzovat jen chování v době minulé.
F. Pospíšil
Když jsem sledoval v rozhlase (ČRo 1 a ČRo 6) a na internetu (ČT 24, Aktuálně.cz, iHNED.cz ad.) zpravodajství z komunálních voleb, zarazilo mě, že v „analýzách“ a rozhovorech s politiky a často i grafech nechyběly podrobné informace o vývoji výsledků strany Věci veřejné, která evidentně patřila pod čáru pozornosti, zato pravostředová Strana zelených a levicová Komunistická strana Čech a Moravy jako by ani neměly kandidátku, přestože získaly mnohem více hlasů než VV. Ještě víc než evidentní ignorování dvou stran mě překvapilo pozdější „mediální pokrytí“ tragické události v Praze, požáru drážní budovy na Florenci, kde zemřelo devět lidí a pes. Velké servery tuto zprávu velice rychle, už ráno, odsunuly ze svých hlavních stran (přece jen tam zahynuli „bezdomovci“ a „sdružovali se tam narkomani“) a v rozhlase zaznívala především vytržená slova mluvčí hasičů, že „škoda je nulová“, „jediná škoda, o které vím, je zhruba 20 tisíc korun na ohořelých stromech v okolí“, „v okolí naši chemici měří emise a můžu říct, že lidé se nemusí bát; Pražanům žádné nebezpečí nehrozí“. Slovník každé doby má své specifické elipsy, výpustky, tyhle se mi ale hrubě nelíbí.
J. Obruč
Václav Klaus o sobě rád říká, že je prezidentem nadstranickým. To mu ovšem nebrání pravidelně podporovat pravici a jednu část ODS zvláště. Pomněte jen, jak poděkoval zřejmě nejzkorumpovanějšímu primátorovi v dějinách metropole a současně se tím přímo zastal pražských kmotrů, k nimž má prý sám dost blízko. Těm by mohlo odzvonit, kdyby vazby uvnitř ODS a sociální demokracie na pražské „podnikatele“ nevítězily i přes volby, které přišly zřejmě s jediným jasným vzkazem: vyměňte namočené komunální politiky. Nakonec to vypadá, že odejít bude muset nová tvář v podobě Jiřího Dienstbiera juniora a ty staré zůstanou pěkně, kde jsou. Klaus také dlouhodobě nemá rád Ústavní soud, čímž jen ukazuje, že je stále jen dalším v řadě politiků, kteří doufají, že jejich znásilňování práva (Klausova Lisabonská smlouva a parlamentní předčasné volby) nikdo nedozoruje. Jako by si myslel, že jeho „náskok ekonomů před právníky“ z devadesátých let může trvat věčně. Velké strany s prezidentem v zádech, nebo spíše v předstihu, již delší dobu vidí Ústavní soud jako ohrožení demokracie. Tedy té jejich stranické, či spíše velkostranické. Mluví dokonce o soudcokracii. Nezdá se, že by tento názor nutně zmizel, když Jiří Paroubek opustil předsednické křeslo sociální demokracie. Skutečností je, že dokud Ústavní soud štve svými výnosy především politiky napravo i nalevo (včetně hlavy státu), je všechno v nejlepším pořádku.
E. Roubíčková