Reportážní zamyšlení nad projektem, jenž se odehrál v několika pražských kavárnách a hledal možnou lepší budoucnost české kultury, ukazuje, že se stále tak trochu točíme v kruhu.
Nebýt několika pomocníků, kteří vítají na místě diskutující, nikdo by si nepovšiml, že v několika pražských kavárnách právě začíná diskusní projekt o kultuře posledních let. Pořádá ho organizace Open think tank a jejím cílem je vysvobodit debatu o stavu české kultury a její podpoře od zaběhnutých rétorických klišé. Vrátit ji tam, kde má každá slušná debata začínat: k vymezení základních pojmů, pojmenování základních tezí a zejména k navrácení významu užívaných slov.
Na první pohled by se přitom mohlo zdát, že se kulturní obci nezježí vlasy při ekonomických úvahách o kultuře, a že ekonomická obec konečně pochopila funkci kultury, a to nikoliv pouze z finančního hlediska, nýbrž v důsledku přirozené společenské a osobní kultivace hodnot. S pojmy jako kulturní identita, kulturní průmysly či kreativní průmysly se ale stále zachází jako se zbožím na jarmarku, kdy zprvu na něj prodejce láká nanejvýš tvořivě, ale po chvíli zjistí, že hlasitostí, úderností a zejména obrušováním sdělení na významovou plochost prodá zboží nejlépe.
Právě „ne“ tomuto jarmarečnímu ryku stálo na počátku celého projektu. „My děláme audit té diskuse, protože dosud většinu těchto debat pořádaly specializované zájmové skupiny, které je určitým způsobem hnaly a tím je urychlily. A my nyní potřebujeme zjistit, kde ta debata je,“ říká jeden z organizátorů, Petr Šourek, a dodává, že část kulturní obce diskutuje o kreativní ekonomice a druhá část obce v týž moment pochybuje, zda kultura a ekonomika není nehorázným propojováním odlišných světů.
Dialog zahřívá veřejnou diskusi
Pro zahřívací kolo vybrali organizátoři osm pražských kaváren tvořících symbolický obraz české kultury – nechyběl Louvre, Imperial, Orient či Nona v Nové budově Národní divadla – a za kavárenské stolky posadili více než třicítku osobností českého veřejného života. Kdokoliv měl možnost zarezervovat si setkání a zahřát diskusi kávou. Druhý z organizátorů, Jan Vávra, říká, že „debata jeden na jednoho s politikem o těchto tématech může přinést daleko více než třeba přečtení tisícistránkové studie, jak podporovat kulturu“.
Organizátoři nabídli diskusi zástupcům největších demokratických stran, nakonec však dorazili na oba dny pouze Ondřej Liška a nováček pražské politické scény Bohuslav Svoboda. V první den se v Noně objevuje i ministr kultury Jiří Besser, který vzápětí podniká kotrmelec, při němž zraňuje jak sebe, tak kulturní obec. Na otázku, co tím myslel, když řekl, že „kultura je neukojitelná“, odpovídá: „Zjistil jsem, že skupin, které se zabývají kulturou a říkají, my děláme kulturu, je tolik, že jsou skutečně neukojitelné, celé to prostředí je neukojitelné. Už jenom z toho, co mi chodí za nabídky, kde všude se mám na kulturní události ukázat, mám pocit, že je tam porušeno základní pravidlo trhu, to znamená, že je větší nabídka než poptávka. A pokud to takto funguje, tak kultura samozřejmě musí být dotována.“
Pokud tím ministr myslel kritiku konceptu demokratizace kultury (důraz na dotování tzv. vysokého umění), byla by jistě obhajitelná, Jiří Besser však stavěl úvahu spíše na výpočtu množství pozvánek zaslaných do Nosticova paláce.
O poznání vstřícnější je reprezentant nepolitických hostů diskuse Miroslav Petříček, který si pochvaluje otevřenost akce: „Málokdy se stane, abychom se mohli sejít s lidmi, které neznáme. Většinou se pohybujeme sami mezi sebou a to už většinou víme, co ten druhý bude říkat.“
V kavárně jen nejvěrnější
Jak však uvidíme, přes deklamovanou veřejnost celé akce a přes různorodost sezvaných hostů se sešli zejména ti kultuře nejvěrnější, což potenciál diskuse značně snížilo. Nabízí se zmínit Jürgena Habermase, podle něhož diskuse v kavárnách sehrála v 18. století klíčovou roli, protože konstituovala nový typ veřejnosti, tzv. literární, jejíž rozhovory zakládaly veřejnou kritiku jakožto ustanovující rys občanské společnosti. A právě taková kritika se má rozvinout v den druhý, kdy dialog střídá veřejná debata, jež se má stát srdcem zamýšleného auditu české kultury.
Debata se tedy symbolicky přesouvá do sídla auditorské společnosti Pricewaterhousecoopers. Zde organizátoři auditu vytvořili na tři části rozdělený prostor, ve kterém se debatuje nad kulturou z ekonomického hlediska, tedy jestli můžeme o kultuře uvažovat ekonomicky, z estetického hlediska – neboli jaké je současné umění a zda ještě někoho zajímá –, a konečně z hlediska politickofilosofického, čili jakou funkci kultura ve společnosti zastává.
Právě prostorové členění, které umožňuje přecházet volně z jedné debaty do druhé, dobře ilustruje charakter diskuse o kultuře, která ze své podstaty vyžaduje koherenci a integritu. Vzápětí se však ukazuje, že takové hodnoty postrádá, neboť se rozlamuje v samotných východiscích. Přesto se Miroslavu Petříčkovi podařilo vtěsnat univerzum kultury do přiléhavé metafory: „Co je voda pro rybu, to je kultura pro člověka, protože bez ní chcípne. Ale jeli kultura něco jako živel, nevnímáme ji. Ta ryba přijde na to, že jí něco chybí, až když ji vylijeme na stůl.“ Rozvinutí příměru se přímo nabízí. Může totiž nastat ještě horší případ, kdy se rybě do vody postupně nalévají látky, které změní samu podstatu vody, aniž by tuto skutečnost ryba zaregistrovala, neboť prochází stejně plíživou změnou své podstaty jako její prostředí.
Jarmareční ochucovadla a jedy
„Mantra, že jedna koruna na kulturu přináší tři koruny státu, je cesta do pekel, byť je to třeba pravda,“ říká Marek Pokorný, ředitel Moravské galerie v Brně, čímž se snaží vyvrátit přesvědčení Martina Cikánka (autora přehledové publikace Kreativní průmysly), že ekonomické úvahy o kultuře musí tvořit nedílnou součást diskursu. A Marek Pokorný dodává, že „přílišný akcent na ekonomickou výhodnost kreativních průmyslů nebo kulturní produkce je úhybný manévr a to si musíme přiznat“. Ředitelka Dejvického divadla Eva Měřičková ale rozčarovaně kontruje: „V posledních dvou letech, kdy se kulturní pojmy převedly do řečí ekonomů, začali na ně politici konečně slyšet a paradoxně na ně začali slyšet nejvíce, když přišla krize do ekonomické sféry.“ Jestliže se totiž diskusní panel politickofilosofický táže po podstatě kultury, panel ekonomický hledá způsob, jak o kultuře mluvit, jak ji na zmíněném jarmarku prodat. Dialektickou syntézu provádí architekt Adam Gebrian, který říká: „Nepřímé benefity, které z kultury vznikají, jsou několikanásobně větší než ty, které se snažíme měřit. Nejlepší investice na světě je investice do lidí. Všechna města o takové jedince bojují. A jediný nástroj, jak je nalákat, je, aby se v daném místě cítili dobře.“ Čímž parafrázuje slavný koncept Richarda Floridy, který říká, že nejkreativnější lidé zajišťující jádro ekonomické prosperity nejvyspělejších regionů si vybírají místo svého působení podle kvality prostředí. A kultura tuto kvalitu zásadně ovlivňuje.
Vypuštěná fontána
Největší slabinou se ukazuje být diskusní stůl pídící se po otázce, k čemu máme moderní umění, když o něj nikdo nestojí. Pří sledování diskuse se vybavuje Duchampova Fontána, která započala dějiny konceptuálního umění, jež zjevně stále děsí „normálního“ diváka. Na pozadí Duchampova smíchu se diskuse pohybuje od zcela odmítavého postoje až po neoromantickou adoraci umělce z úst kurátorky Lenky Lindaurové: „Umělec za nás říká věci, které my říct neumíme.“ Nejpřínosnější kritika přichází z vnějšku kulturní obce, od lektorky Terezy Kalinové: „Tak jak nám církev vnutila, že potřebujeme prostředníka mezi sebou a Bohem, tak je nám vnuceno, že potřebujeme prostředníka mezi sebou a duchovnem skrze umění. A to současné umění neumí.“
Audit má přinést především zhodnocení. To, jak se s jeho závěry bude zacházet dál, je věcí odpovědného subjektu. Tím je v případě kulturního auditu veřejnost a politici, kteří ji zastupují. Obě tyto entity ale na dvoudenní akci pohříchu chyběly.
Je tedy otázkou, zda se naplnil smysl celého diskusního projektu. Jana Ryšlinková, děkanka US Business School Praha, se zmínila v závěru diskuse o skutečnosti, že českou veřejnost kultura obvykle příliš nezajímá. Zřejmě nezbude nic jiného než ji z domnělého blahobytu vylít na nehostinnou dřevěnou desku stolu a nechat zalapat po dechu. Vzhledem k tomu, že cykličnost je evropskému myšlení zcela cizí, musíme se ptát, zda ryba po návratu do svého životního prostředí bude ještě tou stejnou rybou.
Autor je redaktor kulturního zpravodajství ČT, postgraduálně studuje kulturní politiku na FF UK.