Světlo blikotající z temnot

O pohledu na skutečnost Johna Bergera

Soubor esejů britského teoretika Johna Bergera, již klasický text teorie vizuální kultury (z roku 1980), vyšel teprve loni českém překladu. Jeho základní témata, jimž se věnuje následující text, však zůstávají aktuální.

 „Výklady, rozbory, interpretace poskytují jen rámec nebo optiku, která divákovi může pomoci soustředit svou pozornost k dílu ostřeji. Jediné oprávnění kritiky tkví v tom, že nám dovoluje vidět jasněji.“ Jestliže se budu držet autorova vlastního zdůvodnění kritiky, pokusím se ve velmi různorodých textech knihy Johna Bergera O pohledu ukázat prvky načrtávající kontury jeho myšlení, s kterým se má český čtenář první příležitost seznámit. Ve většině esejů, ať už se zabývají malířstvím, fotografií nebo třeba důvodem, proč se dívat na zvířata v zoo, se opakují dvě témata. Vystupují tu více, tu méně na povrch, vzájemně se proplétají a přitom zůstávají sjednocena. Prolnutí těchto témat je pak okamžikem, jenž nám dává hlouběji nahlédnout do umění samého, ale zároveň i za ně, nebo spíše skrze ně, zpět na nás.

 

Hledání ztracených zvířat

Prvním z nich je vztah člověka a přírody zdvojený vztahem těla (tedy: přírody člověka) a umění. „Veškeré umění se opírá o podrobné pozorování přírody a nakonec změní způsob, jakým pohlížíme na přírodu.“ Přírodou je jak ne-lidské, začleňované do lidského prostředí, jako jsou například zmíněná zvířata v zoo, tak i prostředí, v němž se lidé pohybují, ať je to předindustriální venkov na Milletových obrazech nebo New York z Fasanellových pláten. Umění prolíná zpětně do přírody tím, jak působí na tělo svého recipienta, a příroda a přírodní skutečnost zase přechází v umění – nebo se člověku skrze něj artikuluje jejich ztráta.

Právě vztah člověka k přírodě a odstup od ní se nejradikálněji vyjevuje hned v prvním eseji, nazvaném Proč se dívat na zvířata?. „Během posledních dvou staletí se zvířata postupně vytratila. Dnes žijeme bez nich.“ Berger mluví o zničení všech tradic spojujících člověka s přírodou; přes všechen prostor věnovaný reprezentacím zvířat (od hraček po animované filmy) je neuskutečnitelnost setkání s nimi absolutní. Právě zoo je místem toho nemožného, ztraceného setkání, v ní se konfrontujeme s „imunitou vůči setkání“; „zoo musí nutně zklamat“, je památníkem této ztráty. Vztah zvířete a člověka, přírody a člověka, se prolíná i do vztahu člověka k sobě samému. V zoo zůstává každý návštěvník sám, izolovaný. Stav, který podle Bergera vyjadřují obrazy Francise Bacona: „Nejhorší je, že člověk začal být vnímán jako tvor bez duše.“ Funkce Baconových obrazů „je předvést, jak odcizení dokáže vyvolat touhu po své nejzazší formě, totiž bezduchosti“. A právě takový způsob vidění, dotýkající se lidské a dějinné skutečnosti, Bergera zajímá. Osoby na Strandových fotografiích tak říkají: „Jsem takový, jakého mě vidíš“, fotografie totiž „uchovává vzhled události či osoby, a proto byla vždy těsně spjata s ideou historické pravdy“. Tento smysl pro skutečné, jež se nechává zachytit, zdůrazňování tělesné přítomnosti na obou stranách díla a zaujímání osobního vztahu k dílu a k tomu, co vyjadřuje – nejen jaké je, ale čím je –, se neomezuje pouze na fotografii. Stejně ho Berger uplatňuje u Courbetových venkovanů, Lowryho dělníků nebo Rouaultových pařížských předměstí.

 

Za menšinový pohled

Etický a politický pohled na (a stejně tak v) umění je druhým tématem vracejícím se v Bergerových textech. Tento rozměr umění by se dal shrnout závěrem textu Primitiv a profesionál. Primitivní umění „sděluje cosi, co z hlediska společensko-kulturního systému nikdy nemělo zaznít“. Jde o vyjádření menšinového, neprivilegovaného pohledu (i kdyby, jako u Milleta, byla právě snaha propracovat se k tomuto pohledu nemožná, „dokud se radikálně nezmění hierarchie našich společenských a historických hodnot“). V tomto pohledu se u Bergera setkává obraz s fotografií a autor s dílem. Tedy vlastně v etickém nároku, jenž vyplývá z toho, jak Berger chápe umění: jako něco, co je nejen nějak situováno v dějinách, ale co se k nim také nějak vyjadřuje. I my vnímáme umělecké dílo v dějinách, „z historie nemůže nikdo vystoupit“. Právě proto v nich musíme situovat ne dílo, ale sami sebe, a vyhnout se „konzumování dějin“, stojícímu v kontrastu k porozumění. Nakonec i téma přírody je v postindustriálních společnostech problematizováno eticky a politicky, když „i pohled na přírodní výjev byl konzumentstvím proměněn ve zboží“.

Umění je něčím, co nám může naši situaci v dějinách projasnit, stejně jako odhalit její nejasnost. V tomto směru stojí Bergerovo hledisko v blízkosti Turnerova obdivu k malířství jako schopnosti zpochybňovat. „Otázky, které obraz vznáší, jsou mravní povahy (…), avšak všechny odpovědi, které dává, jsou nejasné.“ V etické rovině se fotografie i malířství přes všechny rozdíly setkávají, nebo se přinejmenším mohou setkat. Stejně jako „většina fotografií, na kterých vystupují lidé, poukazuje k utrpení a většina tohoto utrpení je plodem lidských skutků“, tak „malba pojednává o čemsi nepřítomném, o svobodě, která jest nepřítomností“. To, čím na nás umění působí, překračuje pouze estetický rámec. Vztah, který si k němu budujeme, má být také vztahem ke skutečnosti. Jestliže Berger opakovaně (i když v poměrně pesimistickém, tragickém tónu) volá po společenské a duchovní změně, převratu, který umožní „sjednocené umění“, není to jen artikulace revolučního (nebo postrevolučního) sentimentu, ale i hluboké vědomí dnešní dvojznačné a problematické pozice umění mezi zbožím-fetišem a vpádem jinakosti, o kterém u nás psal Jindřich Chalupecký.

 

Pole příliš širé

Poslední text, nazvaný Pole, se od všech, jež mu předcházejí, liší a zároveň je završuje. Je ponořením se do myšlení soumeznosti, setkání, důvěrné blízkosti přírody a umění. Pole je místem pohledu a zároveň polem myšlení, jednotlivé události, s kterými se zde setkáváme, nás přenášejí od jejich konkrétní podoby k celému poli jako (čisté) události. „Pole, před kterým stojíte, má stejné rozměry jako váš život.“ Závěrečný esej je nejen završením, ale i tepajícím srdcem myšlení, které se v knize odehrává. V něm se střetává příroda, člověk a jeho pohled na ni, a umění, jež je odrazem tohoto pohledu zpět k člověku. Vrátím-li se na začátek, myšlení Johna Bergera nám nepochybně pomáhá vidět, alespoň chvílemi, jasněji. „Ačkoli se nám moralisté snaží namluvit opak, světlo není trvalý přímý opak tmy. Světlo blikotá z temnot.“

Autor je publicista.

John Berger: O pohledu. Agite/Fra, Praha 2009, 226 stran.