Nad tím, jaké jsou dnešní Literární noviny a jak se liší od těch minulých, se zamýšlí jejich někdejší redaktor a člen Společnosti pro LtN.
Literární noviny pro mě byly, jsou – a doufám, že budou – důležité. V Literárních novinách jsem ne tak dávno pracoval, a tak k četbě starých ročníků za normalizace a četbě polistopadové přibyl vztah osobnější. Jsem jimi ovlivněn, i kdybych nechtěl. Musím jim přát vše dobré, stejně jako je přeji i projektům, které se z nich v průběhu času vyčlenily. Jako například i tomuto listu, nebo brněnským Kulturním novinám; z nichž ovšem zatím vyšlo jen nulté, zkušební číslo. Z posledního rozkolu v Literárních novinách vzešel také internetový Deník Referendum Jakuba Patočky; i jemu přeji jako čtenář i občan, aby vydržel. Působím také jako redaktor Listů, které vzešly z kořene Literárních novin již dřív. Mám tedy s Literárními novinami spojenou spoustu paměti, citů a dost osobních vztahů. A svou roli tu jistě hraje úcta k síle tradice, potvrzované i tím, že se asi žádný jiný titul v Česku ve své historii takto nerozvětvil.
Profesionálové odjinud
Poslední změna v Literárních novinách je ale v mnohém jiná, než byly ty předchozí. Literární noviny vznikaly po listopadu 1989 zdola, jako příloha Lidových novin, ještě emblému sametové revoluce, pak se osamostatnily, zázemí se proměňovalo a odehrávaly se šlechetnější i méně pěkné boje v rámci nějakého kulturního či společenského prostředí. Nyní je situace jiná. Zámožný vydavatel způsobil změnu redakce i autorského okruhu, změnil grafickou úpravu a internetovou stránku. Pořídil dokonce reklamní billboardy podél dálnice či po Praze, což do té doby Literární noviny ani jejich následovníci nikdy neměli. Nový vydavatel také přišel s tím, že noviny budou sociální demokracii otevřeně blízkým týdeníkem. Přesnější představy o nich ale zřejmě neměl. Lze tak soudit z angažování nepochybného profesionála, ale dosud působícího v tisku zcela jiném, Zbyňka Fialy, kterého znali zájemci spíše specializovaní z týdeníku Ekonom. O – řekněme – pragmatismu vydavatele svědčí nedávný nástup Petra Bílka do Literárních novin. Také je to nepochybný profesionál, ale přece dlouholetý spolutvůrce Reflexu. To dává ještě víc námětů k úvahám. Literární noviny a Ekonom jsou tituly, které se ve spoustě témat dosud prostě jen míjely. Myslel jsem ale, že – řekněme tomu tak pracovně – duch Literárních novin po celý polistopadový vývoj, přes všechny proměny, měl být protikladem ducha Reflexu. Ten hrál roli zábavného, odměřeně progresivního, v zásadě ale konformního, i když občas nekonformnost předstírajícího týdeníku, který nahradil středním vrstvám a mládeži, v uměřené míře nepokojné, dřívější Mladý svět. Literárky bývaly něco jiného.
Přebírané texty
Ve své nové podobě Literární noviny už překonaly několikaměsíční období, kdy mohly příznivce trýznit a škodolibce rozradostňovat i při letmém listování – chybami všeho druhu, ale také zaplňováním celých stránek texty z internetových adres (zejména z Britských listů), které jejich čtenáři patrně aspoň občas stejně navštěvují. Současné překlady z týdeníku Der Spiegel jsou poněkud lepší řešení, zvlášť když dobrých autorů není v českém prostředí nadbytek. V posledním čísle LtN mě překvapilo, že Literárky přebraly také některé texty z Listů, což jsem jako jejich redaktor ani netušil.
K dobrým zprávám o změnách v Literárkách patří ta, že od letošního sedmého čísla zmizela s rubrikou nazvanou právě Dobrá zpráva zadní, rádoby humoristická strana. Rozmnožovat žánr rozverně satirického fiktivního zpravodajství ještě zde určitě nemělo moc smysl. Část stránky pak snad mohla těšit jen nostalgiky, vzpomínající na komunální satiru, takzvaný boj proti blbosti, ty, kteří věří v úpadek mravů a v pravdy na způsob, že slušný člověk se nedovolá. Lze předpokládat, že redakce vzala v úvahu kritické ohlasy anebo sama poznala, že takový žánr už únosný není.
Blahodárné kolébání duše
I po několika měsících zajíždění nového formátu se však stále příspěvky svou úrovní liší nadmíru. Vedle esejů a zajímavých rozhovorů se objevuje žurnalistika plytká, sousedská, banální. „Návštěva pražského Stavovského divadla je pro obyčejného smrtelníka zážitkem jistě svátečním, osvěžujícím a v dnešní potřeštěné době i duši blahodárně kolébajícím.“ – To není pracně vybraný citát! Takových perel najdete v čísle víc. Vedle nich se v novinách ovšem objeví třeba pěkné rozhovory s Václavem Havlem a Vratislavem Brabencem. Politická publicistika, domácí i přeložená, by stála za samostatnou pozornost. Především častý výskyt představitelů ČSSD je v těchto textech, řekl bych, i při vydavatelem čestně přiznané blízkosti straně, kontraproduktivní.
Poslední podoba Literárních novin vznikla tedy jaksi shora a myslím, že to na nich pozná i ten, kdo nečte tiráž. Dnešní Literární noviny existují díky prostředí vysoké politiky, nevzešly z prostředí občanské společnosti, prostředí literárního či akademického. Obávám se, že někteří členové dnešní redakce by dodali opovržlivě, že taky z žádného „salonu“, „kavárny“ či „rádobyelitního klubu zasvěcenců“. Ale Literární noviny se bez svého prostředí těžko obejdou. Třeba je časem vybudují. Přednosti vydavatele, který je ochoten pro tento cíl něco vynaložit, jsou jistě nepochybné. Ale je tu taky riziko: pragmatický vydavatel se může kdykoliv rozhodnout, že záměr nevyšel, podnik zastavit nebo zas docela předělat.
Autor je překladatel a redaktor Listů.