Rumunská nová vlna o sobě poprvé dala vědět mezi lety 2005 a 2007. Její význační tvůrci ale v posledních letech uvedli na plátna festivalových kin své druhotiny. Před Aurorou Cristiho Puia se zaměříme na ironickou antikriminálku Cornelia Porumboia Policejní, adjektivum.
Nový rumunský film si zkušenější diváci už automaticky spojují s představou dlouhých záběrů, depresivním prostředím bukurešťských činžáků, v jejichž oprýskaných dvorcích bude ruční, „dokumentaristická“ kamera sledovat jedno-, dvou- či třídenní plahočení postrevoluční nebo postkomunistickou kocovinou prosáklých postav. Bližší pohled na díla, která natočili Cristi Puiu, Cristian Mungiu nebo Corneliu Porumboiu, však ukazuje, že je kromě festivalových cen nespojuje žádný společný soubor filmařských postupů – jen sdílený (a odmítavý) postoj k stylistickým a narativním konvencím tradiční kinematografie.
V případě Porumboiova posledního filmu tento přístup odráží už jeho sebeironický název, odkazující ke slovníkovému vymezení žánru, do nějž by měl patřit. Příběh mladého policejního důstojníka vyšetřujícího banální případ drogového deliktu je přitom vším možným, jen ne kriminálním thrillerem – namísto dynamicky budované akce, jež by vtahovala diváky do děje, nabízí pouze monotónní, záměrně oddramatizované sekvence administrativních příprav a mnohaminutové antiempatické záběry, v nichž pokuřující Cristi s vyhaslýma očima sleduje své trio podezřelých teenagerů. V rozporu s pravidly klasicky vyprávěné detektivky je i palčivý nedostatek informací (z protokolárních zpráv, které Cristi v přestávkách mezi sledováním sepisuje, se divák nedozví nic než to, co již předtím spatřil na plátně) a podivně neforemná struktura. Vrcholem dvouhodinového snímku není katarzní moment uvolňující emoce a napětí, ale dlouhá, statickou kamerou snímaná scéna (svou stylizovanou kompozicí připomínající středověké trojiční ikony), ve které Cristiho šéf bezbarvě a o to drtivěji zformuluje morální dilema, na něž se hlavní hrdina po dobu celého filmu připravoval. A které ve zbývajících vteřinách snímku cynicky a bez rozpaků vyřeší.
Tento záměrně neprůhledný film zároveň přesvědčivě ukazuje, jak je tvorba rumunských autorů vzdálená prostému „dokumentárnímu“ záznamu reality: většina scén Porumboiova filmu je snímána v centrálních kompozicích, s objektivy s dlouhou ohniskovou vzdáleností, jež zplošťují prostor a zahlcují nasnímané záběry změtí vertikálních i horizontálních, vzájemně se protínajících linií. Tento postup, který spolu s úmyslným zdůrazňováním rámu záběru sloužil v režisérově debutu 12:08 Na východ od Bukurešti (A fost sau n-a fost, 2006) k bezmála slapstickovým gagům, pomáhá ve snímku Policejní, adjektivum zkonstruovat skutečný trademark nového rumunského filmu – labyrint, jehož neprůchodnost svádí hrdiny i diváky z cesty a nevyhnutelně je tak nutí k nevyzkoušeným krokům a morálním rozhodnutím.
Pravda ve střepech
Je to samozřejmě jiný labyrint než ten, který vytváří ruční kamera proplétající se v Puiově Smrti pana Lazaresca (Moartea domnului Lazarescu, 2005) mezi lidmi pohrouženými do sebe, kteří si ve vířivé, chaotické honbě za vlastním štěstím jen navzájem nevědomky ubližují. Je to i jiná kombinace chůze a morálky než ta, co je přítomná v nekonečných jízdách Mungiových 4 měsíců, 3 týdnů a 2 dnů (4 luni, 3 săptămâni şi 2 zile, 2007, recenze v A2 č. 41/2007, esej v tomto čísle), v nichž ženy bloudící noční Bukureští osvědčují své ctnosti a odhalují svá selhání. Nehybný a aranžovaný, čekáním vyplněný prostor Porumboiova filmu je světem konvencí, striktních pravidel a kantovských konfliktů mezi svědomím a dodržováním úředního postupu. A zároveň svět, z něhož postupně odtéká život – stejně jako zákonná procedura policejní mašinerie semele milostný trojúhelník studentů, kteří po vyučování pokuřují hašiš, mění se v ustrnulou šablonu vymezenou sérií předpisů i všechno ostatní. Včetně lásky – i milostné rozhovory mezi Cristim a jeho ženou (jediné ne-policejní dialogy, jež ve filmu zazní) se vždy stočí ke gramatickému rozboru slov, jež měla původně vyjadřovat city nebo konflikty.
Stylizace, která Porumboiovu tvorbu provází, jí neubírá nic na trýznivosti, naléhavosti ani – v souvislosti s novým rumunským filmem tolik proklamované – realističnosti. Filmy tohoto rumunsko-moldavského režiséra tak možná ještě výrazněji než snímky jeho kolegů ukazují, že síla rumunského filmového zázraku nespočívá v jakémsi syrovém kouzlu zpustlých paneláků nebo v příbězích tamních zlomených lidí, které stačí jen zdokumentovat. Skrývá se v odvaze používat herce, kameru i střihačský stůl jinak, než je obvyklé – ty nejotřesnější stopy reality se totiž paradoxně neodrážejí v běžných zrcadlech, ale v jejich střepech.
Autor je šéfredaktor filmového časopisu Cinepur.
Policejní, adjektivum (Politist, adjektiv). Rumunsko, 2009, 115 minut. Scénář a režie Corneliu Porumboiu, kamera Marius Panduru, střih Roxana Szelová, výprava Mihaela Poenaruová produkce Corneliu Porumboiu a Marcela Ursuová, hrají Dragos Bucur, Vlad Ivanov, Irina Saulesková ad.