VerTeDance Company
Found and Lost
Choreografie Charlotta Öfverholmová
Premiéra 16. 5. 2011 na festivalu Divadelní Flora Olomouc, pražská premiéra 18. 5. v Divadle Ponec
V loňském roce švédská tanečnice, performerka a choreografka Charlotta Öfverholmová osobně vystoupila na olomoucké Divadelní Floře, letos se jí účastnila nepřímo, jako choreografka novinky souboru VerTeDance nazvané Found and Lost. VerTe (Veronika Kotlíková a Tereza Ondrová) tak pokračují ve spolupráci s hostujícími zahraničními choreografkami; jejich předposlední inscenací totiž byla povedená Transforma, vzešlá ze setkání s izraelskou choreografkou Mayou Lipskerovou. Charlotta Öfverholmová postavila dvojici tanečnic do nepříliš zdravého vztahu matky (Ondrová) a dcery (Kotlíková). Ani jako performerka, ani jako choreografka se Öfverholmová nebojí exprese, střídá vážné sekvence s humorem a tanec vidí divadelně (ve Found and Lost přidala i akrobatické číslo na visuté hrazdě – houpačce), na jevišti pracuje i se slovem/zpěvem, atmosféru tvoří přítomnou hudbou, postavy charakterizuje kostýmem: upjatá matka s ulízlými vlasy a bílou blůzou s fižím vypadá jako postava z panoptika, dcera s rudou mašlí ve vlasech zase jako někdo, kdo už sice dospěl, ale stále se nechce nebo nedokáže odpoutat od podoby a role dítěte. A v dvojici VerTe našla autorka pro své záměry výborné a přesné interpretky (opět třeba na scéně rozehrávají svá synchronizovaná dueta). Je ale velká škoda, že z takové příležitosti vzešla jen půlhodinová choreografie a ne hned celovečerní kus.
Jana Bohutínská
Možnosti studentského života
Kurátoři Václav Magid, Vasil Artamonov, Tomáš Uhnák
Galerie K4 Praha, 4. 5. – 27. 5. 2011
Výstava v Galerii 4 ve sklepním prostoru pražské Filozofické fakulty navazuje na stejnojmennou přehlídku připravenou pro TranzitDisplay v zimě 2009–10. Jejím tématem je studentský aktivismus, který je pro kurátory výstavy zároveň i jejich studentskou praxí: zejména Tomáš Uhnák patří k hlavním organizátorům nedávných studentských protestů na pražské Akademii. Jedná se tedy o politikum na druhou. Výstava je z velké části složená z pamfletů – látkových transparentů s hesly i vytištěnými citáty různých studentských vůdců i historiků a teoretiků studentských revolucí. Šedesátá léta se zde prolínají s dneškem, často bychom nerozpoznali, která z hesel reagují na současnou situaci (debaty o zavádění školného, transformace vzdělávacího systému ve směru praktické využitelnosti vzdělání, související s představou studentů coby klientů) a která patří do (zejména) angloamerického kontextu šedesátých let. Kromě rozvěšených transparentů se zde promítá i výběr dokumentů a videoklipů a je tu i časová osa popisující významné historické akce studentů. Otázky nastíněné v textu k výstavě jsou velmi široké a k odpovědi na ně asi ani nemohlo na výstavě dojít (kdo je to student/ka?, co je smyslem studia na vysoké škole?, jsou studenti nositeli změny?), je však dobré si je zejména v čase probíhajících změn klást. Na otázku, je-li žádoucí, aby se studující snažili ovlivňovat společenské dění, si kurátoři odpovídají vlastně sami, nejen svou výstavou, ale i vlastním aktivismem. Výstava se stala také platformou pro diskuse, rozšiřující pole zkoumání.
Lenka Dolanová
Aleš Čermák a Jiří Skála
Průvodce
Topičův salon, Praha, 24.–26. 5. 2011
Po tři odpoledne se v pražském Topičově salonu nesla ozvěna simultánně čtených textů Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala, Jiřího Koláře, Věry Linhartové, Ladislava Nebeského, Zbyňka Baladrána, Zdeňka Barborky, Tomáše Pospiszyla, Jana Šerých a také Aleše Čermáka a Jiřího Skály, autorů performance na pokračování, v níž divákům-posluchačům místo obvyklých artefaktů nabídli slova a věty. Proměnlivá postava průvodce-direktora-archiváře příchozí vtahovala do děje a vedla je za čtenáři v prázdném prostoru galerie. Recitované texty se řadily podle tří základních motivů, styčných bodů: struktura, pohyb řeči (cyklický pohyb jazyka mezi čtenářem a autorem) a prázdno (vnitřní jazyk, pro který žádná řeč není dostačující), které měly demonstrovat společný pohled na jazyk vybraných současných umělců s díly starších experimentátorů. Jiřího Skálu, laureáta Chalupeckého ceny, člena skupiny Pas (Produkce aktivit současnosti) a asistenta v ateliéru Konceptuální tvorby na AVU, i Aleše Čermáka, studenta ateliéru Monumentální tvorby na AVU, mnohem víc než tradiční vizualita (malbu Skála považuje za anachronismus a útěk od reality) zajímá svět psaného projevu, mluveného slova, médií a grafických forem. Současnost podle nich podléhá spíš textu než obrazu. Oba druhy sdělení se mohou prolnout, jak ukázalo Skálovo dialogické „čtení“ fotografie, přepsané do binárního kódu jedniček a nul, kde nula znamená ne a jednička ano. Performance u Topiče se pokusila skrýt významy a odhalit mechanismus jazyka, na nějž se teprve nabaluje smysl slov, a který tak od počátku determinuje naše vyjadřování i vzájemnou komunikaci.
Martina Faltýnová
Divadelní revue 1/2011
Institut umění – Divadelní ústav 2011, 201 s.
Číslem splácí česká teatrologie dluh Oscaru Teuberovi, autoru Geschichte des Prager Theaters von den Anfängen des Schauspielwesens bis auf die neueste Zeit, vydaných v Praze ve třech svazcích v letech 1883, 1885 a 1888. Jeho žádost zemskému výboru o finanční podporu vydání díla otištěná v čele čísla německy a česky by mohla nést dnešní datum. Česko-rakouské divadelní téma sledují i následující příspěvky: Kurt Ifkovits píše o tom, co se dá vyčíst z kritik Maxe Broda v Prager Tagblattu a Otty Picka v Prager Presse o pražských vystoupeních herečky Pauly Wesselyové v sezoně 1926/27. V přehledové stati Adolfa Scherla o Franzi Grillparzerovi v českém divadle si všimneme, že Grillparzerovou Židovkou z Toleda končilo v roce 1995 existenci Divadlo za branou III a že překlad Karla Krause, pořízený pro tuto inscenaci, nebyl zatím knižně zpřístupněn. Druhá půlka je věnována jevištní tvorbě režisérky Hany Burešové a dramaturga Štěpána Otčenáška. Analyzují ji studie Zdeňka Hořínka a Davida Drozda. Najdeme tu i Burešové text Hry lidové, kompozici výstupů z českých lidových vánočních a velikonočních her, jíž režisérka absolvovala v únoru 1983 v DISKu, a soupis jejích divadelních a rozhlasových režií (za léta 1982–2011 jde o 61 položek). V recenzním bloku jistě nepřehlédneme hodnocení tří memoárových knih Františka Černého z pera Pavla Janouška („…paměti si stejně jako jejich autor zaslouží velký obdiv i kritický odstup“). V historickém seriálu Osudy českého divadla postoupil Jindřich Černý k roku 1959.
František Knopp