Viola Fischerová
Zádušní básně za Pavla Buksu
Druhé město 2010, 77 s.
Viola Fischerová (1935–2010) psala tyto verše mezi léty 1985 a 1986, rok po tragické smrti svého muže, přičemž první vydání se objevilo roku 1993. Zádušní… Za duši zemřelého, ale i za vlastní, protože jedna bez druhé nemohou existovat. Zejména první oddíl je charakteristický neustálou polaritou mezi já a ty, hovoří se o prostoru, jenž mezi oběma aktéry najednou vznikl. Vakuum je třeba zabydlet, ale nejprve je nutné prázdnotu ohledat, procítit a unést. I sny a příběhy vzpomínkového charakteru jsou naplněny smrtí, je všude, kam se člověk podívá – personifikovaná, potměšilá a vždy přítomná. Fischerová též pokládá důvěrné otázky související s mužovou smrtí, jejichž působivost ještě umocňuje poměrně pravidelný rým a zvukomalebnost. Druhý oddíl je útěšnější, bolest se ztupila, ač nemizí, stejně jako fakt smrti samotné – „Zaťal/ zařezal ses do mne/ jak rozštípnuté sklo// Zachoulil/ zabydlel ses ve mně/ jako plod// Každá bolest/ mi tě působí/ každá radost si k tobě lehá.“ Ve všech oddílech je básnický hlas střídmý a neokázalý, často se obrací k druhému, sobě nebo Bohu (třetí oddíl) a je z něj patrná snaha postihnout přítomné emoce i paměť v přesných obrazech. I přes uměřenost však z promluv mnohdy zazní hořkost z odchodu lásky, a tím i vlastní samoty, mluvčí téměř žárlí na smrt, „smrt pro kterou jsi mne opustil/ s níž ale nemůžeš žít“. Čtvrtého listopadu 2010 překročila Viola Fischerová hranici míst, „kde už se netoužívá“, těžko nyní nemyslet na to, nakolik se s onou rozporuplnou ženou ze Zádušních básní smířila.
Anna Vondřichová
John Ajvide Lindqvist
Ať vejde ten pravý
Přeložila Jana Holá
Argo 2010, 444 s.
„Všechno, o čem v knize píšu, je v podstatě pravda, jenom se to stalo trochu jinak“ – těmito slovy zahajuje John Lindqvist svoji hororovou knihu Ať vejde ten pravý. Po několika stránkách se pomalu začne dostavovat pocit, že jestli se něco podobného v autorově rodišti skutečně stalo, není svět, jak ho známe, zcela v pořádku. Čtenáře pohlcuje nervozita z každého tmavého zákoutí jeho bytu, z otevřeného okna či podivného zvuku z ulice. Všude totiž může číhat nebezpečí v podobě tvora, který ze všeho nejvíce touží po krvi. Na první pohled se také může zdát, že je příběh poměrně jednoduchý, to ale není tak úplně pravda. Nechybí v něm silný důraz na emoce protagonistů, pocit prožívání první lásky, porozumění a nakonec také pocit, že všichni hrdinové dostanou, co si od života skutečně zaslouží. Lindqvist v knize také lehce krouží kolem některých choulostivých otázek naší společnosti, jako je pedofilie, alkoholismus či šikana. Kniha má podobu deníku, kde každý den autor zachycuje život jednotlivých hrdinů, kteří sice všichni bydlí v jednom sídlištním bloku, ale jsou si navzájem zcela anonymní a nijak spolu (zdánlivě) nesouvisí. Až postupem času čtenář začne vnímat tenké nitky, které protagonisty propojují. Výjimečnost knihy spočívá převážně v tom, že servíruje čtenáři mnohokrát přetřásané téma, a přesto je originální. Nám už pak nezbývá nic jiného než příběh, i přes velké množství krve a leckdy nechutnosti, doslova hltat.
Barbora Dušková
Kazuo Ishiguro
Nokturna
Přeložil Ladislav Nagy
Plus 2010, 238 s.
Pět povídek Kazua Ishigura (1954) je ideálním čtením do přítomného soumračného období. Všechny jsou vyprávěny z perspektivy člověka, jenž náhodou zabloudí do cizího vztahu, přijde, odehraje zde svůj part a zase odchází, aniž by se dozvěděl, jak vše skončí. Protagonisté jsou hudebníci, jejich vnímání je zostřené a dokáže zachytit i nejsubtilnější disharmonie. Nejspíš proto jim je dovoleno vstoupit do vztahů druhých (velmi často přímo po vlastním hudebním představení), jsou opatrní, umějí naslouchat a soucítit. Příběhy jsou sevřené, veškeré napětí se koncentruje pod povrchem běžného jednání postav, jen tu a tam skrze pohled, poznámku nebo nehlídaný pohyb čtenář pochopí, jak velmi neurovnané lásky jsou. Díky tomu, že jsou příběhy podány ich-formou (s výjimkou posledního, kde zprostředkující hlas pracuje se vzpomínkami hlavního hrdiny) a s množstvím přímé řeči, se čtenář ocitá ve stejné situaci jako vypravěč – je překvapen silou emocí, jež se kolem něj najednou objeví, a ne všemu rozumí. Láska má v Nokturnech řadu podob – uvadající, bezvýchodná, už téměř jen kamarádská, narušená, neopětovaná, i přes toto převážně mollové ladění dokáže být však Ishiguro komický – druhá a čtvrtá povídka obsahující motiv marné nápravy hmotné škody jako by svým veselím vyšly ze Šťastného Jima Kingsleyho Amise. Nepatřičnost, již postavy cítí, se rozplývá pod absurditou jejich nešikovnosti. Scény jsou to trapné, ale v něčem osvobozující, stejně jako je úlevná hudba. Slovy jedné z postav: „Kéž by smutek měl takovouhle podobu.“
Anna Vondřichová
Stan Sakai
Usagi Yojimbo: Ostří trav
Přeložil Ludovít Plata
Crew 2010, 251 s.
Hned čtyřmi prology začíná již dvanáctá kniha dobrodružství osobního strážce Usagiho. Místo sbírky povídek přichystal autor svým čtenářům jeden velký epický příběh, který má své kořeny v dávné japonské mytologii. Na rozdíl od jiných svazků tu najdeme i Sakaiův doslov, který jednotlivé prology/pověsti doplňuje. Příběh se tentokrát klikatí okolo starodávného magického meče, jakési japonské obdoby excaliburu, který kdysi skončil na mořském dně. Přívrženci císařství chtějí tuto relikvii využít pro své politické zájmy, především ke svržení vládnoucího šoguna. Najít meč jim pomáhá čarodějka, která dokáže ovládat mořské kraby, o nichž se soudí, že na svých krunýřích mají tváře mrtvých bojovníků (i k této podivnosti autor dodává v doslovu poznámku, ve které se dozvíme, že skutečně existují, a to nejen v Japonsku). Usagi se k meči samozřejmě připlete a chvíli je i jeho nositelem, tentokrát však v příběhu nemá takovou úlohu, protože autor se víc zaměřuje na vlastní převyprávění pověsti. Splétá tu hned několik dějových linií, které se v různých bodech propojují. Vydavatel se tímto svazkem dostal do poloviny celé ságy, a to, že je úspěšná, dokazuje i fotografickou přílohou zachycující návštěvu Stana Sakaie v Praze. O úspěchu však svědčí zejména to, že některé díly jsou již rozebrány a čeká se na dotisk. Možná i proto, že tato série nejenže vyhovuje vysokým nárokům zdejších čtenářů komiksů, ale přitahuje i zájemce o japonskou mytologii.
Jiří G. Růžička
Marie NDiaye
Tři mocné ženy
Přeložila Ivana Tomková
Jota 2010, 247 s.
Dalším nakladatelstvím, které se rozhodlo věnovat se zčásti kvalitnější beletrii, se loni stala brněnská Jota. Vedle edic určených fanouškům válečných memoárů a příručkám pro zhrzené muže a ženy začalo vydávat řadu Zlatý řez, v níž představuje knihy oceněné, nebo alespoň nominované na některou z literárních cen. Asi nejprestižnější z nich je Goncourtova cena, jejímž loňským vítězem je poslední román francouzské spisovatelky se senegalskými předky, Marie NDiayové. Z její tvorby u nás vyšla ukázka románu Rosie Carpe (za nějž autorka obdržela cenu Femina) ve Francouzské čítance a román Čarodějnice. Nutno podotknout, že mezi vítězi Goncourtovy a co do prestiže srovnatelné Bookerovy ceny je rozdíl. Zatímco Bookera většinou získají knihy s dobře vystavěným příběhem, francouzští porotci dávají přednost jazykové či formální výstřednosti.
Tři mocné ženy nejsou výjimkou. Spíš než plynutí příběhu je tu důležitá řeč. NDiayová předkládá čtenáři vlastně tři povídky, označené stroze římskými číslicemi, přičemž propojení mezi nimi je především tematické, jakkoliv poslední povídka lehce spojuje první a druhou. Mocnými ženami z názvu jsou tři hrdinky, které se vzepřely osudu. První se narodila africkému otci a francouzské matce, ale otec, místo aby se staral o rodinu, utíká zpět a s sebou si bere jediného syna. Mocnou se jeho dcera stává ve chvíli, kdy ji otec zavolá na pomoc. Moc ženy z druhé povídky spočívá v tom, že si její manžel nedovede představit, že by ho opustila poté, co jí v záchvatu vzteku řekl, ať se sbalí a vrátí do Afriky. Tato povídka jako jediná není vyprávěna ženou, ale naopak jejím partnerem. Moc třetí z žen se ukazuje v tom, kolik utrpení je schopna snést. Tato povídka je nejčtivější, možná i proto, kolik hrůzy v sobě má, když popisuje cestu z Afriky do vysněné Evropy. Všechny povídky se odehrávají mezi Afrikou a Francií. Jednou se žena vrací zpět do Afriky, podruhé odtud byla vytržena a potřetí se snaží dostat do Evropy.
NDiayová se soustředí především na vnitřní život hrdinů, na jejich myšlenky a vzpomínky a na okamžiky, kdy se jejich chápání života radikálně mění. Vychází z úvodního obrazu, který začíná uprostřed určité scény. Pomalu pak dává nahlédnout do jednotlivých charakterů a zároveň do minulosti postav a událostí, které je formovaly. Pozoruhodná je provázanost s africkou vypravěčskou tradicí, která do děje vtahuje zvířata a rostliny, v něž se některé postavy proměňují; v první povídce otec tráví noci v lusku stromu, jako jeho plod. Autorka tím lehce navazuje na latinskoamerický magický realismus a upravuje ho do africké podoby. V textu se střídají krátké, úsečné věty s větami rozvitými do celých odstavců. Neustále měněný rytmus znesnadňuje čtení, které je už tak obtížné tím, že chybí silný příběh. Právě způsob vyprávění je to, co na NDiayové pravděpodobně ocenili porotci loňské Goncourtovy ceny. Je originální. Ne všem (a sám se sem musím zařadit) však její styl bude vyhovovat.
Jiří G. Růžička
Joseph Conrad
Tajný agent
Přeložila Petra Martínková
Leda 2010, 320 s.
Conradův román z roku 1907 vznikl dle autorových slov „v období citové a duševní vzpoury“ a nutno říci, že ani dnes, sedmdesát let od prvního překladu z ruky Jana Čepa, neztrácí na působivosti. A přitom na prvních sto stranách se takřka nic neděje – je zde nastíněna situace mezi londýnskou policií, skupinou anarchistů a vysloužilým agentem, panem Verlocem, přičemž všichni aktéři jsou podobně zlenivělí a nedůvtipní. Vševědoucí vypravěč je střídavě ironizuje, zná detaily každé profese i města a jeho obyvatel. Žánr detektivního nebo špionážního románu je postupně transformován – hrdinové zdaleka nejsou viktoriánskými gentlemany, město nedýchá technickou a společenskou proměnou a i samotný zločin – teroristický útok na greenwichskou hvězdárnu – skončí fiaskem a vyprávění nepracuje s gradací či skrýváním pachatele. Kromě rozsáhlých popisných a charakterizačních pasáží se do popředí v druhé půlce textu dostává vnitřní charakterizace postav, opět na úkor zápletky. Paradoxně však vyjde najevo, že i v postavách na první pohled všedních se pod vlivem zmíněných událostí odehrávají pochody mnohem napínavější než skutky agentů, revolucionářů a policistů. Samotné vyprávění jako by se s útokem na symbol světového času rozpadalo, mizí propojení času fabule a syžetu a i vyvrcholení zápletky je absurdní. Conrad zde stejně jako ve svém nejslavnějším díle Srdce temnoty potvrzuje umění zprostředkovat pohnutky duše, je jen trochu škoda, že jsou zde obaleny až monotónním popisem, byť mnohdy velmi sarkastickým.
Jan Švestka
Jaroslav Žák
Na úsvitě nové doby
Plus 2010, 278 s.
Po opětovném vydání Konce starých časů (viz A2 č. 8/2010) znovu vyšel i druhý díl satirického popisu únorového převratu v Pepově Týnci nad Lesem. Navazuje na děj první knihy ráno 26. února, poté, co se na maloměstě rozpoutal až karnevalový řetěz všemožných „revolučních“ dějů, odvíjejících se od mnohokrát vzpomínaného věšteckého prohlášení otce Breburdy „podruhý ve sračkách, a podruhý až po uši“. Jestliže se v předchozí knize nemírně holdovalo alkoholu, zde se strašlivě chlastá, čímž se obě strany – tedy lidově demokratická i reakční – vyrovnávají s radikálními změnami. O tom, jak to bude vypadat v novém zřízení, nás nenechá na pochybách už první kapitola, která nás zavádí do nacisty vybudovaného kriminálu, v němž však nyní horlivě úřadují rudí komisaři. Oproti Konci starých časů je zde satira znatelně hořčejší, zarputilejší a naštvanější, přičemž si to Žák s vládnoucím lidem vyřizuje o dost rázněji než v první knize. Větší zaťatost však nemá vliv ani na povedený situační humor, ani na vtipné jazykové hrátky s komunistickým newspeakem. Do popředí se zde také dostává aktivní odboj, při jehož popisu Žák pokračuje v radostné inspiraci dobrodružnou (nebo chceme-li brakovou) literaturou, takže dojde i na pár rvaček, několik výbuchů a jednu pořádnou přestřelku. Poučná (a podstatně zábavnější) protiváha dobových budovatelských románů, v nichž jsou v podstatě totožné dějinné zvraty líčeny z druhé strany.
Karel Kouba
Eseje o věcech veřejných
Přeložil Zdeněk Hron
Dybbuk 2010, 173 s.
Anglická literární tradice považuje esej za zásadní žánr – v mnoha případech (T. S. Eliot, V. Woolfová, H. James, G. Orwell) jde o kombinaci témat uměleckých a společenských, autor zde nevystupuje pouze jako řemeslník, ale i ten, kdo působí na čtenáře výchovně, formuje je k větší osobní odpovědnosti a obecné uvědomělosti. Nicméně, společným znakem anglického eseje je i (někdy téměř podprahový) smysl pro ironii a pointu. V přítomném svazku se tyto rysy zrcadlí ukázkově – autor satirických dramat alžbětinské a jakobínské éry Thomas Dekker radí, jak se má elegán chovat v divadle, aby hlavní pozornost a obdiv mířily vždy na něj, Jonathan Swift ve svém falešně konstruktivním Skromném návrhu vybízí čtenáře, aby si uvědomili výhody, jež jim přinese pojídání chudých irských dětí, Yeats spojuje intenzitu poezie se znovuprocítěním světa, návratem k tomu, co je nám nejbližší (Podzim těla). G. K. Chesterton je zde zastoupen nejvíce – jeho eseje tematizují otázky politické, ale i literární, případně etické. Ve srovnání se staršími F. Baconem (O ctižádosti) a Swiftem (Umění, jak lhát v politice) ovšem znějí jeho vyjádření poněkud laskavě, jsou spíše glosami ke konkrétní události (Potřeba osobností v politice) a nemají takovou sílu. Společná je jim však nadčasovost, čtenáře až mrazí, jak aktuální tyto úvahy jsou. A zároveň ho mrzí, že dnes existuje jen pramálo lidí, kteří by takovéto krátké, leč přesně mířené komentáře dokázali psát.
Anna Vondřichová
Václav Vokolek
Neznámé Čechy. Posvátná místa středních Čech, II. díl
Mladá fronta 2010, 295 s.
Druhý díl knihy spisovatele a básníka Václava Vokolka se zaměřuje především na sakrální místa a krajinu, která je obklopuje – ať už se jedná o posvátné studánky a poutní místa, laténské mohyly, pohřebiště nebo honosné chrámy. Ačkoliv autor operuje s pojmy duchovní síly nebo pozitivní energie místa, rozhodně se nemusíme bát laciného new age – text vystihuje spíše příchylnost k Eliadovi, jehož věta knihu uvozuje. Vokolek se tak drží ve více či méně střízlivých mantinelech a při popisu a výkladu míst využívá nejrůznější zdroje a metody: historii, mytologii a lidovou slovesnost, archeologické poznatky, dějiny umění nebo etymologii. Jeho zásadou je interpretovat i nenápadné a zdánlivě bezvýznamné detaily, protože vše musí mít nějaký význam. Autor hledá souvislosti a analogie, které se můžou zdát občas trochu přehnané a spekulativní, ale o to tolik nejde – spíše jsou zde kladeny otázky, na které už dnes stěží někdo dokáže odpovědět. Dozvíme se toho hodně o Keltech, o mstiteli svatého Václava Podivenovi, o mohylách u Turska, o možném sídle mytické kněžny Libuše nebo o tom, že pod neratovickou Spolanou je rozsáhlé pohřebiště. Text, jehož výhodou je kromě čtivosti to, že čtenáře seznamuje především s méně známými (ale přesto překvapivě významnými) lokalitami, doprovázejí pěkné fotografie i historická zobrazení. Neznámé Čechy jsou inspirativní kniha, která nám na cestách pomůže vyhledávat nové cíle a zároveň nám na ně poskytne odlišný pohled než obyčejné průvodce.
Jan Gebrt
Pavel Tigrid
Mně se nestýskalo
Rozhovor Petra Kotyka
Gutenberg 2010, 159 s.
„Vzpomínání proti srsti“ muže, kterému bylo protivné mluvit o sobě, ale jenž zásluhou Petra Kotyka nakonec mluvil docela rád, uvolněně a se zaujetím. Sarkastik, působící dojmem suveréna, jenž má pravdy setříděny, se náhle jeví jako člověk pokorný, hledající: „Celé moje povídání jsou jen samé otazníky.“ Takového znali asi Pavla Tigrida blízcí přátelé, vycítili to snad pozorní čtenáři jeho textů. Antikomunista z přesvědčení, jenž pro minulý režim najde jen označení „blbý“, vyznává, že mezi „levičáky“ se cítil lépe než mezi „pravičáky“, že emigraci dodali „švunk“ vlastně až reformní komunisté. Vyhledával dialog, ač někteří emigranti to označovali za zradu. V rozhovoru se vrací k mladickému zaujetí divadlem (s Jiřím Voskovcem se stýkal do konce jeho života) a poezií (s Jiřím Ortenem, Kamilem Bednářem i Františkem Halasem vysedával v kavárnách). Nejvíce se však cítil být novinářem. Když mluvil o BBC, Svobodné Evropě či o Svědectví, je vidět, jak rád se pochlubil poctivým řemeslem. Pocit domova mu dávala západní občanská společnost. Demokracie je mu způsobem vládnutí, oddělením moci výkonné, soudní a zákonodárné, jež brání divokým vpádům radikalismu. S Kotykem rozmlouval Tigrid na konci léta 1992, kdy pod vlivem rozpadu Československa sdílel pocity generace, jež „všecko prohrála“, neboť „potřetí se nepovedlo budování státu“. Za tváří působící zachmuřeně a nepřístupně se zrcadlila duše složitější, než jsme byli schopni poznat, vrstevnatější a – citovější. Velký podpůrce a mentor, velký protivník…
Jiří Křesťan
Jarmila Císařová
Já prostě nemohu žít jinak (česká publicistka Otka Bednářová)
Radioservis, a. s., 2010, 157 s.
Možná až příliš dlouho trvalo, než jsme se dočkali portrétu ženy, která svou osobní statečností vyčnívala i v rámci žen českého disentu. Byla by velká škoda, ale především ostuda, kdyby byla Otka Bednářová zapomenuta. Zapomnělo se na ni při natáčení desetidílného dokumentu České televize Ženy Charty 77 a sebekriticky je třeba říci, že její výjimečný osud ignorovala i A2, když připravila téma žen českého disentu. S nápravou těchto opomenutí nyní přichází publicistka Jarmila Císařová. Odvážné reportáže Otky Bednářové byly trnem v oku vládnoucí garnituře vlastně hned od počátku jejího novinářského působení, zároveň byly ale oázou slušnosti a pravdy a také profesionální novinářské práce pro většinu diváků i posluchačů. Bednářová jako osmnáctiletá a proti tradici vlastní křesťanské rodiny s vidinou spravedlivého světa vstoupila do komunistické strany. To jí ovšem nikdy nebránilo v tom, aby viděla zlo právě v počínání strany, které tolik zpočátku věřila. Je ovšem třeba zdůraznit, že i když až do dnešních dnů chápe svůj vstup do KSČ jako zradu na vlastních rodičích, tak se sama nikdy k žádné špatnosti nepropůjčila. Represe vůči její osobě lineárně rostla; byla vyhozena z České televize, nemohla sehnat odpovídající místo a nakonec byla i vězněna. Stále horší a horší nátlak vyvíjený na její osobu ze strany StB ale nikdy nevedl k sebemenšímu zaváhání nebo dokonce ústupu z jejích morálních pozic. Ani v případě, kdy ji kriminál málem připravil o život. Tato na pohled křehká žena dokázala být vůči nelidskému režimu tvrdší než mnozí muži a pro mnohé disidenty se stala symbolem nezdolné vůle. Název knihy tak nejlépe vystihuje její osud i přesvědčení.
Lukáš Rychetský