Výměně v čele chilského státu se věnoval 12. března ve své zahraniční rubrice madridský El País – deník s velkým vlivem v jižní části amerického kontinentu. Při nedávných prezidentských volbách zažilo Chile historickou změnu, kdy vládní středolevicový blok vystřídala poprvé od konce Pinochetova režimu v roce 1990 pravicová opozice, vedená Sebastiánem Piñerou. Mimořádnost této situace podtrhuje fakt, že s výjimkou roku 1958 se chilská pravice nebyla schopna k úřadu prezidenta dopracovat demokratickými prostředky. Piñera, člověk vzešlý původně z centristické Křesťanské demokracie, který na konci osmdesátých let odmítal další setrvání Pinocheta ve funkci, vyzval Chilany, tvrdě zasažené nedávným zemětřesením, k „zahájení nového přechodu k vybudování rozvinuté země, bez chudoby a s opravdovou rovností příležitostí, bez ohledu na to, z jaké kdo pochází kolébky“. Piñera přebírá moc po prezidentce Bacheletové, jejíž popularita na konci mandátu činí těžko překonatelných 84 procent. Původně se proslavil jako podnikatel s diplomem z Harvardu, který za použití často velmi kritizovaných metod dosáhl bohatství přes 2 miliardy dolarů. Vlastní televizní kanál, akcie populárního fotbalového klubu Colo Colo, rozsáhlé pozemky, síť lékáren a podíl v hlavní letecké společnosti (ten slíbil prodat). S tímto jměním patří mezi 36 nejbohatších Latinoameričanů. Člověk, který v zemi zavedl kreditní karty a učinil tak z Chile nejvýraznějšího uživatele tohoto způsobu platby v Jižní Americe, neváhal finančně přispět na kampaň proti diktatuře, v níž jeho bratr sloužil jako ministr. Jak uvádí deník, samotný akt inaugurace se neobešel bez tří otřesů země, jakéhosi opakování velkého zemětřesení z konce února. Zemi totiž zasáhlo chvění dosahující až 7,2 stupně Richterovy škály a pozvaní se „znepokojeně dívali na střechu kongresové budovy“. El País píše: „Snem prezidenta Chile bylo vstoupit do dějin jako hlava státu, za jehož vlády se jihoamerické zemi podařilo překonat Portugalsko v příjmech na obyvatele. Zemětřesení tuto perspektivu změnilo, ale Piñera ho již proměnil v novou příležitost: být připomínán jako prezident rekonstrukce. Otřesy během slavnostní přísahy tak nejsou zlým proroctvím, ale spíše osobním upozorněním.“
V souvislosti s Mezinárodním dnem za odstranění rasové diskriminace publikoval peruánský list El Comercio 21. března článek s titulkem V Peru přetrvávají rasistické praktiky. Podle deníku stačí zhlédnout některé humoristické pořady vysílané o sobotních večerech nebo číst články typu „Cenaida engorilada“ v některých denících. Ty útočí na poslankyni z afroperuánské komunity Cenaidu Uribe, přičemž využívají možný dvojsmysl, vzniklý záměnou lidového označení pro silně opilou osobu (v případě ženy engorilada, což opravdu znamená „s opicí“) a „běžného“ srovnávání lidí afrického původu s opicemi. S odkazem na práci sociologa Gonzala Portocarrera Rasimus a míšenectví ukazuje list na původ tohoto jednání v koloniální epoše, kdy „nikdo nebyl zcela bílý, ani indián či černoch“ a „každý měl od každého něco, ale v rozdílných proporcích“. Pozice nadřazenosti či podřízení se tak musela ustavovat v každé chvíli, „při každém setkání, v procesu vzájemného hodnocení“. Někdo tak mohl být v jednom kontextu nadřazený a za chvíli se setkal s někým, kdo se více blížil hegemonnímu modelu obyvatele, tedy bílému a Španělovi. Ačkoli ekonomický kontext v zemi dnes již nevyžaduje pro své fungování diferenciaci lidí na etnickém základě, stále prý funguje koloniální mentalita. Psychoanalytik Jorge Bruce dodává: „Stále přežívá teze, že pro určitá povolání je lepší mít někoho odpovídajícího západnímu stereotypu, a platí to i v intimních vztazích…“ Ředitelka Afroamerického kulturního centra Mónica Carrillová sděluje deníku některé své negativní zážitky, kdy kromě pokřiku typu „kaučuková vagíno“ se občas potkává i s incidenty, kdy ji málem porazí auto plné rozveselených mladíků imitujících ve voze opice. Jenom za druhé pololetí loňského roku pak její organizace objevila v médiích 203 explicitně rasistických vyjádření. I proto v Peru stále dává smysl sloveso blanquearse (nabílit se, pobělit se) jako synonymum pro někoho, kdo se snaží postoupit na sociálním žebříčku. „Byli jsme naučeni nevážit si vlastní kultury, barvy pleti, našich zvyků,“ píše El Comercio.
Nedávnému atentátu, který provedla baskická ETA ve Francii, a konsekvencím, jež tato akce může mít, se věnoval 22. března komentář španělského deníku ABC. Vražda francouzského seržanta, zdá se, ukončila dosavadní styl ETA, který spočíval ve využívání francouzského území jako pouhé základny pro akce ve Španělsku a neprovádění přímých teroristických útoků ve francouzském Baskicku. Již v roce 2002 byl ve Francii nalezen dokument této organizace, který kritizuje pasivitu na této straně pyrenejské hranice a konstatuje: „Už delší dobu nepřítel, tedy francouzský stát, spolupracuje při útlaku ruku v ruce se státem španělským“, a proto „přišel čas jednat“. Přesto obava z francouzské reakce ETA dlouho bránila tento cíl naplnit. Francie zatím stále nepovažuje ETA za prvořadou hrozbu pro národní bezpečnost a ABC pokládá dosavadní postup za realistický. Ve Španělsku bývá tento přístup kritizován, ale deník vidí kořeny takového postoje i v nejasném postupu španělské strany, která s ETA občas vyjednává, čímž jenom snižuje dopad svých apelů na důsledné francouzské zásahy proti teroristům. „Pozice Španělska žádat po Francii větší závazky v boji proti ETA se oslabuje, když samo Španělsko periodicky ospravedlňuje oslabení represe v době, kdy se rozhodne vyjednávat s týmiž teroristy…“ Obecně deník chválí spolupráci mezi oběma zeměmi, i když míní, že by Francie mohla svým kolegům rychleji předávat zabavené dokumenty, a jako problém vidí i fakt, že politické křídlo ETA, strana Batasuna, je ve Francii legální, zatímco ve Španělsku byla její činnost soudně ukončena. Pravicově konzervativní ABC pak neopomene dodat, že nutné je i „větší společenské uvědomění o pravém charakteru ETA, která, na rozdíl od obrázku, jejž o ní vytvářejí francouzská média, není pouze ,separatistickou organizací‘„.