Polský prezident ukázal, že se opravdový vlastenec může postavit k historii vlastní země kriticky.
Více než půl roku před svou smrtí stačil tragicky zesnulý polský prezident Lech Kaczyński významně ovlivnit česko-polské vztahy. Tedy významně alespoň z polského pohledu. Stalo se tak při příležitosti 70. výročí vypuknutí druhé světové války na gdaňském pobřeží Westerplatte. Kaczyński tehdy označil obsazení části Československa Polskem v roce 1938 nejen za „chybu, ale hřích“. Odmítl se přitom vymlouvat na důvody, které k tomu tehdy Poláky vedly, „i kdyby se hledat daly“. Takový krok je snad srovnatelný se slavným dopisem polských biskupů jejich německým kolegům v polovině šedesátých let, kdy za svůj národ Němcům „odpouštěli a prosili za odpuštění“.
Čechy ale Kaczyński příliš nedojal. Proč také, když ona důležitá část Těšínského Slezska s klíčovým železničním uzlem, třineckou hutí a ostravsko-karvinským uhelným revírem se nám se souhlasem Stalina po válce vrátila. Nádavkem jsme zkonfiskovali majetek organizací místních Poláků. Z Těšínska – na rozdíl od Němců ze Sudet – Poláci odsunuti nebyli, takže v tomto případě nemají Češi ani strach z majetkových nároků vyhnanců.
V Polsku je však invaze podplukovníka Šnejdárka v roce 1919 hluboko do Těšínského Slezska a následné stvrzení československých územních požadavků dohodovými mocnostmi dodnes vnímána jako bolestné příkoří. Místní samosprávné iniciativy Čechů i Poláků se zde totiž krátce po konci první světové války nehledě na historické nároky dohodly na dělení Těšínska podle etnické hranice. Díky valné převaze Poláků na většině území by však z pohledu Prahy tato dohoda způsobila ztrátu zmiňovaných strategických cílů. Proto nastoupila armáda. Šnejdárkovu zásahu by se ale Poláci bránili asi účinněji, kdyby tou dobou neměli většinu armády blokovanou v životně důležitém boji s Trockého bolševiky. Svůj zábor části Těšínska v roce 1938 proto nevnímají tolik jako dýku do zad oslabeným Čechoslovákům, ale spíš její vytažení z vlastního těla.
Rozumný bratr bez emocí
Kaczyńského výrok na první pohled neladil s jeho dosavadním prosazováním polských národních zájmů a s jeho zvláště z venku vnímaným nacionalismem. Z evropské perspektivy, v době deklarací vůle ke kompromisu, odevzdávání pravomocí Bruselu a hledání společné evropské identity, vskutku působil jako člověk z 19. století. Prezidentův obrat k historii a přihlášení se k autoritářskému Józefu Piłsudskému, meziválečnému „vůdci“ národa, už samo o sobě nepůsobilo moderně. Vypadalo jako obvyklá snaha nacionalistů hledat v patřičně upravených dějinách argumenty pro svou aroganci a mocenské choutky. Nevyvolávalo nadšení ani mezi Poláky, kteří nesplňovali kritéria etnicky „čistého“ Poláka-katolíka a hledali spíše občanskou podobu národa. Hned však dodejme, že takový dojem se neprávem zveličil díky ostřejšímu Kaczyńského dvojčeti Jarosławovi (bývalému předsedovi vlády) a jeho politickým spojencům z okruhu ultrakatolických xenofobů, zejména Radia Maryja, a straně Liga polských rodin.
Při bližším pohledu se však u Lecha Kaczyńského dalo hledat spíše logické jednání podle „zdravého rozumu“ než iracionálních národoveckých emocí. Potřeba vyrovnat se s historií nebyla jen Kaczyńského obsese. Byla celopolským tématem. Stačí se podívat na nezvykle vysoký počet profesionálních historiků v polském parlamentu. Motivací prezidentovi však nebyla jen nutnost alespoň symbolicky narovnat historické křivdy, kterých Polsko utržilo nadmíru. Kaczyńskému šlo také o návrat étosu těch minulých dob. Statečnosti a ryzí lidskosti jak hrdinů varšavského povstání, v jejichž rodině vyrůstal, tak třeba politických disidentů a nezávislých odborářů Solidarity, u kterých stál od samého počátku. Současné Polsko bylo totiž podle něj ponořeno v hluboké mravní krizi. Globální trendy a modla konzumu zvítězily. Poláci se stávali apatičtí vůči skutečným hodnotám. K moci se dostávali mravně pokřivení přisluhovači komunistického režimu. Návrat k minulosti tedy nepovažoval za anachronismus, ale naopak za pokus o záchranu současníků a budoucích generací.
Kaczyńského počínání na mezinárodní scéně bylo vedeno snahou o zajištění těžce nabyté svobody, opět pro nová pokolení. Nechoval se přitom jako arogantní egoista, který si vydupává pozornost pro svou zemi jen bezhlavým obtěžováním ostatních. Ale ani jako nacionální xenofob. Jeho prosazování národních zájmů se řídilo (snad až na zbytečnou obavu z Německa) přísnou logikou. Rusko se nijak netají tím, že nemá ve své mocenské politice zábrany. Je tedy pro všechny nebezpečné. Napadání a obtěžování slabších sousedů Ruskem se nás proto bezprostředně týká. Tečka. Nejsilnější (stále ještě) a přitom samostatnou mocností sdílející náš společenský řád jsou Spojené státy. Dobré vztahy s nimi tedy musíme udržet. Tečka. Není se čemu divit, že tyto skutečnosti někteří Kaczyńského kolegové v Bruselu neradi slyšeli. Nálepka „nacionalista“ tak byla vítaným ulehčením ze špatného pocitu, jejž nepohodlný Polák vyvolával.
S Klausem nesrovnávat
Přísná logika polských národních zájmů byla kontextem, ve kterém se vyskytla také Kaczyńského bezprecedentní omluva Čechům. V předvečer výročí publikoval ruský prezident Putin v polských novinách článek, kde přímo zmínil polskou účast ve zničení Československa a vinu za rozpoutání války celkově přelil z Německa směrem k ostatním evropským státům. Jako přímou příčinu války identifikoval právě intriky a paktování se s Němci, nikoliv Německo samotné. Sám přitom Rusko vyvinil zmínkou o tom, že Státní duma oficiálně odsoudila pakt Molotov-Ribbentrop. Tuto obratně hozenou rukavici Polsku Kaczyński vrátil nedaleko sedícímu Putinovi ve zmiňovaném projevu z 1. září minulého roku právě tím, že se za Těšínsko jednoznačně omluvil. Putina pak v projevu důrazně, ale neúspěšně pobídl, aby totéž a bez vytáček učinil v případě Katyně. Snad tentokrát opravdová lítost Putina a Rusů nad Katyní přišla až po jeho smrti.
Omluva za třicátý osmý rok je tedy v kontextu rusko-polského sporu trochu oslabena. Je ale i tak úctyhodná. A jak jsme se postavili k této hozené rukavici my? Václav Klaus, který krátce po nedávné Kaczyńského návštěvě Prahy projevil o Těšínsko velký zájem, nic podobného gestu polského prezidenta ani náznakem neučinil. Kaczyńského přitom považoval za svého přítele a spojence, zřejmě kvůli pragmatickému přístupu polského prezidenta k EU. Zásadní rozdíly mezi těmito dvěma muži se však projevily nejen ve zbytku zahraničněpolitických vizí, ale i v míře spravedlnosti vůči historii vlastní země.
Autor je slavista a etnolog; působí jako vedoucí sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny na Úřadu vlády ČR a jako národní koordinátor ČR pro Alianci civilizací OSN.