V sobotu 27. listopadu probíhaly dvě akce, jejichž návštěva poskytla kromě radosti z události samé též pozoruhodný sociologický obraz o jejích účastnících. Waldorfský jarmark v Jinonicích byl plný fairtradeových výrobků, ručně vyráběných šatů, šperků a dílen, avšak nebylo tu ani stopy po agresivní alternativní kultuře, jež prosazuje pouze samu sebe. Podobně sympaticky působil fashion weekend Code Mode ve funkcionalistické budově Dopravních podniků– mezi slečnami zahalenými jen do bodyartové reklamy se batolily děti, u stánků se nabízely neotřelé a hravé modely, ale i termofory či staré gramofony. Nepřekvapila mě ani tolik originalita nabízených věcí, jako vstřícnost, která na obou trzích panovala. Otevřenost, jež nedělí lidi na in a out, ale dává jim prostor vyzkoušet si, kde chtějí sami být.
A. Vondřichová
Závěr roku patří tradičně firemním večírkům. Investigativní oddělení našeho listu neváhá a snaží se pro své čtenáře vystopovat, kde si předávají vánoční dárky politici. Tentokrát redaktoři A2 zavítali do sněhem zavátého smíchovského klubu MeetFactory na nerd-rapovou brněnskou dvojici Čokovoko a neminuli! Posluchačů téhle dívčí dvojky sice příliš nedorazilo, zato se tu sešlo vedení TOP 09, které v rohu u baru hostili spolumajitelé klubu David Koller a David Černý. Na opačném konci baru postával populární ekonom Tomáš Sedláček, k němuž občas zavítal pro radu jak předseda Schwarzenberg, tak ministr Kalousek. Později se připojil další poradce, Vladimír Mlynář, večírek si nenechal ujít ani ministr obrany Alexandr Vondra. Vize to byla až bizarní. Bývalá továrna, obskurní hudba a do toho naše top politická elita.
J. G. Růžička
Vejdu o mrazivé předvánoční sobotě 11. 12. do jedné z budov na pražském Mariánském náměstí (to je občanům známé pod názvem Mafiánské kvůli nedaleké radnici, jejíž vládci z ODS nyní dokonce do konce roku náměstí zabrali pro své „akce“, aby jim tam lidé nedemonstrovali). Vcházím tedy do Městské knihovny v Praze, do čítárny, kde se nad novinami tiše sklání asi dvacítka bezdomovců. Všichni si čteme nebo to předstíráme, když vtom se ostraha či obsluha, prostě děda v podivném saku s visačkou, vrhne na jednoho zadřímavšího člověka a začne jím cloumat: „Opusťte knihovnu!“ Ten vytahuje z kapsy rozbité brýle, jako že nespí, ale čte, a tak strážce klidu uchopí dřevěný držák na noviny a před očima nás všech ho několikrát nenávistně, s velkou silou udeří do ramene. Když se překvapeně ozvu, zmizí dolů k šatně a tam si ulevuje: „Hajzl. Svině… Ať si zmrzne!… atd.“ Jdu za ním, ustrašené paní v šatně dělají, že ho neznají (to už si připadám jako za tuhé normalizace). Pán je zašitý ve třetím kanclíku za dveřmi s koulí, a když chci po něm jméno, schovává visačku, běhá kolem a vyhazuje mě. Čekám, jestli taky dostanu nějakou dřevěnou tyčí. Nedostanu, protože mám press kartu. Pán najednou přestane běhat, vztyčí se a s vítězoslavným pohledem mi oznámí: „Helejte se, já tady stejně končím!“ V čítárně se pak už neobjeví, místo něj přicházejí dva jiní. Ti už provinilcům na svých životech jen kopou do židlí.
L. Bělunková
V zimě padá v Česku občas sníh. A bývalo přitom zvykem, že jej z chodníků uklízeli majitelé přilehlých nemovitostí. To už se ale nedělá. Prý nyní zákon přímo a výslovně nikomu neukládá, aby schůdnost komunikací zajišťoval. Přes zmrzlé nebo rozbředlé hromady tedy klopýtají chodci, ti slabší či křehčí se už neodvažují ven. Neuklidňuje je ani skutečnost, že stále platí odpovědnost vlastníka nemovitosti za škodu, která by pádem na chodníku zraněnému vznikla. Zástupci měst se už nechali slyšet, že kvůli tomu zvýšili své pojistky, je to ale prý stále levnější než uklízet. S inovací přišla i policie v Praze. U svého sídla v Bartolomějské ulici rovnou přehradila chodník prkny s nápisy Padá sníh a vyhnala chodce do vozovky. Zřejmě si nikdo nepřečetl úvodní ustanovení zákonů, které říkají: „Policie slouží veřejnosti. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, atd.“ a „Obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem.“ Nebo se veřejný zájem a pořádek u nás už na rozdíl od sněhu úplně rozplynul?
F. Pospíšil
Dva právníci-ministři se odlišně vymezují vůči ekologickému neziskovému sektoru. První z nich po příchodu na své ministerstvo zjistil, že si během porevolučních let počínalo marnotratně, hájilo různé klientské zájmy bez ohledu na ty veřejné a řadu informací utajovalo. Druhý zase zjistil, že jeho ministerstvo se během krátkých tří let stalo hnízdem zelených ideologů, z nichž většina se na svět dívala jen prizmatem broučků a kytiček. Oba pohledy jsou jistě legitimní. Horší je to s postoji ministra Bárty a Drobila k ekologickým sdružením. První z nich uznává, že jsou nedílnou součástí demokratického prostoru, kde každý artikulovaný organizovaný zájem má své zástupce, takže je nemoudré ignorovat jejich zkušenosti a znalosti. Lépe je tak mluvit se všemi dotčenými a pak rozhodovat. Druhý však k nim od počátku zaujal postoj zcela opačný, až nepřátelský. Jak jinak si vysvětlit, že své ideově modře zbarvené názory v této věci šíří takřka výhradně nepřímo sdělovacími prostředky a bez jakékoliv osobní komunikace? Jeho slovník navíc až příliš připomíná časy před listopadem 1989. Ani on tu ale nebude na věčné časy.
M. Patrik