Hrdinou třetí knihy Cormaka McCarthyho je titulní dítě boží, nekrofilní vrah. Na jeho život, hnaný záští vůči lidem, mstou i temnými touhami, se však díváme z jakéhosi poetického odstupu přírody a jeho činy nejsou nijak souzeny ani hodnoceny – prostě jsou.
Nedlouho po českém vydání snad vůbec nejlepšího McCarthyho románu, Krvavého poledníku (viz A2 č. 13/2009), a před očekávaným třetím dílem Pohraniční trilogie Města na planinách (Cities of the Plain, 1998) vyšla útlá novela Dítě boží (Child of God, 1973). V pořadí třetí spisovatelova kniha sice nedosahuje velkoleposti obrazů či působivosti děje obou zmíněných knih, avšak rozhodně stojí za čtení. Je zde totiž na základě minimalistického děje a úsporného vyprávění přítomno téměř všechno důležité: tázání po povaze zla, charakteristická strohá drsnost různých okrajů života i syrové kouzlo vyšinuté reality.
Sběratel těl
Příběh z krajiny, obydlené jednoduchými vesničany, „tvrdohlavou sebrankou“, kterou obklopuje divoká horská příroda, popisuje život lidského ztracence, pološíleného odpadlíka Lestera Ballarda, žijícího na dně v pokřiveném prostoru periferie. Úděl poznamenaného mrzáka, skřeta, který po otcově sebevraždě přišel o všechno – o majetek i zbytky lidské důstojnosti –, se většinou pohybuje po cestách mimo dosah „normálního“ života: na skládkách, v opuštěných polorozpadlých domech, v křovinách nebo v chodbách jeskynních komplexů.
Jeho osud je předurčen, je vepsaný do jeho rodu i do myslí lidí a díky této zvrhlé logice se od flinka a bezdomovce s nedůvěrou očekávají stále nové excesy. Tak se z něj stává psychopatický vrah. Nález mrtvého páru stojí na začátku temné a zoufalé touhy, která se projeví systematickým lovem nových mrtvých milenek, na jejichž chladných tělech si zkouší to, co mu nebylo nikdy poskytnuto: fyzickou lásku i něhu. Sympatické (a pro McCarthyho příznačné) ovšem je, že činy tohoto makabrózního milovníka nejenže nejsou nijak explicitně hodnoceny, ale neslouží ani jako základ k psychologickému portrétu.
Tato nezaujatost patrně souvisí s jedním výrazným rysem textu, který je vlastní i dalším McCarthyho dílům: hodně místa je věnováno poetickým obrazům, které jsou z podstatné části založené na popisu přírody. Autor zde zručně vykresluje jednoduché, mnohdy až impresivní scény, které jsou schopny vytvořit nevídané napětí: „Když opět vyšel na cestu, zvedl se vítr. Kdesi práskaly dveře, strašidelný zvuk uprostřed pustého lesa. Ballard kráčel po cestě. Prošel okolo zrezivělé plechové boudy a dřevěné věže za ní. Zvedl oči. Nahoře na věži se se skřípěním otevíraly a zase zavíraly dveře.“ Jak lépe načrtnout atmosféru osamocení a marnosti než nepatřičným zvukem nepoužívaných dveří otvírajících se do prázdna? Příroda je tu skrytou osou, němým svědkem Ballardova zatracení, a právě vzhledem k ní má život tohoto božího dítěte stejnou hodnotu a důležitost jako životy všech ostatních. Jak hlas vypravěče bez ironie konstatuje při popisu padlých stromů po vichřici: „kdyby ho tím pověřili, Ballard by uvedl věci do lepšího pořádku, jak v lese, tak i v lidských duších“.
Mimo dobro
S ohledem na tuto „rovnost“ zde vyvstává další velké téma, kterým je zlo jako základ lidské existence. Ve vzpomínkové pasáži místní pamětník na šerifovu výzvu vzpomíná na konec 19. století, kdy kraji vládlo hnutí Ku Klux Klan, které si říkalo Bílé čepice. Na otázku, jestli si myslí, že lidi byli tenkrát horší, stařec odpovídá: „To si nemyslim. Řek bych, že lidi se vod těch dob, co Pánbůh stvořil prvního člověka, nezměnili.“ Banální moudro, které by u jiného autora působilo rušivě, se tu rozezní v plné síle. Zlo je neměnný a nezbytný princip, který člověka přesahuje a je vepsán na samý počátek lidského rodu. Zavržení páchají zlo, protože jim nic jiného nezbývá. Není zde proto místo pro jakékoliv sympatie či zavržení – Ballard je stejně politováníhodný jako jeho oběti i chlapi, kteří ho loví.
Jedno z nejjasnějších poselství se poodhalí v okamžiku, kdy se Ballard topí v rozvodněné říčce: „Neuměl plavat, ale jak byste ho chtěli utopit? Zdálo se, že ho nadnáší jeho vztek. Jako by přirozenému chodu věcí něco bránilo. Podívejte na něj. Řekli byste, že ho drží nad vodou ostatní lidé, třeba vy. Že je na břehu plno lidí a ti ho povzbuzují. Rasa lidí, která nadbíhá mrzákům a bláznům, která chce mít jejich špatnou krev ve své historii, a taky ji má.“
Cormac McCarthy: Dítě boží. Přeložila Bronislava Grygová. Argo, Praha 2009, 182 stran.