Podle zpráv z Iráku z minulého týdne činil v parlamentních volbách rozdíl mezi dvěma hlavními stranami pouhých jedenáct tisíc hlasů. Poražení se dovolávají přepočítání hlasů, zatímco vítězové trvají na správnosti volebního výsledku. Opět se tak ukázalo, že v zemi, která je okupovaná a současně zmítaná násilím a vzájemnou etnickou i náboženskou nenávistí, demokratické volby ani zdaleka nemusí vést k vytvoření legitimní vlády, ale naopak mohou vyostřit sociální a politickou nestabilitu. Stejně tak nedávné prezidentské volby v Afghánistánu skončily těsným, ale o to zpochybňovanějším výsledkem, takže se nakonec pozorovatelé i účastníci museli ptát po samotném smyslu voleb v takto roztříštěné a v podstatě bezvládné zemi.
Jistě, afghánské nebo irácké volby jsou symbolickou fasádou, za kterou si v těchto zemích mají cizí mocnosti udržet vliv a místní mocenská elita si může hlasy buď kupovat nebo vynucovat hrozbou násilí. Představa, že demokracie znamená politickou stabilitu a že ji lze vyvážet i na hlavních samopalů a tanků, je jednou z nejodpornějších lží globalizovaného světa. Politická nestabilita jako důsledek demokratických voleb ale není ani zdaleka jen problémem zemí bez demokratické zkušenosti a tradice nebo společností rozvrácených válečným konfliktem. I při pohledu na volební kampaně v Evropě nebo USA vidíme, že slavný Clausewitzův výrok o válce jako pokračování politiky jinými prostředky lze snadno obrátit. Nemusíme mít před sebou zrovna ODS a ČSSD s jejich „volebními štáby“ a „mozkovými trusty“, nebo spíše „mozkovými distrusty“, abychom dospěli k názoru, že zrovna tak politika je pokračováním války jinými prostředky.
Stačí si vzpomenout na prezidentské volby ve Spojených státech v roce 2000, které skončily až poté, kdy Nejvyšší soud nařídil ukončit přepočítávání hlasů na Floridě. Tehdy většina voličů očekávala, že vzhledem ke slabé legitimitě bude muset prezident Bush hledat všeobecný nadstranický konsensus. Nastal pravý opak, takže dnes jsme v americké společnosti svědky nebývalé ideologické a názorové polarizace. Jiný příklad této eskalace ideologického konfliktu a bojovné mentality nabízí dnešní Itálie. V roce 2006 vyhrála levicová opozice parlamentní volby, které ovšem odstupující premiér Berlusconi odmítl uznat a obvinil své protivníky z volebních podvodů. Navzdory minimálnímu rozdílu několika tisíc hlasů levice tehdy díky volebnímu systému obsadila klíčové ústavní funkce. Tím však Berlusconimu velmi usnadnila jeho dnešní kampaň proti opozici a hlavně justici, nestydatě vedenou ve jménu „svobody“ a proti „komunistickým soudcům“. I maďarská pravice vede od těsné porážky v parlamentních volbách neustálý boj a mobilizuje proti nepopulární vládě, takže na podzim roku 2006 dokonce létaly v budapešťských ulicích kameny a fašistické bojůvky vyzývaly ke svržení demokratického režimu. Ve srovnání s těmito dramatickými historkami vypadá český volební pat roku 2006 a následné půlroční bezvládí i dnešní vulgárně konfrontační slovník politických elit skoro jako bezvýznamná a banální historka.
Moderní demokracie je politický systém, ve kterém: a) vláda získává legitimitu výhradně od občanů, kterým vládne, a ne z nadpřirozené vůle či odvěké tradice; b) občané mají individuální a právně zaručené svobody, které každá vláda musí chránit i respektovat; c) vládne názorová pluralita, což v důsledku znamená, že žádná demokracie nesmí být „ideokracií“. Jenom za těchto podmínek lze zabránit tomu, aby demokracie neskončila v despocii a volby se nestaly fraškou a fasádou politického násilí a represí.
Hlavní způsoby, jak omezit potenciální nestabilitu, nahodilost a s ní spojené riziko rozpolcení nebo dokonce rozvratu společnosti, potom nespočívají v posílení jednoty demokratického národa, jeho společné identity, ideologických kořenů a obecné vůle, jak se domníval Rousseau. Tyto způsoby naopak paradoxně spočívají ve trojím rozředění většinové demokratické vlády. První rozředění se týká politického systému a spočívá především v časovém omezení mandátu vlády. Druhé rozředění bychom nalezli v právním systému a spočívá v tom, že výkon každé vlády je ústavně omezen a musí respektovat ústavní práva a svobody. Třetí rozředění je potom klíčové, protože se neváže k žádnému hlasování nebo právnímu dokumentu, ale souvisí s obecnou funkcionální diferenciací moderní společnosti a předpokládá, že politika je pouze jednou z mnoha oblastí moderního života, a proto nemůže regulovat společnost v její totalitě.
Tím se však neříká, že by politika neměla smysl a vše bychom měli ponechat na rozhodování úředníků a technokratů. Demokratické volby a konflikty s nimi spojené naopak slouží k tomu, aby naše politika nebyla kolonizována expertními názory ekonomů, právníků, vědců a všech ostatních, kdo jsou přesvědčeni, že politickým problémům rozumějí lépe než „běžný občan“.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.