Co všechno člověka odbourá ráno na stanici Vltava? Obyčejně to bývá operní hlídka Vladimíra Čecha (tu ovšem nelze nezbožňovat), tentokrát mě ale někde mezi Zábrodím a Horními Rybníky málem smetl do závěje rozhovor Ivany Myškové s Pavlem Mandysem o novinkách v soutěži Magnesia Litera. Nejvtipnější není koneckonců to, jak PM kazí hru, sotva začala, když nám předčasně prozradí výsledek: moc rádi bychom, aby nám to celé vyhrála naše „mainstreamová“ česká próza; jak bezelstně se tu operuje s pojmem „běžný čtenář“, jak lehounce tu vzduchem létají oscarové filiace včetně Akademie čili „širokého sboru hlasujících“ (věřím, že v jeho řadách nebudou chybět, jak je v kraji zvykem, majitelé, ředitelé, redaktoři a sekretářky různých nakladatelství plus jeden nepostradatelný úředník), jak důsledně je tu k dokonalosti dotaženo pojetí udělování literárních cen výhradně jako svého druhu reklamní kampaně, tentokrát ovšem nově s úlevně přiznaným tahem na investiční rock’n’roll, totiž „na knihy, které mají potenciál větších prodejů“, jak se z tohoto marketingového myšlenkového konglomerátu nakonec vyloupne dvojice účelových vět: sociálně solidární, „aby to nebyly exkluzivity“, a – později se dozvídáme – i národně uvědomělá: aby nám v tom nezatopil nějaký překlad. Nejzábavnější na tom celém je, s jakým nelíčeným a upřímným děsem se tu setkává představa, že by to zase mohl někdy vyhrát ten periferní omyl s rozsekanými řádky. Abych parafrázoval slova Pavla Mandyse, „těžko definovat“. Taková veselá cena jednoho občanského sdružení.
Š. Nosek
Je chvályhodné, že se v kulturní rubrice Respektu občas objeví také článek o něčem okrajovějším a experimentálnějším než jen o předvídatelných kinopremiérách, nových CD a knihách či všeobecně anoncovaných výstavách a koncertech. Nicméně článek Zahraj to Digi Lenky Morávkové ze sedmého čísla letošního roku ukazuje, že snaha referovat o nových médiích na berlínském festivalu Transmediale se zde zvrhává do plebejského úšklebku nad něčím tak snobským, čemu běžný smrtelník nerozumí a především rozumět nepotřebuje. Už úvodní odstavec jasně dává najevo, že autorka slova jako „koncept“ či jména jako Baudrillard, Flusser a Virilio nejenom nezná, ale považuje je za jasný „elitářský terén“. Dílům na festivalu pak očividně nerozumí a po přečtení článku si čtenář může klást otázku, proč tedy na takovou akci vůbec jela a píše o ní. Vypadá to jako zadání. Nevadí mi její hodnocení konceptuálních děl, na to má samozřejmě právo, jde mi spíš o apriorně pohrdavý přístup k čemukoliv neznámému a novému, patrný už v jazyce, kterým je článek napsán. Tento tón se však na kulturních stránkách Respektu neobjevuje poprvé, i když je málokdy tak explicitní a hloupý jako zmíněný text. Až má čtenář pocit, že cokoliv trochu nejasnějšího, co by vyžadovalo otevřený a možná i poučenější přístup recenzenta, se rovnou hází do koše.
K. Boháčková
Divadla v poslední době zaplavil film. Adaptace všeho možného můžete vidět už téměř všude. Nejčastěji adaptovaným autorem je Lars von Trier, jehož Dogville bude mít letos premiéru dokonce v Národním. Vedle toho můžete zajít na Hřebejka, Felliniho, Vláčila, Kaurismäkiho, Rodinnou oslavu a nejčerstvěji na Rain Mana. Divadelní dramaturgové chtějí zřejmě využít všeobecné známosti díla a je to víceméně sázka na jistotu. Když se někomu líbil film, možná zajde do divadla spíš než na něco, co nezná. Má to svá pro a proti. Buďme rádi, že divadlo přitáhne diváky, třeba se jim tu zalíbí a přijdou příště znovu. Bohužel však podobné adaptace jen stěží nabídnou to, co filmová předloha. Film je zkrátka zcela jiné médium, které má k dispozici techniky jako střih, možnost úhlu záběru a jeho šířky. Vzhledem k tomu, že větší divadla navíc sázejí ještě na stále opakovanou klasiku Shakespearů, Molièrů, Čechovů nebo Wildeů, ztenčuje se prostor pro současnou dramatiku. Jen výjimečně narazíme na nějakého toho Fosseho, Foa či Stopparda. Nebo dramatiku ještě současnější. Místo toho budeme moci vyrazit na zmiňovaný Dogville, snímek, který provokoval tím, že předváděl divadlo ve filmu. Neadaptoval! A teď půjdeme na divadlo ve filmu převedené na divadlo v divadle. Nuda!!
Jiří G. Růžička
Česká televize zase jednou předvedla, jak si představuje nezávislost a vyváženost, jimiž je ze zákona povinna. Americký politolog židovského původu Norman Finkelstein tak mohl na jiném místě a v jiných kulisách zažít, co zažívá už od chvíle vydání svého pamfletu Průmysl holocaustu. Zřejmě si tedy jen potvrdil, co už dávno ví, a tak o tom neúnavně píše i přednáší: skutečnost, že hrůzy šoa jsou politickou zbraní, která je s to přehlušit vše ostatní a v posledku znehodnotit i odkaz židovských obětí katastrofy. Přijel do Prahy totiž informovat především o zprávě hlavního prokurátora mezinárodního tribunálu OSN Richarda Goldstonea, jež se týká válečných zločinů v Gaze v době izraelské operace Lité olovo. Namísto toho mu nejdříve bylo zakázáno vystoupit v Akademii věd ČR a ve večerním pořadu České televize mu moderátor Veselovský hned zkraje položil otázku, zda ho „těší“ a zda „má radost“ z faktu, že jeho přednášku na svých webových stránkách inzerovali čeští neonacisté. Na Palestince se pak už nějak zapomnělo a debata připomínala spíše obžalobu politologa, jenž si dovolí nahlas uvažovat o tom, že utrpení je jen jedno, a stejně tak by mělo být jedno, komu se děje. Bolí totiž všechny stejně. Tenhle veřejnoprávní pořad a jeho moderátor zvlášť tak bohužel zcela potvrdili, co Finkelstein píše. Vždyť se nakonec mluvilo zase především o židovském holocaustu.
L. Rychetský