Ani 21 let od revoluce není zcela zajištěna účast občanů při rozhodování, jak mj. požadoval 6. bod výzvy Několik vět z léta 1989. Dokonce i šest let po vstupu České republiky do EU chybí tento základní demokratický nástroj. O co jde? Evropská směrnice EIA o hodnocení vlivů staveb na životní prostředí požaduje, aby se každý mohl tohoto řízení účastnit – a pokud bude mít pocit, že tento proces proběhl nezákonně či vůbec, mohl podat žalobu. Nyní se ho sice může zúčastnit každý, ale žaloby mohou podávat jen občanská sdružení a obecně prospěšné společnosti. Občan je stále jaksi mimo. Dále je ignorována Aarhuská úmluva, podle níž se spolky občanů mohou účastnit správních řízení pro stavby ovlivňující životní prostředí a současně mají mít právo na včasnou soudní ochranu proti nezákonným rozhodnutím. Jejich účast je sice zajištěna, ale na rozsudky se bez odkladných účinků čeká několik let. Mezitím se stavba dostaví. Navíc nelze žalovat ničení přírody, jen úředníky za procesní chyby. A co na to vláda? Především uvažuje o tom, jak vyloučit nevládky ze stavebních řízení, neboť prý zdržují. Na oplátku prý ale bude moci opravdu každý žalovat územní rozhodnutí. Přitom jeho zrušení soudem bude k ničemu, neboť po vydání stavebního povolení se už nové rozhodnutí nevydává. Je to prostě báječné, jak se většina snaží zbavit účasti občanů při schvalování jistě bohulibých staveb. Pořád tu máme deficitní demokracii.
M. Patrik
Oslavy 17. listopadu mi přijdou v něčem zhola zbytečné. Abyste mě dobře pochopili, 17. listopad pro mě hodně znamená. Ale oslavy? Jako kdyby se námořníci poplácávali po ramenou, jakou mají hezkou příď, a schválně přehlíželi, že v zádi je obrovská díra a loď se potápí. Úmysly oslav mohou být čisté, ale vždycky je někdo v pozadí. Loni, když to bylo těch krásných dvacet, si pro sebe oslavy ukradl primátor Bém a jeho poskoci. Na Národní třídě to byl krásný špektákl, Monkey Business se naparovali jako dělníci funku a všechno bylo hrozně cool. A letos? To bylo skutečně trendy, jít demonstrovat proti Bémovým nástupcům. Přijde mi, že lidi, které bychom za to měli opravdu peskovat, nesedí ani na magistrátu, ani se nenacházeli 17. listopadu (ať už v roce 1989 nebo 2010) v ulicích. Slaví totiž 17. listopad vždy stejně: u svých televizí na chalupách.
J. Vávra
Máme po volbách… frýbovci a hemalovci dohadují koalice v zoufalé snaze nepustit k válu ještě nerozkoukané, a tedy nezkažené nováčky. Byla to dřina, říká každý správný politik, protože se o kampani a nastávajícím vyjednávání moc neprospal. Inu, z mítinku na mítink, z tiskovky na tiskovku, někdo to prostě oddřít musí, zvlášť když je motivací služba lidu. Kdo ale odedřel volby doopravdy? Listonoši. Jejich služba lidu, běžně spočívající v roznášení policejních, justičních a jiných oblíbených psaní se totiž během voleb modifikovala do čehosi, co lze nazvat jedině prachsprostou otročinou. Stovky kilo předvolebních letáků, volebních programů a časopisů zaplavily schránky v každém domě. Stovky tisíc korun a možná i miliony vyinkasovala pošta, která má v tomto ohledu neotřesitelný monopol. Škoda, že se zapomnělo na pošťáky. Rukama jim prošly tuny předvolebního papíru, kapsu si ale namastili jejich šéfové, živí ze státních peněz na svých manažerských kontech. Kam to až může dojít? Kdybyste se divili, až po vás bude listonoš chtít občanku, vaše vyznání víry, průměrný plat a počet televizorů v bytě, nedivte se – sčítání lidu v příštím roce bude totiž další velký byznys, který odnesou opět především pošťáci.
J. Mračno
Sdružení českých divadelních kritiků rozpoutalo diskusi o Divadelních novinách. Na internetu se rozběhla ostrá prediskuse, kde se vposledku nešetřilo ani osobními invektivami. Jenže být drsný je na netu snadné. Samotná diskuse 15. listopadu v pražském Divadelním ústavu byla o poznání uhlazenější (alespoň soudě dle záznamu). Ač organizátoři předeslali, že Divadelky nejsou veřejný majetek, padaly nesmyslné argumenty o tom, že by se měly chovat veřejnoprávně. Úsměvné bylo přiznání k tomu, proč že se kritici novin proti nim nevyhraní založením vlastního časopisu (do úmoru se vymlouvat na nízké granty začíná být dost nuda). Jeden z diskutujících bezelstně pronesl, že to už si zkusil a je to hrozná práce. Světe, div se!
J. Bohutínská
V jednom z posledních dílů televizní kuchařské reality show Na nože se vařilo podle kuchařky. Jistěže podle kuchařky Zdeňka Pohlreicha, který pořad uvádí. Zatímco divák by očekával, že směrem k finále budou úkoly pro kuchaře stále těžší, v jednom ze závěrečných kol se prověřovala schopnost, kterou má většina lidí, co si dovedou doma něco ukuchtit. Zatím rozhodně nejnudnější díl série, s nímž už by nic neudělal ani zručný střihač, padl za oběť product placementu. A není jediný. Třeba Pohlreichův konkurent Babica na jiném programu, spíš než aby něco kloudného uvařil, vychvaloval jakousi pánev, kterou používá. Nejvíc na ní ocenil, že se mu do ní všechno vejde… V nejrůznějších seriálech a filmech se pak, zcela mimo kontext, tu švenkne na jakési hodinky, tu zas na čisticí prostředek, případně má divák možnost nahlédnout, co že to postavy pijí za pivní patok. Product placement proměňuje televizní pořady a filmy v nesnesitelně dlouhé bloky teleshopingu, a divák tak má další důvod, proč se na televizi nedívat. Alespoň zbude čas na nějaké to kuchtění.
J. G. Růžička