Kniha užaslého čtenáře

Alberto Manguel napsal další čtivé dílo, v němž se zpovídá ze své lásky ke knihám. Představuje knihovnu z různých úhlů jako jeden z pilířů kultury a zrcadlo, které odráží myšlení člověka i řád a chaos světa.

Stejně jako předchozí Dějiny čtení (viz A2 č. 44/2007) vzdoruje i Knihovna v noci (The Library at Night, 2006) Alberta Manguela (nar. 1948) všem pokusům o žánrové zařazení. Na knize, jež vychází v Hostu mimo edice (čímž mizí možné mírné rozpaky nad nedostatečnou exaktností) a která je okouzlujícím putováním po historii knihovní a knižní kultury, je cenný především čtenářsky značně atraktivní způsob kombinování žánrů. Manguel udržuje příjemně vyrovnaný poměr mezi poutavým vypravěčstvím a faktografií a nezabředává do názorové subjektivity ani nepohřbívá příběh v citacích a odkazech, jimiž se jeho texty hemží. Díky dokonalé estetizaci textu nevzbuzuje dojem, že se snaží čtenáře vzdělávat, poučovat nebo vést (i když se mu to výborně daří). „Nechtěl jsem napsat další dějiny knihoven ani přidat další tlustý svazek do znepokojivě rozsáhlé sbírky bibliotechnologie, ale prostě jen písemně zaznamenat svůj úžas.“

Titulní moment noci spojuje autor právě s hravým záměrem na pomezí umění a vědy. Zatímco den představuje řád a zacílené pracovní úsilí, noc umožňuje polevit a čítat si namátkově z oblíbených titulů. „Během dne mě láká soustředění a systematičnost; v noci si mohu číst s lehkostí hraničící s bezstarostností.“

 

Knihovna jako autoportrét

Manguel tedy zůstává esejistou, romanopiscem a autorem literatury faktu s intenzivním osobním zaujetím, erudicí a intelektem, jež mu dovolují zabrousit do sociologie, antropologie, historie či architektury tam, kde je toho zapotřebí, a zachovat přitom pevný rámec a strukturu v místech, kde by jiný text mohl působit přetíženě a rozsypat se v pel-mel historických faktů, citátů slavných osobností a osobních dojmů.

Kniha je rozdělena do patnácti kapitol podle témat, jejichž ústředním motivem je knihovna (knihovna jako mýtus, řád, prostor, moc atd.) a jejichž shodnost s významnými vědeckými či filosofickými tématy dokládá zásadní postavení knihoven, knih a čtení v naší společnosti a kultuře. Vztah mezi potřebou lidského myšlení vytvářet řád světa a tím, jak se tentýž křehký řád zrcadlí v uspořádání knihoven, Manguela fascinuje: „Naše tušení, že my i svět jsme stvoření k obrazu něčeho nádherně a chaoticky soudržného daleko mimo naše chápání, ale čeho jsme rovněž součástí; naše naděje, že náš rozložený vesmír a my, jeho hvězdný prach, máme nevýslovný smysl a řád (…), to vše nachází svou hmotnou podobu v onom autoportrétu, kterému říkáme knihovna.“

Kapitoly jsou komponovány jako historické příběhy a faktů a zajímavostí si čtenář užije do libosti. V kapitole o knihovně jako moci si třeba připomeneme, že i přes konvenční dominanci obsahu vládnou knihy autoritou, díky níž si mezopotamští panovníci dávali budovat obří knihovny a Juan Perón se pyšnil podvrženými studiemi; nebo se v kapitole o knihovně jako řádu dozvíme, že v současnosti používaný systém desetinného třídění Američana Melvila Deweyho se osvědčil až koncem devatenáctého století a třeba v Číně třetího století se knihy třídily jednoduše na klasická, historická, filosofická a jiná díla.

 

Hledání útěchy

Nejsvůdnější je ale Manguelova beletrizující reflexe vlastních zážitků, které s knihami získal v dětství i dospělosti a kterými zpestřuje každou kapitolu. „Ve svých sedmi nebo osmi letech jsem si ve svém pokoji sestavil malou Alexandrii, nějakých sto svazků různého formátu. Kvůli rozmanitosti jsem stále měnil uspořádání.“ Autor tematizuje zkušenost, kterou si každý čtenář musí z časově ekonomických důvodů zautomatizovat. Ukazuje, že způsoby, které ve své touze uspořádat knihy používal jako dítě, podle vazby, formátu, barvy či později tématu, tvoří počáteční vývojové etapy vyspělých knihovnických systémů, protože oba, dítě i systém, se při třídění musejí potýkat se stejnými potížemi. „Jakmile se ustaví nějaká kategorie, ihned doporučuje či vnucuje nějaké další, takže žádná katalogizační metoda, ať už v regále nebo na papíře, není nikdy uzavřena.“

Končí kapitoly knihy pozitivním zjištěním, jež autor, kterého uvedl do světa literatury v šedesátých letech minulého století sám Jorge Luis Borges, umně vydestiloval ze záplavy informací? Ne, protože usilovat o něco podobného v takovémto psaní by bylo samozřejmě marné. Avšak jisté je, že čtenář nalezne v této radostně napsané knize mnohem více než útěchu, kterou hledá autor na konci svého příběhu.

Autor studuje estetiku na FF UK.

Alberto Manguel: Knihovna v noci. Přeložila Olga Trávníčková. Host, Brno 2009, 360 stran.