literatura na jevišti
#09/2017

Kritika depoetizovaného rozumu

„Generace Ádvojky“ vystoupila pod Bělohradského záštitou

Soubor esejů převážně mladších autorů z různých stran nahlíží a vykládá skutečnost, kterou filosof Václav Bělohradský pojmenoval slovem „neonormalizace“.

Vydání sborníku textů Kritika depolitizovaného rozumu, do nějž přispěli Pavel Barša, Václav Bělohradský, Michael Hauser, Václav Magid, Petr Schnur, Ondřej Slačálek, Tereza Stöckelová, Martin Škabraha a Mirek Vodrážka, se jistě zařadí mezi nejdůležitější literární událostí roku. Zatím si však netroufám říci, že váha této události spočívá v soustředěné myšlenkové síle. Zatím jsem si jen jistý, že spočívá v množství otázek, jež před nás staví, a v naléhavosti, s níž nás nutí přemýšlet a vymezit se.

Zrovna čtenářům Ádvojky netřeba obsah sborníku tolik představovat. Vždyť třetina jeho textů původně vyšla právě v A2. Všichni víme, že vrah je zahradník, a všichni chápeme, že se nám takto představuje cosi, co lze zjednodušeně nazvat „liberální levice“. Mohu se tedy soustředit více, než bývá zvykem, na formální stránku textů, na níž mne cosi zaráží.

 

Depolitizace a delibidizace

Freud definoval neurózu, krom jiného, jako „libidinosní obsazení myšlení“. Autoři sborníku Kritika depolitizovaného rozumu se v tomto smyslu snaží být zdraví až nutkavým způsobem. Stopy libida byly vydrhnuty s velkou pečlivostí. Texty jsou mnohdy vysušeny na troud. Vzhledem k tomu, že většině autorů je kolem třiceti, zdá se to být až podezřelé. Není ta exponovaná bezemocionálnost, depoetizace, delibidizace jakýmsi popřením čehosi? Zažehnáním svého druhu? Zažehnáním žhavého jádra, jež zůstalo obejito? Nebo se naučili tělo textu zbavovat veškerých šťáv v provozu akademických pracovišť, na nichž jsou takřka všichni tak říkajíc „pod penzí“? Těžko říci. Pozoruhodným paradoxem každopádně je, že na straně libida zůstává ten nejstarší z nich, Václav Bělohradský, jemuž bychom vyschnutí asi nejvíce odpustili. Přesto jen on vlastně píše esej v pravém slova smyslu, tedy žánr stojící jednou nohou v literatuře. Jen on svádí. Jen on poctivě aktivuje čtenářovu pozornost. Tu aztéckou pohádkou o krtkovi, tu výkladem Goyova obrazu, tu citací z příručky Linuxu. Jen v jeho textech se mísí vysoké a nízké, v textech jeho žáků jako by dravější bylo to vysoké – kdo ví proč. Snad aby je lidé brali vážně, snad aby si neuškodili ve světě talárů.

 

Čarodějovi učni

Pozornost na sebe svým charizmatem a proslulostí samozřejmě strhává právě filosof Bělohradský. Jeho text je skvělý po formální stránce a lze jen obdivovat, jak bohatý a barvitý jazyk si udržel autor-emigrant. Ovšem všichni chápeme, že Bělohradský je v knize jen proto, aby zář reflektorů, již dokáže přitáhnout, osvítila ty druhé. Vnímejme tedy sborník především jako projev těchto druhých.

Za poněkud nešťastné považuji, že se centrální role ve sborníku ujal filosof Martin Škabraha. Zdá se mi, že se Bělohradský neměl tak skromně upozaďovat a nechat jádro kritiky depolitizace definovat mistra depoetizace. Čarodějův učeň se chopil mistrova Lexikonu kouzel příliš brzy a zatím se soustředí hlavně na to, aby při odříkávání kouzelných slůvek působil dostatečně vážně.

Socioložka Tereza Stöckelová je ve svém příspěvku precizní a skutečně je třeba obdivovat přesnost jejích formulací. Věta „Každému číslu předchází politika a každé číslo je pokračováním politiky jinými prostředky“ má dokonce šanci stát se klasickým citátem. Přesto zrovna Stöckelová je extrémním příkladem myšlení neesejistického, chladného. Ani v jediném okamžiku autorka neopustí pozici nezaujaté akademičky (již jinak kritizuje) a abstraktní linii textu. Ani na okamžik nevpustí do svého textu detail, příklad, obraz, život. Ač vědu kritizující, nabízí text nejvíce vědecký. Ač feministka, nabízí text bytostně mužský. Zvláštní.

Texty estetika Václava Magida a hudebníka Mirka Vodrážky nejsem schopen posoudit, neboť se zaobírají mně velmi vzdálenými tématy: uměním a feminismem. Avšak kdo sneseš vína poněkud trpká, přilož ret na pohár.

 

Skutečné jádro

Nejsilnější příspěvky dle mého soudu dodali filosof Michael Hauser a politolog Ondřej Slačálek. Hauser je dráždivý v tom, že nenápadně podkopává základní východiska svých kolegů, vnáší do jejich světa nebezpečně jiný jazyk, a silný je také v tom, že jako jedinému mu není lhostejná rovina subjektu, jeho teoretizování o sociálních celcích je s touto rovinou v neustálém kontaktu. Bohužel, teorií subjektivity, na niž vsadil, je lacanismus (patrně zprostředkovaný Žižekem), jejž osobně považuji za velkou past a prokletí jisté výspy levice. Nicméně, když už Hauser používá lacanovské koncepty (fantasma, nadjá, Reálno), koncepty u nás (a kdekoli jinde) tak nezavedené (a nezaveditelné), zdá se mi neúnosné, aby nebyly v textu či alespoň v poznámce precizně vysvětleny. Já jsem kupříkladu odkojen freudismem, který pojem „nadjá“ zavedl, a přesto tomu pojmu v Hauserově textu (a Lacanově reformulaci) nerozumím.

I proto čtenářovu pozornost asi upoutá spíše příspěvek Ondřeje Slačálka, který není odkázán na mysteriózní pojmy. Slačálkův text je vrcholnou ukázkou brilantní politické­ esejistiky, jeho problémem je však přílišné ponoření do politického aktivismu. Mám už dlouho pocit, že Slačálek má jistý „syndrom propagandisty“ a každý text, který ze sebe vydá, byť by měl být o kuřím oku, vnímá jako cihlu do hráze vystavěné proti nepřátelskému diskursu. Dalo by se to také nazvat syndromem obležené pevnosti, neboť nepřátelský diskrurs je všudypřítomný, vítězící a hegemonní. Nemá-li se člověk v takové situaci nechat zničit a svými nepřáteli plně naformátovat, musí se naučit od nich občas i odmyslet. Přepolitizování může být někdy stejně nebezpečné jako depolitizace.

 

Génius plytkosti a malý nádor

Nejostřejší text dodal překvapivě historik Petr Schnur. Jeho příspěvek má až pamfletický charakter, což asi není od věci, uvážíme-li, že jeho hlavním úkolem je domácím slepcům (Schnur žije v Německu) konečně vysvětlit, že jistý zbožnělý Václav je – a vždycky byl – jen génius plytkosti. A jako symbol kolektivní pak českou nemocí.

Dosti rozporuplné pocity mám ovšem ze zařazení eseje politologa Pavla Barši o Izraeli. Evidentně se tento text do skladby sborníku nehodí ani tematicky, ani formálně (jde o článek určený spíše pro médium typu Le Monde diplomatique). Přináležitost tedy musí být zaručena něčím jiným, něčím nepojmenovaným. Mám bohužel pocit, že právě tématem Izraele. Proč nemá Barša potřebu řešit problémy Kolumbie, Turecka či Nového Zélandu? Proč zrovna Izrael? Nemohu se zbavit dojmu, že výběr tématu je jaksi rituální, jako by nám autor musel (decentně a opatrně) připomenout, že k levici představovaného typu zkrátka patří i finkelsteinovské nechutnosti. Žel bohu. Navíc autor v textu desetkrát opakuje to samé, jako kdyby se nutkavě snažil přetlačit nějakou vnitřní opozitní sílu.

Ovšem zdaleka nejnechutnější pasáž je k přečtení v posledním, kolektivně sepsaném (!) textu. Zde můžeme narazit na obhajobu středostavovských fašistických bojůvek („vajíčkových eskader“), jež v loňském roce napadaly předvolební shromáždění sociální demokracie. Legitimitu v očích autorů získaly tím, že se pomstily za rozehnání feťáckého hypermarketu zvaného CzechTek… Doufejme, že jde v myšlenkové soustavě autorů jen o dobře izolovaný nezhoubný nádor, a že v budoucnu nezačne metastázovat.

 

Událost?

Knížku vlastních úvah či esejů si dnes může vydat každý, stačí, když složí bratru třicet tisíc korun. Autoři, kteří mají jistě složky windows nadité mnoha svými texty, se přesto rozhodli každý uskrovnit a vystoupit kolektivně. Bylo to z obavy, že by jinak nebyli slyšet? Z nedůvěry k jedinečnému subjektu? Z prosté marketingové kalkulace, která vsadila na záštitu celebritou svého druhu a na synergický efekt? Anebo snad má toto kolektivní vystoupení ještě jiný smysl a zakládá nějakou skutečnou událost, po níž české intelektuální pole už bude navždy jiné, neboť bude jaksi obděláno? Na definitivní odpověď si ještě budeme muset počkat.

Autor je absolvent mediálních studií; vydal soubory esejů Média, psychoanalýza a jiné perverze (2006), Totem, incest a odkouzlení buržoazie (2007), Anální vesmíry (2008) a nejnověji Mystika západu (2009).

Kritika depolitizovaného rozumu. Grimmus, Všeň 2010, 232 stran.