Odpovídá pojem neonormalizace dnešní skutečnosti? Že tomu tak není, vysvětluje autor za pomoci psychologického pohledu, jenž je jeho esejům již tradičně vlastní.
Jürgen Habermas od sebe kdysi odlišil dva pojmy: legalitu a legitimitu. Legální režim je takový, který funguje podle svých vlastních deklarovaných pravidel. Legitimní pak takový, kde sama pravidla jsou uctívána, respektována a souhlasí s nimi většina společnosti.
Všeobecně se soudilo a soudí, že autoritářské režimy jsou legální, ale takřka nikdy legitimní. Filosof Martin Škabraha se v článku Velký bratr nepláče (Salon Práva 8. 2. 2007) pokusil popsat současnou éru jako dobu, kdy se legitimita rozplývá tím, že se stává nenápadným otrokem legality, nového autoritářství technokratů a expertů. „Definujme technokracii (vládu expertů) jako systematickou snahu politických autorit proměnit legitimitu na jakési ozubené kolečko v mechanismu legality. Technokracie pojímá politické rozhodování jako ryze mocenský akt, tj. akt ovládání. Jakákoliv legitimizace politické autority je v technokracii pouze sebeospravedlněním existující moci,“ napsal Škabraha.
Celý tento habermasovsko-škabrahovský model v sobě však obsahuje možnost jiného pohledu na celou věc – pohledu psychologického, či přesněji kolektivně-psychologického. Co když v modelu legality a legitimity posuneme ohnisko svého pohledu od zákonnosti a delegace autority k pocitu jedinců a mas? Vždyť tento pocit je v celém tom konceptu implicitně přítomen – je-li legální režim jen legální, musí to znamenat, že v mase je usídlen, třebas latentně, pocit nelegitimity. A naopak, je-li režim legitimní, musíme to chápat tak, že masa režim jako legitimní pociťuje. Jaké možnosti teoretizování se nám nabízejí, když takto vyzdvihneme psychologickou stránku modelu legitimity?
Zjevné se zdá, že v takovém případě si musíme legalitu a legitimitu, či přesněji legální a legitimní režim předefinovat: legální je takový režim, který kolektivu nabízí jistotu dodržování pravidel (ne vždy nutně psaných) výměnou za jejich tichý souhlas s nelegitimitou režimu – modelovým příkladem je zajisté husákovský normalizační režim. Legitimní režim je takový, který stojí na – demokraticky propůjčené i nepropůjčené! – úctě masy k základním normám a symbolům society. Důležité je si povšimnout, že legitimní režim nemusí být nutně demokratický, stejně jako demokratický režim nemusí být nutně legitimní. Druhou možnost se již pokoušel naznačit Škabraha, a to nejen svou kritikou technokracie, ale i varováním před „novou normalizací“. My se soustřeďme na první, možná i zajímavější možnost: legitimitu bez formální demokracie. Právě tato varianta nám totiž lépe rozkryje jádro legitimity, ve starém habermasovském modelu málo patrné, a toto jádro možná nakonec poslouží i jako zcela nový reflektor, pod jehož světlem vyvstanou i nové, dosud málo vnímané rysy legality.
Titoita a husákita
Čtvrtého května 1980 se na stadionu ve Splitu sešlo dobrých 50 000 diváků. Konal se zde prestižní ligový zápas mezi místním Hajdukem a Crvenou Zvezdou Bělehrad. Uprostřed zápasu však přišla šokující zpráva. Hlasatel oznámil, že právě zemřel prezident Svazové republiky Jugoslávie soudruh Josip Broz Tito. V tu chvíli se odehrála věc, kterou si z našich husákovských luhů dokážeme jen těžko představit. Pro Čechy zvláštní sci-fi: hráči obou týmů i rozhodčí zápasu se sešli ve středovém kruhu a začali plakat. 50 000 tisíc diváků ve stejné chvíli začalo zpívat píseň Zdravka Čoliće Druže Tito mi ti se kunemo (Soudruhu Tito, přísaháme ti věrnost [!]). Dovedete si představit, jak po hypotetické smrti Gustáva Husáka roku 1980 pláčou v nějakém středovém kruhu Láďa Vízek v objetí s Honzou Bergrem a třicetitisícový dav na Letné přísahá věrnost soudruhovi? Ten jediný splitský obraz prozrazuje, že mezi normalizačním režimem v Československu a titovským režimem v Jugoslávii byl možná minimální rozdíl z hlediska politologické teorie (v tom smyslu byly oba legalistické, nikoli legitimní), ale naprosto kardinální rozdíl mezi nimi byl z hlediska kolektivně-psychologického – Titův režim byl bez jakékoli pochyby psychologicky legitimní a scéna ze Splitu o tom podává důkaz, který nemůže být nijak zpochybněn.
Využijme objevené polarity a nazvěme si kolektivně-psychologickou legitimitu titoita a kolektivně-psychologickou legalitu husákita. Ovšem jejich rozlišení je celkem minimálním výkonem. To pravé dobrodružství začne až tehdy, když o titoitě a husákitě počneme uvažovat poučeni dějinami a toto poučení porovnáme s holými tezemi vyvozenými z habermasovského modelu.
V habermasovském modelu se totiž zdá, že legalita je nutně vždy ubožejší, horší, inferiornější variantou, kdežto legitimita jejím žádoucím a nezpochybnitelným opakem. Z tohoto předpokladu se odvíjí i škabrahovská kritika mizející legitimity a „neonormalizace“. Obstojí však tato úsudková prostota tváří v tvář psychologizaci celého modelu? Je opravdu husákita (či populárně řečeno „normalizace“) nutně pokleslejší než legitimní titoita?
Co nám o titoitě prozrazují dějiny? Deset let po Titově smrti se kdysi titoidní společnost rozpadá. Dochází k absolutnímu rozvratu, k vítězství ideologie války, k propuknutí kolektivního šílenství ve jménu těch nejarchaičtějších vzorců. Soudruh Husák naopak zhruba ve stejnou dobu pokojně odevzdá moc nové nadržené elitě, stahuje se do rodinného kruhu a v tichosti umírá v jedné bratislavské nemocnici. Nikdo z nás by jistě neváhal s volbou těch dvou alternativ, kdyby ji měl jako bůh přisoudit svému národu. Všichni se shodneme, že konec husákismu je správnější a důstojnější než konec posttitoismu.
Čeká nás ale náročnější intelektuální úkol: rozřešit hádanku, zda ten vznešeně racionální konec režimu Husákova a šílený konec režimu Titova není náhodou bytostně spjat s legalitou a legitimitou těchto režimů. Zda v titoitě není šílenství nějak geneticky zakódováno, a zda naopak v husákitě alias normalizaci není obdobně zakódován a předurčen klid a racionalita předělu mezi starou a novou fází vývoje. Neboli též: zda smrt a šílenství jaksi utajeně neobývá tolik milovanou (psychologickou) legitimitu samu, a naopak zda se kdesi v hlubině opovrhované (psychologické) legality neskrývá vznešenost, a to nutně a zákonitě.
Samozřejmě: vše se v nás proti této konstrukci bude vzpírat. Budeme chtít slyšet, že Titův režim možná nebyl psychologicky legitimní a zpěv na stadionu že snad souvisel s jižanskou sentimentalitou. Nebo že mezi legitimitou Titova režimu a hrůzou rozpadu Jugoslávie dlí jakási pekelná propast, v níž veškerá legitimita byla spálena na troud, a tudíž hrůza války a rozkladu nemůže s posvátnou legitimitou nikterak souviset. Budeme chtít zkrátka zahnat toho démona svatokrádežné myšlenky.
Ale opravdu je tak nesmyslné začít tu myšlenku rozvíjet? Není síla odporu, již při jejím vyslovení pociťujeme, jen přímo úměrná míře osvobození, již nabízí? Nezmocňuje se nás jen „strach ze svobody“, když zaháníme ďábla křížkem a voláním „odstup, obhájce husákismu“?
Klička a volání po kýči
Legitimita režimu má podle všeho jakési záhadné psychologické jádro. Co to značí, propůjčit něčemu legitimitu? Dát něco ze sebe, odříznout kus vlastní duše a předat ho čemusi vnějšímu. Pocit legitimity je zřejmě jedním z aspektů lidské subjektivity a původně je určen k opečovávání právě této subjektivity. Má-li se přelít na cosi vnějšího, musí to značit znejasnění hranic subjektu, dobrovolné seberozšíření. Legitimní režim tudíž vždy zasahuje do intimní sféry, každý legitimistický režim o to dokonce musí usilovat a je v tomto ohledu vždy dychtivý. Titoita, demokratická i nedemokratická, nás může vždy zranit, okrást, depersonalizovat, může nás nechat vnitřně zemřít – to se stalo nebohým Balkáncům na počátku devadesátých let. Nepropadli se do propasti proto, že by je „zničil komunismus“, propadli se tam právě proto, že – možná jako jediní v Evropě – v komunismus opravdu uvěřili. Či přesněji, že znak komunismu učinili součástí identity. Proto je pád komunismu vnitřně vybrakoval. Žili totiž v komunismu legitimním. Zatímco my, škudlílci a kutilové v husákovském socialismu, žili jsme jen v pouhé legalitě, v „jakobyismu“. Tato ultralegalistická podstata byla u nás zesílena na nejvyšší možnou míru tím, že Husákův režim vznikl jako kompromis, jako maska pro okupující Sověty a jejich kolaboranty. Proto titoismus a husákismus tvoří učebnicovou polaritu. Ne co do struktury režimu, ale co do jeho legitimity.
Zajímavým výsledkem, očividným i z letadla, je, že titoita, legitimní režim, při svém otřesu přináší katastrofu a nechává řvát duše jedinců bolestí, kdežto legalita působí při svém zaškobrtnutí, ba roztříštění minimální škody. Plodí nezávislé a realistické jedince, občany nasrané, leč konstruktivní. Máme tedy vůbec právo vnímat legalistický režim jako cosi špatného? V čem vlastně spočívá ta velkolepost legitimismu? Nejde jen o zchátralou velkolepost tragiky?
Pokud jste pochopili má dosavadní slova a jste zděšeni, že by se s jejich pomocí dala koneckonců obhájit husákovská normalizace jako režim nejen kompromisní, ale vlastně i veskrze správný, ujišťuji vás, že já na tom nejsem o moc lépe. Pravda, potenciální obhájení husákovské normalizace mě osobně nijak moc neděsí. Horší je, že konceptu neonormalizace se v naší zemi ujala před časem výše avizovaná skupina myslitelů, která se nedávno prezentovala sborníkem Kritika depolitizovaného rozumu (Grimmus 2010) a která s pomocí pojmu neonormalizace útočí na aktuální formy kapitalistického režimu, ať už lokální či globální. A já nutně zjišťuji, že obhajobou husákity (psychologické legality) nutně vyhazuji do povětří i jejich kritiku neonormalizace, jež by mi přece měla být – jako všeobecně dobře známému bolševikovi – sympatická.
Jenže co naplat, někdy člověk musí sledovat svou myšlenku a přetnout očekávané čáry konvenčních map intelektuálního pole, byť by se měl ocitnout v úplném osamění a ofsajdu, divoce signalizovaném zástupem neslzících rozhodčích. Ano, i kritika nelegitimní (či legitimitu pohlcující) technokracie, kritika legalistické neonormalizace uvízla v habermasovské pasti a z psychologického hlediska neobstojí. Je to klička. Klička těch, kteří se bojí chopit skutečné strukturální kritiky kapitalismu a očůrávají val jeho obránců po vzoru party malých kluků.
Volání po legitimitě je tisícátým převlekem volání po humanisticko-liberálním kýči. Pokud zažíváme v našich časech psychologický přechod od tísnivé titoidní legitimity počátku devadesátých let k prosté kapitalistické legalitě, jsme osvobozováni, nikoli uvrhováni do otroctví. Jsme odkláněni od hrůzy Srebrenice, jsme proti ní očkováni, učíme se nést váhu střízlivosti.
Hlas pro blbou náladu
Chce-li někdo kritizovat podstatu kapitalismu, měl by k tomu mít odvahu, a měl by to také přiznat. Trik se (sebe)očůravající husákovskou nálepkou přimáznutou na aktuální kapitalistickou verzi je nejen podezřelý, ale tváří v tvář modelu psychologické legitimity už naprosto neúnosný. Kritici „neonormalizace“, chtějí-li obstát, měli by vysvětlit, v čem je jugoslávská válka lepší než Husákův tichý odchod. Každé vyhnutí se této odpovědi zůstane už navždy podezřelé.
Psychologický kompromis normalizace či současné neonormalizace, kompromis, v němž je jakýkoli režim trpěn, dokud je jakžtakž legální, je psychologicky zdravější a dosažení legalistického stavu je asi největším úspěchem našeho polistopadového vývoje. Dávám této husákitě svůj hlas. Dávám hlas všemu tomu, co jsme si zvykli nazývat „blbá nálada“. Ona značí jen pád titoity, jež je koneckonců vždy jen nebezpečnou iluzí, která si krutě vyžádala naše niterné zaangažování, kus naší duše. Ta chandra, již při tomto pádu mnozí pociťují, je detoxikační a patří k léčebnému procesu. Ano, jsme dnes zdravější než v ohyzdné legitimitě začátku devadesátých let.
Jsme-li na špatné cestě – a já to dnes záměrně netvrdím, byť to vůbec nevylučuji –, není to tím, že vede k nelegitimitě politického režimu, ale tím, že jejím vyšlapáváním umožňujeme vykořisťovat člověka a přírodu. Každé jiné zdůvodnění je jen symptomem neurotického kverulantství. Bylo by dobré si to již konečně ujasnit.
Autor je absolvent mediálních studií; vydal soubory esejů Média, psychoanalýza a jiné perverze (2006), Totem, incest a odkouzlení buržoazie (2007), Anální vesmíry (2008) a nejnověji Mystika Západu (2009).