Redaktoři A2 zvou k návštěvě zavátých míst. Nacházejí se uprostřed měst i na jejich okrajích, na venkově, v divočině. Na kopcích, v podzemí, anebo někde mezi. Jděte po stopách jejich dětských vzpomínek či tam, kde se občas potulují dodnes.
Bohdalec
Vrch Bohdalec leží v Praze na rozhraní Michle a Vršovic, přičemž samotný název je velice starý, oficiálně se však začal používat až ve třicátých letech minulého století. Dnes se jako Bohdalec označuje jak širší okolí kopce (ohraničené Vršovickým nádražím, lokalitou Sedmidomky, odstavným nádražím jih a Tyršovým vrchem), tak i místo samotné, kterému se dříve říkalo Sychrov (svědčí o tom názvy ulic Na Sychrově, Pod Sychrovem). Jeho nadmořská výška je 273 metrů a kromě lesoparku zde najdete hlavně rezidenční zástavbu, ale i lukostřeleckou halu a klikatící se pěšinky, z nichž je skvělý a nečekaný výhled na zmiňované končiny. V blízkosti stojí za návštěvu volně přístupný pingpongový sál v budově Sokola Michle (ulice Pod Stárkou 4) a sousedící non-stop bar Kyklop. Nejlépe kopec překonáte od zastávky busů 124, 139 a 106 ze zastávky Michelská pěšky stále nahoru (a pak dolů do Vršovic).
Anna Vondřichová
Štola
Podzemí je pro mladé hochy odkojené Foglarem náramně lákavé. Prolézali jsme všechno: kanály pod sídlištěm, důlní komplexy na Karlštejnsku, plazivky tamtéž, ale také na Proseku a nepohrdli jsme ani teplárenskými kolektory. Největší dobrodružství na nás čekalo v Rudolfově štole. V té době byla právě v rekonstrukci a dělníci se uzavřením vchodu příliš nezabývali. Vybaveni holínkami a baterkami, vstoupili jsme do tunelu, který nechal vyhloubit císař Rudolf, v místě, kde se napojuje na Vltavu. Počáteční pocit dobrodružství začal u několika účastníků výpravy s čím dál černější tmou střídat strach. Asi vprostřed štoly, která je dlouhá přes kilometr, jsme se chtěli trochu přistrašit, a tak jsme začali vyvolávat duchy. Zejména ty v době porevoluční neškodné: Klementa Gottwalda a Julia Fučíka. Zřejmě neměli čas. Asi po hodině chůze jsme dorazili na konec, kde nás čekaly zavřené dveře. Ještě že je kousek za/pod dveřmi kanál, kterým se dalo dostat na povrch! Dnes je štola zabezpečena lépe, občas se tu dá snad i domluvit exkurze, ale ten kanál kousek od vchodu ve Stromovce by měl být přístupný pořád…
Jiří G. Růžička
Ádr
Jen pár kilometrů od místa, které horolezci znají jako Ádr (pro ostatní není potřeba překládat, protože si to najdou v Googlu), leží dějiště pobělohorského historického románu Aloise Jiráska. Ten ve mně celkem žádný dojem nezanechal. To spíš ty opuštěné a neproniknutelné lesy a srázy Supích skal, na které je rozhled z Bišofštejna neboli Katzenštejna, a koupání v rašelinném jezírku pod hradem. V zimě se tu dá prodírat závějemi a přespávat ve skalních trhlinách, převisech a slujích. Dokud idylu omrzlého dobrodruha nevyruší řev pily z malé chatové kolonie nebo dětí ze zámecké ubytovny. Ta ovšem po probuzení nabízí grog či pivo.
Filip Pospíšil
Libická stezka
Libická stezka byla jednou z hlavních raně středověkých obchodních cest spojujících Čechy a Moravu, podle místní pověsti ji prosekal jakýsi Ljubjata jako novou cestu přes hvozd z Moravy do Čech (nebo naopak). Na českém konci cesty zřídil dvorec, dnešní městys Libice nad Doubravou na Vysočině. Cesta spojovala hrady v Čáslavi a Brně, někde pod Brnem se napojila na stezku Jantarovou. Hlavní strážnice se snad nacházela na nedalekém vrchu Hradiště. Trasa, vedená podél horního toku Doubravy, bývala živou obchodní cestou. Po pár stoletích se odklonila jiným směrem. Dnes jen málokdo chodí okolo Hradiště, všichni raději jezdí po silnici. Na úseku z vísky Hranice do Libice je krásně zarostlé stromořadí, pak se musí jít přes pole pod kopcem a úvozem. Možná jsou to opravdu zbytky té staré cesty. Hradiště je
zvláštní elipsovitý vrch, z úpatí je pěkný výhled, ale je skoro nemožné najít jeho vrchol (482 m). V Libici na náměstí je hospoda U Bambuchů. Hostinský pořádá často koncerty, mají tu také vinotéku a nejlepší kávu v okolí.
Lenka Dolanová
Středohoří
Mé zapomenuté místo není zapomenuté, je jen jaksi stranou – ve Středohoří mezi třemi kopci a jedním hřbetem, mezi zpustlými sady, vyschlými rybníky a světlými, většinou listnatými lesy. Pro svou relativní odlehlost, kvůli nedosažitelnosti mobilního signálu a naopak díky ostrému příjmu radia Proglas je to místo vhodné pro různé formy transgrese. Ideální místo pro úniky a koncentrované děje. Při změně recepce se ukazuje, že i když je to kraj oble vlídný, je přesto hodný respektu, zvláště v noci. Kdybych měl vše shrnout do několika klíčových obrazů, vypadalo by to asi následovně: Zrnivý, tepající a vzhledem k okolní tmě podivně přesvícený rastr, který doprovází dunivá mantra; ta je přes svou banálnost obdařena hrozivými významy. Zvuk kráječe na vajíčka a rádia hrajícího přes vrstvu alobalu. Domorodý dechový nástroj, který hraje, jako by měl kozí hlavu. Zpod Radobýlu vystupující souhvězdí obří říšské orlice, tvořené světly Litoměřic; někde nad jejím levým křídlem se nachází důl Richard. Pocit důvěrné známosti a přívětivosti občas pokazí detail: podivuhodné noční vlastnosti znělce, změny gravitace a fluidní přelévání holých větví ve tmě. Vzpomínky na Anneliese Michelovou a exorcismus rádia, z něhož zní přímý přenos z pekla prostředkovaný prokletým knězem Fleischmannem. Madonna. Táboráček.
Karel Kouba
V ledu
Ta nejzasutější místa se často nacházejí v bezprostřední blízkosti bodu, ve kterém se právě nacházíme. Často přímo v mezeře mezi povrchem těla a hranicí okolního světa – třeba nedosažitelná jezírka mezi zády a stěnou právě vypuštěné vany. Taková narychlo utvořená místa jsou zázrakem okamžiku a bývají velmi intimní. Jsou ale i místa v mezerách, v nichž se dá snadno uvíznout a není z nich cesta ven. Místa, v nichž jakákoli intimita zamrzla. A někdy zcela nemetaforicky: v prostoru mezi vzduchem a vodou, v ledu. Počernický rybník je největším rybníkem nacházejícím se na území Prahy. Hnízdí zde labuť velká, ledňáček říční, moudivláček lužní, lyska černá, potápka roháč a v zimě sem zavítá i volavka popelavá. V jeho blízkosti vede Východní spojka. V teplejších
měsících ráj obnažených těl i oděných rybářů, v zimních mrazech bez sněhu rozmanitá galerie zvířat, rostlin a věcí uvízlých v ledovém meziprostoru.
K!amm
Útulny a hojnost kachny
Dobrá je zimní cesta po zaváté valašské hoře Radhošť. Dostanete se tam třeba z Dolní Bečvy nebo z Trojanovic nebo z Rožnova (i za pomoci různých pomůcek, od lanovky po běžky). Radhošť je velkolepé pohanské místo, které se střídavým úspěchem odolávalo náporům křesťanství. Slétají se tu čarodějnice, v jeskyních se před nohsledy Konstantina a Metoděje schovává soška pohanského boha plodnosti. Jednu z mnoha tradovaných podob Radegasta (uctívaného též u pobaltských Slovanů) ztvárnil v roce 1930 sochař Albín Polášek, obrovskou kopii jeho skulptury, otočenou schválně zadkem k útlocitným příchozím, po cestě Radhoštěm neminete. Je tak velká, že člověk si všímá akorát krpců a málem nezahlédne, že z rohu hojnosti mu vystupuje – příznačně pro tento krvelačný kraj – zvíře. Konkrétně kachna. Trasa pak směřuje do Jurkovičových „útulen“ (s valašským menu) Maměnka a Libušín na Pustevnách. Ticho zmizí pod drsnou kadencí místní řeči. A když se spustíte do vesnic pod hory a kopce, hleďte kolem sebe, je čas zabijaček.
Libuše Bělunková