Experimentální uplatnění právního názoru „třikrát a dost“ se rozhodly ozkoušet české soudy. V daném případě ale nepůjde o trojí pravomocné rozsudky za větší či menší trestné činy, nýbrž o hnedle trojí amnestii, která se vztahuje na jedinou dosud trestanou zástupkyni soudní moci let padesátých – někdejší soudkyni Ludmilu Brožovou Polednovou. Nechme stranou nebohou stařenku i to, zda je jedinou po právu dohnanou či nedohnanou čarodějnicí. Zarážející je spíše opakované procesuální selhání české justice, která není s to se s činy minulého režimu vyrovnat či si aspoň zjistit, s kterými a jak se vyrovnávat vůbec může. Obávám se, že kdyby nedej bože při kácení brazilských deštných pralesů zrovna právě Češi objevili pověstně se skrývajícího dr. Mengeleho či samotného Hitlera, nechali by ctihodné dědoušky po jistých štrapácích zase s omluvou běžet, protože by se našlo hnedle několik amnestií v jejich prospěch. Že by se amnestie měla vztahovat na odsouzeného zločince a ne na zločince pobíhajícího na svobodě, to by možná napadlo nějaké zlovolné lidskoprávní šťourače, ale my si republiku rozvracet nedáme. Raději ještě finančně odškodníme neprávem zadržované, jako tomu podle všeho ještě může být v případě Brožové Polednové. Proti tomu témata jako třináctý důchod či valorizace penzí už jen blednou. Přemýšlím, jak se na pár měsíců dostat nevinně za mříže.
F. Tomáš
ČSSD Paroubkovými ústy prozradila svůj recept na financování kultury a sportu: povinně přispějí firmy s „významnou tržní silou“, a to 1 % ze základu daně. Co je dnes pro firmy možnost (snížit si daňový základ darem na veřejně prospěšné účely), jim chtějí dát socialisté befelem. Společenská odpovědnost firem je postoj běžný v západním světě a naštěstí se pomalu rozvíjí i u nás, je to však věc kultivace a ne nařízení. Firmy, na které má Paroubek pifku, ale podle něj sypou málo. Když k tomu přičtu hlášky z Oranžových knih socialistů o tom, že „kultura není pouze nadstavba“ a „kritériem kvality národa je také jeho kulturní vyspělost“, nebo o tom, že Česko potřebuje „Zákon o kultuře, který bude definovat a deklarovat postavení kultury v naší společnosti“, ježí se mi – s vidinou voleb a možnosti, že na místě ministra kultury zasedne Vítězslav Jandák – vlasy na hlavě. Zbývá ještě zauvažovat o obnovení titulů zasloužilý a národní umělec.
J. Bohutínská
Stává se to takovou novou hrou. Možná druhem performance. Protesty odborné veřejnosti. Čekáme, kdy zase bude možnost podepsat nějakou pěknou petici. Proti odvolání – anebo naopak jmenování – někoho, o kom se domníváme, že by zrovna tam být neměl (nebo neměla, i když většinou jde o muže). Galerie hl. m. Prahy. Rudolfinum. Klatovy/Klenová. Dům umění České Budějovice. Vylepšenou verzí jsou protesty konané ještě předtím, než k odvolání/dosazení dojde, aby se zabránilo předpokládanému nejhoršímu. Slovenská národná galéria. AVU. Možný upgrade: radní a ministři spolupracují s odbornou veřejností a záměrně odvolávají ty nejúspěšnější a dosazují své podezřelé známé. Úroveň performancí, a tím i české (slovenské) kultury, roste závratným tempem. Nemluvě o blahodárném účinku na zvyšování občanského povědomí.
L. Dolanová
Ředitel Národní knihovny Pavel Hazuka (viz A2 č. 1/2009) už sedí na svém postu dostatečně dlouho na to, abychom mohli jeho ředitelování alespoň trochu zhodnotit. Pokud jde o novou, spornou budovu, která měla stát na pražské Letné, splnil svůj úkol, z pohledu politiků, na jedničku. Už o ní nikdo nemluví a politiky toto téma zbytečně neotravuje. Myslím, že to byl nejdůležitější úkol, který stranický ředitel dosazený politiky dostal. Ostatně, nejen že se nemluví o blobu, nemluví se o Národní knihovně vůbec. Vědci tak mají klid ke studiu a knihovníci k práci. Snad jediným vybočením z bobříka mlčení je Hazukova podpora projektu zbourání části Klementina, aby se oživila Platnéřská ulice. V té Karlově už je přeplněno, a tak je třeba vytvořit nový prostor, kde by obchodníci napojení na magistrát mohli nabízet své matrjošky a jiné suvenýry (i když podle poklesu návštěvnosti Prahy by se dalo usoudit, že turisté jich už mají doma dost). Tento člověk, plnící stranická nařízení, pak bojuje ještě na jedné frontě. V Radě pro Český rozhlas. Tady také nebyl vidět, a tak se rozhodl svůj post obhájit i v dalším funkčním období. Vzhledem ke svým schopnostem má nezanedbatelnou šanci. Kdo nic nedělá, nic nezkazí, říká se.
J. G. Růžička
„Do Národního muzea je nejlepší se vydat pod vlivem LSD,“ píše jeden český surrealista. V nadcházejících měsících máme poslední příležitost si tuto pravdu potvrdit, protože příjemně ospalá atmosféra muzea, které dýchá kouzlem omšelého skanzenu devatenáctého století, potažmo sedmdesátých let století dvacátého, směřuje k nenávratné zkáze. Během příštího roku by totiž měla začít rekonstrukce budovy. Je sice pravda, že chátrající muzeum opravu potřebuje, ale pravděpodobně budou modernizovány i expozice plné psychedelických nákresů, zaprášených předmětů, stovek minerálů v půvabných vitrínách a vycpaných zvířat, okázale se pyšnících svými dlouhými jizvami. Což je škoda, zvláště pokud staré sbírky srovnáme s loňskou expozici Příběh planety Země, která v urputné snaze o multimediálnost příliš čpí vikslajvantovou bezduchostí. Chcete-li si užít esence ticha, strnulosti a nehybného napětí, zamiřte do Národního muzea, dokud je čas.
K. Kouba