Zneklidňující prázdniny u moře

Julien Gracq (vlastním jménem Louis Poirier), napůl římský tribun a reformátor, napůl Stendhalův nejslavnější hrdina, byl zvláštní postavou francouzské literatury. Svůj první román vydal v roce 1938 ve dvorním surrealistickém nakladatelství José Corti – a stejně tak i každý další. Od Cortiho nikdy nepřešel k mamutím nakladatelským domům typu Gallimarda, i když je pravda, že právě Gallimard vydal jeho dílo v roce 1989 v prestižní Bibliothèque de la Pléïade, což se žijícím autorům příliš často nepoštěstí. V roce 1951, v souladu se svou předchozí kritikou literárního prostředí a literárních cen, odmítl jako první a dodneška vlastně jediný spisovatel nejvýznamnější francouzské literární ocenění, Goncourtovu cenu. Volba José Cortiho jako jeho nakladatele nicméně nebyla náhodná. Právě k dědictví surrealismu se Gracq, vymezující se vůči tehdy převládajícímu existencialismu a novému románu, hlásil a jeho první román Na argolském zámku (Au château d’Argol, 1938; česky 1996) byl také nadšeně přijat André Bretonem. Přesto se ale, tak jako další surrealismem odchovaní autoři (například André Pieyre de Mandiargues), vydal vlastní cestou, na níž je Zasmušilý krasavec (Un Beau Ténébreux, 1945) druhým románovým krokem.

V zajetí vlastních démonů

Román se dělí na dvě různé části. Tou první je Gérardův deník, jehož první záznam je z 29. června. Gérard, podle všeho spisovatel, tráví prázdniny u moře v bretaňském hotelu Ve vlnách. Ten s ním sdílí i skupina mladých lidí (Jacques, Christel, Gregory, Henri a Irena, k nimž později ještě přibude tajemný pár Allan a Dolores). Přestože Gérardovy zápisky prozrazují zvýšený zájem o některé členy této skupinky (erotický o Christel, podezřívavý a ambivalentní vzhledem k Allanovi), nechává je vstupovat do svých myšlenek jen jakoby náhodou. Jak sám říká: „Dialog, celkem vzato, mi vždy připadal – devět z deseti – jako nějaký stěží vedený monolog, vždy jeden ze dvou, v zajetí svých vlastních démonů, drží své žezlo.“ Daleko více se věnuje prostoru a odleskům pnutí, jež v něm ostatní prázdninoví hosté vytvářejí. Tím prostorem je příroda a počasí, Bretaň a moře; pláž jako místo přechodu a prolínání vody a souše. Prázdninové pláže jsou zároveň volným prostorem ochablosti a nečinnosti. Gérard, „otupělý, zmalátnělý, stále víc a víc ochromený“, mnohomluvně a zdobně ulpívá na detailech, líčí prolínání vnějšku a vnitřku, jímž je povrch věcí, a tak v lecčems připomene Des Esseintese, hrdinu Huysmansova dekadentního opusu Naruby. Jazyk jeho deníku je „extravagantní, to vím, ty nesdělitelné poznámky – avšak ten jazyk, ty poznámky jsou vytvořeny pro mě“. (Právě kontrast izolované formy deníkových zápisků, jež píše Gérard sám pro sebe, s rozbujelostí a ornamentálností stylu vzbuzuje nutkavou otázku, neusvědčujeli i nás naše samota ze sklonu k přebujelosti a marnivosti.)

My krásní zasmušilci

Gérardův deník končí náhle 24. srpnem a v poslední čtvrtině románu přichází ke slovu „skutečný“ vypravěč. Tato náhlá změna perspektivy je zneklidňující a fascinující zároveň. Vypravěčova pozice je totiž nejasná, odvolává se na Gérarda, fragmenty dopisů a svědectví hotelových hostů a rozuzlení ho prý stále uvádí do „temného pocitu nejistoty“. Ale přitom proniká do tajemství, zkoumá jednotlivosti, ulpívá na drobnostech, jako by vyprávěla sama otupující omamnost odcházejícího léta, aby dopověděla události v hotelu Ve vlnách. Ty ale až teď vlastně získávají jasnější kontury jako události, jako neli souvislé, pak související dění.

Gérardův deník je o pláži, stromech ve větru, jeho pohledech. S jeho skončením do románu náhle vpadají i ostatní postavy, které do té chvíle byly jen nejasnými odlesky Gérarda samého – byly jen tím, co v nich viděl nebo chtěl vidět, a jejich fantomatické vztahy se náhle stávají jasnějšími a skutečnými. Středobodem dění je záhadný Allan, démonicky či andělsky neuchopitelný, vyvolávající v ostatních členech skupinky neklid, úzkost, odpor či, v případě Christel, lásku. A je to právě jeho nejasná „hra“, která všechny upoutá v prázdninovém letovisku i dlouho po sezoně, kdy na opuštěné mořské pobřeží sestupuje chlad nadcházejícího podzimu. Jako by nikdo z nich nemohl opustit hotel Ve vlnách, dokud tuto hru nedovede do konce, bez ohledu na to, jak nepříjemný nebo nebezpečný by ten konec mohl být. Textem a jeho postavami tak prostupuje jakási morbidní zvědavost, nejznatelněji vystupující na povrch během maškarního plesu (přičemž kostýmy jsou literární postavy), při němž je snad možné „strhnout masky a obnažit skutečné tváře“ – postavy se zde převlékají za jiné postavy, aby odhalily svou podstatu.

Ozdobou léta bývá letní květ

Román uvozuje citace prvních osmi veršů Shakespearova sonetu číslo 94 a dalo by se říci, že celý Zasmušilý krasavec je variací na těch zbylých šest zamlčených. Jambický pentametr v něm ale nahrazují dlouhé věty, nezřídka v rozsahu celého odstavce, rozvíjející omamnou, těžkou, horečnatou řeč, v níž se proplétají koincidence, setkání a míjení. Samotný příběh směřuje k zakončení až banálnímu. Naproti tomu právě přeskupování zlomků událostí, rozhovorů, myšlenek, zachycených a ztracených pohledů, jako nepředpověditelné, ale nevyhnutelné přeskupování zrnek písku na pláži je na Gracqově textu tak přitažlivé a působivé. Náhoda, „jakási božskost – komplikovanější, náročnější, tajemnější než kterákoli jiná“, obaluje zranitelnou tkáň příběhu, jako larvy jistého vodního hmyzu tvoří své jedinečné, vzájemně si nepodobné ochranné schránky z toho, co najdou ve svém okolí. Allanovými slovy: „mistrovské dílo se pozná podle určitých proporcí, anebo spíše zvláštních disproporcí“. Právě tato disproporce je vetkána nejen do jazyka, ale i do struktury Zasmušilého krasavce, do nerovnováhy mezi deníkem a „vyprávěním“. Změna těžiště vyžaduje změnit úhel pohledu, náhlé odtržení se od Gérardova hlediska jako by čtenáře na chvíli odpoutávalo od sebe samého. Ale jen tato změna umožňuje vidět, co se v Gérardově deníku jen „matně rýsovalo“, totiž Allana směřujícího k cíli svého „pochmurného uličnictví“. Je to totiž jeho hra s ostatními (a její završení, jež se v textu vlastně neuskuteční), jejíž důvody a příběh stojící za ní nám zůstanou neznámé. Takže to, co je noční a skryté, zůstává přítomnou silou textu, zasmušilou, osvobodivou…

Autor je publicista a spolupracovník redakce.