Olomoucká přehlídka animovaného filmu PAF letos nabídne také sekci Ostrovy animace, která sleduje tvorbu různých menšinových národů či etnik.
Příležitostí, kdy lze v Česku vidět autorskou animovanou tvorbu, není moc. Kromě tradičního festivalu Anifest (Teplice), k němuž přibyl letos i „nový“ Anifilm (Třeboň), je aktuální přehlídka v Olomouci, probíhající od 9. do 12. prosince, třetí největší domácí akcí na poli animovaného filmu. Na rozdíl od dvou zmíněných festivalů, které se dramaturgicky vydaly spíše tradiční cestou narativní krátkometrážní tvorby, typickou například i pro současně nejvlivnější specalizovaný festival v Annecy, pojímá PAF animaci širším, svobodnějším způsobem. I letos se například na PAFu proplétá s videoartem (sekce Nové vize) či s hudbou (sekce Živá animace: barevná hudba), zároveň se však přehlídka nezříká ani klasičtěji dramaturgicky připravených sekcí (PAF rewind: animace ilustrace).
Trauma námětů a svoboda formy
Někde na pomezí stojí sekce tajemně nazvaná Ostrovy animace. Slovo ostrov je v tomto případě chápáno především symbolicky. Jak popisuje i dramaturgyně Kateřina Surmanová v úvodním katalogovém textu, ostrov můžeme vnímat jako místo pro azyl, útočiště, zároveň však také jako izolovanou oblast umlčovanou rozsáhlejší pevninou, místo našich vzpomínek i domov. Všechny tyto přesahy se odrážejí v šesti tematicky sestavených pásmech krátkých filmů, reprezentujících nejrůznější země původu i časová období. Díky nezvyklému dramaturgickému nápadu tak budou mít diváci v Olomouci možnost zhlédnout během jediné projekce originální pelmel filmů „osvobozených“ z tradičních národnostních a dobových retrospektiv. Celá sekce je navíc doplněna i vydáním mezinárodního sborníku, který reflektuje jednotlivá pásma. Ten sekci dodává jednak důležitý edukační přesah, jednak alespoň částečně zaplňuje díru, která na poli teoretických animačních studií v Česku stále zůstává.
Z pohledu domácího diváka je tematicky nejbližší pásmo Trauma Visegrád, nabízející přehled a srovnání tvorby Polska, Maďarska a Československa, tedy zemí v minulosti svázaných komunismem. V tomto ohledu je překvapivé, že hlavní rozdíly nenacházíme na ose geografické, ale spíše časové. Jak zmiňuje v souvisejícím sborníkovém textu i australská akademička s českými kořeny Lucie Joschko, zatímco v období politického nátlaku a cenzury vznikala osobitá díla s jasnými, výmluvnými myšlenkami a přesahy, v současnosti je pro tvůrce žijící v poklidných demokratických poměrech najednou složitější nacházet podobně silná témata. Jako příklad mohou posloužit dvě v jinotaji a politické metafoře excelující díla, Byt (1968) Jana Švankmajera a Ruka (1965) Jiřího Trnky. Oba krátké filmy, reflektující nesvobodu a útlak jedince v komunistickém režimu, vycházejí především z působivého námětu a jednotlivých scenáristických nápadů, kterým vizuální stránka filmu „pouze“ vhodně slouží. Naproti tomu například novější snímek Štyri (2007) slovenské režisérky Ivany Šebestové klade v porovnání s dvěma předchozími mnohem větší důraz na vizuální stránku a formální vytříbenost. Příběh je zde naopak více v pozadí originálního výrazného výtvarna.
Kreslení do písku a instantní francouzština
Naprosto z druhého konce světa přichází pásmo Sny Austrálie, představující především filmy tamních původních obyvatel, natočené v rámci australskou vládou podporovaných workshopů. Jak uvádí filmová vědkyně Deborah Shapiro, jedním z hlavních cílů těchto workshopů bylo zachytit vypravěčskou rozmanitost Aboriginců. Mezi jejich nejpopulárnější způsoby předávání příběhů patří vyprávění pomocí kreslení do písku, techniky, která je pro animaci (díky pookénkovému snímání a následnému sestříhání jednotlivých obrazů) přímo ideální. Pásmo je doplněno také o několik snímků mezinárodně uznávaných australských tvůrců, jako je Denis Tupicoff, Sophie Byrneová či Lee Whitmore, kteří se ve svých dílech dotýkají především témat civilizace a divoké přírody.
O něco známější zemí, alespoň co se animované tvorby týče, může být pro české publikum Kanada. Třeba i díky legendárnímu Frédericku Backovi, který měl na PAFu před několika lety rozsáhlou retrospektivu a jehož filmy nechybějí ani tentokrát. Hlavním tématem pásma Transkanadská magistrála však není prezentace jednotlivých slavných jmen, ale spíše reflexe Kanady jako zvláštního symbolického ostrova, na němž se kříží vlivy Velké Británie, USA a Francie. Tato rozpolcenost v národnostní identifikaci bývá v tamní animaci často terčem ironizování a sarkasmu, jako například v sérii Canada Vignettes, zastoupené v pásmu dvěma díly: News Canada (1978) a Instant French (1979; představující instantní produkt, který vás naučí plynule francouzsky s akcentem, jaký si vyberete).
Téma národnostní identity se odráží i v dalším pásmu Afrika: Zobrazovat neviditelné. Výběr reaguje především na neexistenci obyčejné černošské postavy v současné západní animované tvorbě. Jak uvádí i britský tvůrce a zároveň teoretik afrického původu Charles daCosta, pokud se černošská postava na plátně přece jen objeví, smrskne se většinou na groteskní karikaturu s velkými rty a bederní rouškou. Sám daCosta se rozhodl vystoupit proti této stereotypizaci natočením krátkého animovaného filmu School Dinners (2005), vycházejícího z tradičních postupů britské dokumentární animace. Výpověď reálné postavy, černošské starší dámy, je zvukově zaznamenána a k ní následně doplněna animovaná vizuální stránka. Tím, že pro dané téma (vzpomínání na druhou světovou válku) neexistuje žádné speciální opodstatnění, proč by měla být vypovídající figura černé pleti, chce daCosta symbolicky zahrnout černošské postavy do tradiční britské „mainstreamové“ animace.
Programová sekce Ostrovy animace (zahrnující ještě pásma Imperátoři světa, Cestování dějin a Ostrovy mýtů) tak může po své odvážné a originální dramaturgické stránce sloužit jako inspirace pro ostatní domácí festivaly, aby se nebály vykročit z tradiční programové skladby a přinesly divákům neotřelá pásma nabízející nečekaná filmová setkání a vybízející snad i k hlubšímu zamyšlení.
Autorka je filmová publicistka.