Hru z doby krize ve třicátých letech 20. století přesadilo Divadlo Komedie do současnosti. Je to aktuální divadlo o světě, kde nikdo nic nedostane zadarmo.
Inscenace Víra, láska, naděje, druhá premiéra Rakouské sezony (s podtitulem Analýza rozkladu) Divadla Komedie, přepisuje osmdesát let starou hru Ödöna von Horvátha. Zabývá se lidmi společensky vyloučenými: bezdomovci a ženami.
Problematické aktualizace režisérky Kamily Polívkové zaštiťuje scéna celkem konvenční politické kampaně. Politik Jiřího Štrébla rozdává úsměvy a populistické sliby na všechny strany, po boku mu stojí elegantní blondýna (Dana Poláková). Nejde však o zesměšnění konkrétních politiků, jak se to podařilo před čtyřmi roky v Divadle Rokoko kritickou satirou Má vlast od uměleckého tandemu Zielinsky – Svoboda.
Reklamní billboard se Štréblovou fotografií hlásá křesťanské hodnoty „víra, naděje, láska“, jež už i Horváth cynicky použil pro název svého černogroteskního sociálního dramatu. Na politikův projev rebelující diváci reagují křikem (skvělá aluze na předchozí inscenaci Spílání publiku 2010), stěžují si na nelehkou životní situaci, na nezaměstnanost; posléze se ukáže, že jsou to herci souboru Ježek a čížek, sestaveného z bezdomovců. Stejně ale je i toto spílání jenom uměleckým gestem, těžko si lze představit, jak sociálně slabí přímo útočí na představitele moci, jsou spíše (uměleckým) symbolem nemožnosti změny daného stavu. Proto je na škodu, že Polívková výstup odehrávající se v Horváthově hře na úřadu práce, kde se sešli – vedle žen – dělníci a chudina, popularizovala předvolebním výjevem (premiéra se konala den před komunálními volbami).
O údělu slabých žen
Hlavní hrdinka Alžběta Ivany Uhlířové bojuje o holou existenci, přes snahy se uchytit neustále ztroskotává. Peníze na zaplacení pokuty, kterou dostala, protože pracovala bez živnostenského listu, shání, kde se dá. Není obětí bezohledného kapitalismu, ale člověkem neschopným se o sebe postarat ve společnosti, kde nedostane nic zadarmo. Přesto jí pomáhá její nadřízená (opět Dana Poláková), ta jí ostatně jako jakási náhradní matka ukazuje, jak to v životě chodí.
Uhlířová z postavy dělá malou, vzpurnou holku, jež nerespektuje pravidla. Jako asociál (to, že jí nejde práce, vysvětluje vyšší mocí) se pak ale dostává do začarovaného kruhu zadlužení; penále a procenta z prodlení rostou… a to vede na dno. To je přece téma mnohem působivější než inscenovaná hádka s politikem; vzbuzuje soucit a pochopení. Celé kouzlo ale malá anarchistka vzápětí popírá, ba staví na hlavu prospěchářským vztahem s policistou Alfonsem, v podání Stanislava Majera celkem sympatickým. Kritika kariéristických žen (viz Polákové blondýna po boku politika), jež se vyšplhají po zádech silných mužů, pokulhává a je její – možná nezáměrnou – parodií. Alžběta také není s Alfonsem kvůli nezištné lásce, ale protože v tomto světě nemá jako singl žena jinou možnost.
Boj o ženinu existenci lze nahlédnout ještě jinak. Scénu (Kamila Polívková, Pavel Borák) tvoří vysoká plechová zeď, kterých je nynější „budovatelská“ Praha plná, za ní se ale v inscenaci nestaví, nýbrž je to prostor nicoty. Poloviční sirotek Alžběta stojí před anatomickým ústavem, za jehož branami se podle zaměstnanců povalují části lidských těl, aby prodala svoji mrtvolu. Po rozpadu vztahu s Alfonsem, založeného na tom, že mu připomínala mrtvou lásku, se zabíjí skokem za zeď. Režisérčina (ne)víra v budoucnost tak vyznívá značně pesimisticky. Z tohoto úhlu pohledu byl pokus o politickou aktualizaci zbytečný.
Autorka je teatroložka.
Divadlo Komedie Praha – Ödön von Horváth: Víra, láska, naděje. Režie Kamila Polívková, překlad Valeria Sochorovská, výprava Kamila Polívková a Pavel Borák. Premiéra 15. 10. 2010.