Bohatství pohledu i třaslavého nic

Básník Petr Král patří v posledních dvaceti letech k nejčastěji publikujícím autorům. Přesto každá jeho sbírka znamená událost a jeho poezie, stejně jako eseje, kritiky či jen postřehy, patří k tomu nejosobitějšímu v české literatuře. To, že je ve zdejším prostředí nadále jaksi nedoceněný, zůstává jedním z největších paradoxů. Možná se za tím skrývá jeho přirozená „drzost“ přesného pojmenovávání bez snahy zalíbit se, dělat ústupky či přizpůsobovat se místnímu vkusu. Stačí připomenout jeho kritiku Karla Kryla coby básníka či z nedávné doby zcela nezaujatý, ale kritický pohled na juvenilní texty Jiřího Koláře. Namísto věcné, byť polemické diskuse se proti básníkově kritice zvedla jen vlna odporu a osobních výpadů: někdo si dovolil sáhnout na málem „posvátné“ symboly.

Odhalování každodennosti

Rozsáhlá sbírka Den, která až na několik básní vznikla po Králově definitivním návratu z pařížského exilu, je sice v mnohém odlišná od předchozích, nicméně nezaměnitelná v přístupu k světu a jeho prožívání, myšlení a jeho vlastní poetice, výrazu i určité básnické posedlosti: „odhalovat“ každodennost, včetně jejích nejtajnějších záblesků, její věčnost i nicotu, samotný význam přirozeného myšlení a citu pro nezvyklou konkrétnost jevů. „Z dolního patra stoupá mátožný národ kouře/ z cigaret a vonných zpráv z kuchyně“.

Většina básní z Královy poslední sbírky jsou jakési subjektivní, soukromé dějiny v dějinách, jež nás míjejí už jen jako pouhá vyprázdněná přehlídka neuvěřitelných zpráv, jako spektákl, který už není ani směšný, ale jen trapný. Proti němu básník staví neopakovatelnou jedinečnost okamžiku, jeho nahotu, fragmentárnost i plnost: „Čerstvé nekonečno mokrých židlí/ opřených bezmezně o stůl na terase“.

Ve svém prvním českém knižním výboru Med zatáček čili Dovětek k dějinám (Mladá fronta 1992) Král v jakýchsi „medailonech“, jež uváděly jednotlivá období jeho poezie, až málem programově neopomněl se vždy zmínit o jméně múzy i hudby, která je provázela. Múzou, která až nezvykle silně prochází jednotlivými básněmi i samotnými verši, je tentokrát jeho žena Wanda. „Nadzvedni tázavé šraňky obočí a vejdi, rozviň ve svém křiku dosud žhoucí barvy podzimních parků a v přimknutí se mnou hlub chodbu dějin/ uvnitř dějin“. V žádné Králově sbírce není žena tak intenzivně přítomná jako právě v této. Prochází jednotlivými básněmi nejen jako erotická ozvěna („Ve vaně za kuchyní někdy bílý fragment tvé nahoty“) či neskrývané okouzlení: „Ráno jsi zas elegantní jako daleká/ blízká planeta“. Ale především jako konkrétní bytost se vším, co k tomu patří, včetně určitého společně prožívaného spiklenectví, dnes už málem zapomenuté, ale přesto stále jedinečné jiskry každého, jen poněkud hlubšího vztahu, který není pouze koketní přeháňkou: „Je přívětivé jet ti po odpolední/ kůži a ještě nejít ke dnu/ zatímco naše těla spolu zlehka tlí/ v nehlučném světě“.

Náznaky, postřehy a přeřeknutí

S hudbou je to poněkud svízelnější, nicméně jazz, který se ozývá, třeba jen z desek „pohozených“ na zemi, proniká i nenápadně, téměř diskrétně do básní, byť skoro fyzickou ozvěnou: „Když tak projít alespoň kolem/ železářství jazzovým krokem.“

Jedna z nejpozoruhodnějších skladeb sbírky se jmenuje Zatáčky a. Jakoby jen nahozené verše, které se rozbíhají všemi směry, které vlají do prostoru, stáčejí se a zauzlují, aby se znovu rozvinuly, které náhle končí zrovna tam, kde nedočkavě čekáme, co dalšího přijde. Jejich fragmentárnost je nepřehlédnutelná, jako když za letního odpoledne jedna přeháňka střídá druhou, přesto máme neodbytný dojem, že vytvářejí pevnou, téměř krystalickou podobu. Jen nemůžeme přijít na to, jaké tajné síly je spojují, vytvářejí jednotlivé „shluky“ i celé zneklidňující básně volně plující prostorem. Tento svět podivuhodně složený z náznaků, postřehů i takřka přeřeknutí, jakási jazzová improvizace, kde každý verš téměř dýchá jen sám za sebe, vcelku představuje paradoxně jednu z nejpodivuhodnějších básnických skladeb, kde „Vlak táhne dál vleklou/ slinu nit v čerstvých proleženinách/ pasek rozmoklých map“.

Zatáčky a jsou plné vlastních sugestivních závratí „Hodina převazu je sotva zívnutí/ v hloubi odpoledne“ či „Perla v tůňce/ mimo vší kapsu“, perfidních nápověd „Po čas zatáčky svítí v ohbí/ slast hmatat pod prsty samet/ nočních temen hebkou oporu/ ztroskotání kdesi v sousedství“ nebo jen zneklidňujících zjištění, že v „podzimním muzeu prší jablka“ či „déšť venku jen plazí udivený jazyk“.

V jednotlivých čtyřverších se střídají různé roviny jazyka i výrazu, od bezmála plebejského „Malé chleby/ pod rozlehlým nebem/ K bílému tvarohu/ bílé mléko“ až po vytříbené „Znovu jen víc úkosem/ jít párat modrou v ústí/ až padne do oka daleká/ vločka kostela“. Střídá se zde neklid s humorem, celá škála pocitových i myšlenkových poloh, radost z obrazu s pohledem, který už bloudí kdesi za obzorem s vědomím, že vlastně nic není na svém místě, že vše je už takřka „postmoderně“ zaměnitelné.

Král i tentokrát v „kresbách“ veršů zpřítomňuje svůj ojedinělý smysl pro detail, gesto, místa, věčnost i míjení, pro onen nedostupný, ale přesto stále přítomný opravdový život, či jen pouhé zakopnutí. Na rozdíl od předchozích sbírek se před námi obřadně rozkládá i jeho opájení se jídlem coby téměř mytickým obřadem: „Ústřice v nás bezedně mizí spolu se šumem vody/ a vadnoucích vteřin,/ i hosté u sousedního stolu stáhli do dalekých hlubin/ své drápy a účty v bance, svou cizí budoucí smrt,/ mluví z nich jen přívětivé předení a důvěrné gesto, jímž si pod stolem/ nenápadně povolují pásek“. V některých básních se překvapivě znovu vrací k těkajícím „heslům“, která mají občas podobu pouhé zneklidňující šifry, známé již z Modrého srdce. Všechny tyto aspekty vštěpují jeho poezii nezaměnitelný výraz i bohatství. Snahu o přesný význam často podtrhuje existenciální úzkost i prostý údiv. Náhle vidí „zaprášená rodidla“ či jen suše konstatuje: „Čteme knihu a než skončí věta/ jsme o román starší“. Králova poezie je rovněž určitou kritikou světa, kde ani nadávce však nechybí jistá elegance.

Básníkova obraznost propůjčuje i zcela intimní zpovědi magický rozměr, otevírá se neznámému a propůjčuje mu odstíny vlastní senzibility, umožňuje zachytit v jednom verši několik smyslových, emotivních i výrazových rovin: „Svět už teď posunutý dál o tloušťku břich/ dvou pánů šeptajících vzrušeně před výkladem jako když za ložnicí/ která ho vyplnila mží hebce na mateřskou skálu“.

Sbírek básní vychází mnoho, opravdová poezie se však dá spočítat málem na prstech jedné ruky. Králův Den k ní rozhodně patří. Už tím, jak nám umožňuje sdílet původní jedinečnost vidění ve světě, kde „růže jsou jen trochu jiné sardinky“, kde ostatní v lepším případě tápou, v horším nevidí nic. Prostě jak tvrdí básník s trochou nostalgie, ale bez špetky rezignace: „Život se vytrácí,/ nevíme kde budem zítra,/ pořád ale máme před sebou celý den.“

Autor je básník.