Byť hlavní vlna zpravodajství o čínském výtvarném umělci, architektu a občanském aktivistovi Aj Wej-wejovi, který byl zatčen na začátku dubna, již minula, čínský tisk se jeho případu i nadále věnuje. Model, podle kterého jsou články vystavěny, čtenáře asi příliš nepřekvapí. Lež v nich střídá polopravdu, fakta se vytrácejí a blednou. Pekingský deník (Beijing ribao) v první polovině května například napsal: „Čína je právní stát, není to ani osvícenská monarchie ani jiná autokracie. Více než třicet let po otevření světu se Čína těší pozornosti pro své úspěchy hospodářské a společenské: životní úroveň se zvyšuje, lidové smýšlení je svobodné, společnost uvolněná, vláda transparentní. Během třiceti let bylo demokraticky přijato 200 zákonů, v zemi vzrostl počet právníků z tří tisíc na dvě stě tisíc.“ Po tomto úvodu může jen místní autor vyjádřit údiv nad tím, že je v zahraničí i nadále zpochybňována svoboda slova. Ta je přitom podle něj samozřejmou součástí čínské demokracie a díky ní také Aj Wej-wej psal, vystavoval v zahraničí a vůbec byl neomezeně aktivní ve virtuálním světě.
Případu umělce se věnuje i pročínský singapurský server Spojené ranní noviny (Lien-che cao-pao). Na jeho diskusních stránkách nalezne čtenář desítky témat obsahujících Aj Wej-wejovo jméno. Mnoho z nich založil jediný přispěvatel, který si servítky před ústa si nebere. Proč se Aj Wej-wej chová jako prase? zní například titulek epického článku tepajícího vandalismus a gaunerství umělce. „Co je to za člověka, který sám sebe fotí a na ty fotografie se pak bojí podívat?“ bere pisatel doslova Aj Wej-wejovy provokace. „Pořekadlo praví: zajíc nespásá trávu kolem svého hnízda, ty jsi zplodil parchanta, bezostyšný člověče, tvůj otec v hrobě neví, jestli výt k nebesům nebo dupat nohama.“ Reagujících je pomálu a opakují se v podobně vulgárním duchu pod všemi ajwejwejovskými tématy.
Ještě předtím, než se v červenci čínské noviny zaplní zprávami souvisejícími s takzvanými černými dny, rozuměj přijímačkami na vysokou školu, připomněla tuto událost agentura Nová Čína (Sin-chua). „Studenti a rodiče, pozor! Nenechte se napálit těmito podvody!“ hlásá článek zpravodajské agentury z 26. května. Od agenturního zpravodaje z Chang-čou (provincie Če-ťiang) pochází informace, že místní policie vystavila na svém webu varování před pěti druhy podvodů, kterými se podloudníci snaží nalákat studiachtivé žáky a jejich stejně naladěné rodiče. „Před samotnými přijímacími zkouškami o sobě ilegální živly prohlašují, že mohou poskytnout otázky z testů i s odpověďmi. Dále, před zapisováním nebo během něho o sobě tyto ilegální živly tvrdí, že mají známé, kteří mohou pomoci dostat se na dobrou školu nebo dobrý obor.“ Metody, které kriminálníci vypracovali, jsou následující: „pomocí mobilního telefonu nebo internetového chatu nabízejí studentům a rodičům k prodeji testové otázky; předstírají, že jsou agenty univerzitních náborových sekcí a jako takoví že mají vynikající kontakty na příslušná vlivná místa, případně že stačí zaplatit a místo na univerzitě je vaše; matou uchazeče kombinováním nejrůznějších modelových testů a testů určených pro sebezkoušení“. Rozšíření podobných triků vypovídá o míře zoufalství čínských středoškoláků, kteří se v ostré konkurenci snaží dostat na vysokou školu.
Situaci starých opuštěných lidí na čínském venkově tatáž agentura 27. května shrnula do článku nazvaného Příjmy malé, cesta k lékaři trnitá. Okresní úřad v Ču-si (provincie Chu-bej), kde takových žije asi devatenáct tisíc, vyslal do vesnic dvacet studijních skupinek s cílem „poznat, jak tato skupina obyvatelstva žije“. A výsledek? „Žije se těžko, k lékaři se těžko dostaneme, zařizování věcí je těžké, těžké je i najít nějakou zábavu.“ Po čínském způsobu shrnuto charakterizuje život starého čínského venkovana „čtverá těžkost“. Není divu. Pokud měsíční příjem některých z nich nečiní více než sto jüanů (cca tři sta korun), na velké vyskakováni to není. Pan Li a jeho žena, kterým je přes osmdesát let, patří k těm šťastnějším. Mají čtyři syny a dvě dcery – a jedna z dcer má práci, takže rodičům poskytuje měsíčně padesát jüanů. S finanční podporou nazývanou „nový venkov“, která činí 55 jüanů, a venkovským pojištěním 45 jüanů na osobu mají manželé každý měsíčně 125 jüanů na pokrytí základních životních potřeb. Dalším problémem těchto lidí je opuštěnost. Jejich děti se mají co ohánět, aby se uživily, a za rodiči stěží dojedou jednou ročně. K pocitu osamělosti přispívá i nulové kulturní vyžití – ve vesnici Jou-fang-liang nemá dvacet z padesáti těchto domácností ani televizor.
Na stránkách OldBeijing.net věnovaných nenávratně mizející kultuře pekingských chu-tchungů (tradiční zástavba, dnes již téměř zničená) lze najít materiály nejrůznějšího typu – od receptů na zapomenuté pokrmy spojené s chu-tchungy přes poslední fotografie uliček určených k demolici až k článkům věnovaným historii těchto zajímavých míst a textům o ochraně zbývajících památek. Devatenáctého května se zde objevil zvlášť aktuální článek o pile Ťü-sing-jung, postavené kolem roku 1910 a po vzniku republiky přeměněné na ubytovnu Lidového nakladatelství. „Předevčírem se pila objevila na seznamu budov ke zboření a druhého dne už byla pryč,“ dozvídáme se. Zůstalo pouze průčelí s dobovým nápisem. Na otázku, zda má cenu snažit se o uchování byť malého zbytku historického objektu, si místní, jež článek cituje, odpovídají tak, že ačkoli se nejedná o oficiálně chráněnou památku, objekt přesto svědčí o určité dějinné etapě a stojí za to ho chránit. V článku jsou uvedena jména pamětníků, kteří poskytli serveru údaje o historii místa.