Ať mi nikdo neříká, že nemůže sehnat práci! Navzdory nezaměstnaným defétistům jsem se (Exregent Královny Poesie) vydal prozkoumat nabídku pracovních příležitostí; i přes několik handicapů jsem sehnal zaměstnání hned dvě a nemusel jsem se ani zdvihnout ze židle od internetu. Skoro okamžitě mě přijali: stačí zápočtový list, výpis z trestního rejstříku, potvrzení od lékaře, občanský průkaz – a hurá do zaměstnání! Všechno naleznete na webu, kupříkladu www.nabidka-prace-zamestnani.cz. Stejně tak na Úřadě práce, kde jsem dostal aktuálních nabídek zaměstnání hned třináct! Jsou místa i pro vysokoškoláky – jenže to chce se zapřít a nečekat hned místo šéfa, jak bývá v kraji zvykem. Závěrem: práce je, takže si nedejte zkazit náladu.
V. Kremlička
Sláva! Navzdory dosud neexistujícímu kinematografickému zákonu by od 1. února měl začít platit Program podpory filmového průmyslu, který vláda schválila na sklonku loňského roku. Má k nám vrátit produkce, jež se kvůli vysokým nákladům přesunuly do sousedních zemí. EU totiž udělila před časem podporám filmového průmyslu výjimku ze zákazu veřejných podpor, a tak se investiční pobídky v Německu, Británii, Francii a zejména v (pro nás konkurenčním) Maďarsku pohybují mezi 15 a 28 procenty z celkového rozpočtu filmu. U nás teď dostanou filmové produkce od vlády zpět část proinvestovaných peněz – až do výše 20 % uznatelných nákladů. Systém pobídek by měl zachránit filmový průmysl, v posledních pěti letech značně upadající: v roce 2008 například dosáhl meziroční propad zahraniční filmové výroby 66 %. Stát si od Programu slibuje vytvoření nových míst ve filmových profesích i přísun peněz z natáčení zahraničních snímků. Těžko však odhadnout, zda pobídky získají všechny vznikající projekty, anebo jen ty, které „budou mít určitou kvalitu se vztahem k evropské kultuře“, jak v textu Programu stojí. Kdo to posoudí a co si pod tím představit?
K. Boháčková
Kde začíná zítřek, neptá se, ale snaží se odpovědět Václav Klaus ve své nové knize. Zítřek začíná předevčírem: tam, kde začíná intelektuální život našeho předního ekonoma. V šedesátých letech: „Kdo tu dobu žil, většinou na ni vzpomíná s radostí i nostalgií. A v mnohém z ní – zvláště kulturní svět – žije dodnes.“ Kapitola Předevčírem patří v knize k nejzajímavějším – už proto, že v té době o Klausovi málokdo věděl. Málokdo tušil, že se v jakési kanceláři skrývá šedá myš, která má dobře spočítané, že komunismus se nakonec musí samozhroutit. A že nejlepší cestou k samozhroucení je pasivní rezistence. Ani ti, kteří podlehli a vstoupili do strany, ani ti, kteří aktivně bojovali v disentu (Charta 77 je „elitním intelektuálským klubem především pro straníky vyloučené po prověrkách z KSČ a ztrativší svá předchozí významná místa“), neudělali pro konec totality víc než ti, kdo využívali klidu na práci ve svých úřadech a na nově nabytých chatách a chalupách. Osmdesátá léta vlastně nebyla úplně špatná. „Pokud člověk zrovna nechodil demonstrovat na Václavské náměstí, mohl si žít relativně po svém.“ A občas si užít i trochu legrace, vždyť „střední proud ovládly diskotéky, na nichž se hrála absolutně bez omezení tehdejší světová produkce“.
J. G. Růžička
„Snažíme se plně respektovat jedinečnost každého titulu a vytvořit pro něj specifickou a originální grafickou podobu,“ dočte se návštěvník na stránkách nakladatelství a grafického studia Dybbuk. Co to asi přesněji znamená, seznáme, pohlédneme-li na obálku jedné z jejich nedávných knih, překladu Nahaczovy prózy Čáp a Lola. Zdá se na ní něco povědomého – rychlé srovnání s internetem, a vida, sebraný komiksový Black Jack Osamu Tezuky z nakladatelství Vertical Inc. se pyšní obálkovým konceptem více než podobným (srov. například čtvrtý svazek souboru). Těžko říci, co je vlastně nakonec horší: jestli to, že grafik Dybbuku, podepisující se Jan d’Nan, sprostě vykradl práci Petera Mendelsunda, nebo to, že to provedl naprosto amatérsky a nevkusně. „Ke každé knize přistupujeme citlivě a se vší pečlivostí, při jejím grafickém zpracování vycházíme z psaných i nepsaných typografických pravidel, jež nám ale nebrání v tvůrčím a estetickém přístupu,“ čteme ještě u Dybbuku. Ach tak.
P. Kořínek
„Jelikož mě vyhazují pro opilství ze služby, prohlašuji, že jste všichni podvodníci a lháři!“ Takto se zvěčnil do knihy přání a stížností v povídce A. P. Čechova telegrafista Kozmoděmjanskij. Jelikož jste neotiskli můj článek, prohlašuji, že váš list A2 a další, jež mě (už) netisknou, jsou „stoky pro neurózu svého vůdce a hrstky jeho oddaných poddaných“. Prohlašuji, že tyto netisknou texty, nýbrž „demonstrují svou ideologii“ a „vystavují na odiv svůj mocensko-cenzorský potenciál“. Podepsán nový úředník ministerstva kultury Radim Kopáč. To už není povídka. Kdosi na ministerstvu se rozhodl využít neoddiskutovatelných (všeho)schopností jednoho z nejagilnějších a chorobně zaujatých členů českého literárního provozu, aby tento nyní všemi námi časopisy tak trochu vládl neboli aby organizoval grantová řízení. A pan Kopáč se toho ujal s vervou. Svůj manifest, z něhož tu s radostí cituji, poctivě opublikoval v lednové Dobré adrese. Z nudné úřednické práce se tak může stát pozoruhodná mstivá výprava, o níž snad budeme postupně informováni. A2 k tomu přeuctivě nabízí 600 znaků v příštím čísle. Berete, pane úředníku?
L. Bělunková