Mluvit o utopičnosti současného systému – především v souvislosti s finanční krizí – už nemusí nutně být takovou provokací jako v době, kdy se slavil konec studené války a vyhlašoval konec dějin. Utopické předurčení bylo ale v kapitalismu patrné vlastně odjakživa.
Americký ekonom Albert O. Hirschman se ve své knize Lidské vášně a osobní zájmy (The Passions and the Interests. Political Arguments for Capitalism before Its Triumph, CDK 2000) zabývá, jak praví její podtitul, politickou obhajobou kapitalismu v době před jeho triumfem. To znamená etapou, kdy se z hrabivosti, lakoty a ziskuchtivosti, do té doby těch nejšpinavějších nectností, stal „osobní zájem“. Tedy něco, co je pro svou předvídatelnost a neměnnost schopno bránit převládnutí zkázonosných a nestabilních vášní, jakými jsou mocichtivost, touha po slávě či sexuální náruživost.
Od přirozenosti k utopii
Aristokratický ideál válečníka opovrhujícího hospodářskou činností a mocně zmítaného právě takovými vášněmi, stojící ve středu zájmu ještě v Corneillových tragédiích, je postupně nahrazován postavou kupce či obchodníka, do té doby přinejmenším morálně pochybné a každopádně zcela neinspirativní existence. Samotná láska k penězům byla sice předtím, než se stala jediným konkrétním obsahem „osobního zájmu“, také považována za vášeň, ale oproti takové touze po slávě vášeň daleko neškodnější a stálejší. Jak říká Hirschman, dá se totiž očekávat, že „lidé sledující své zájmy budou jednat vytrvale, prostomyslně a metodicky, tedy v naprostém protikladu k obvyklému obrazu chování lidí zmítaných a zaslepených svými vášněmi“. Blahodárnost činností spojených s vyděláváním peněz tak měla nejen omezovat vladařskou vrtošivost, tedy v posledku stát v absolutistickém pojetí, nejlapidárněji shrnutém ve slavném výroku „L’Etat c’est moi“, připisovaném Ludvíkovi XIV. (a vcelku nesejde na tom, že připisovaném mylně), ale i bránit „tropit neplechy“ těm, kteří se jimi zabývají. Kapitalismus tak měl být řešením rozporů lidské přirozenosti, které „potlačí destruktivnější a zlověstnější stránky lidské přirozenosti a možná dokonce způsobí, že docela zakrní“.
Bez ohledu na to, že nakonec převládla koncepce Adama Smithe, která proti sobě pojmy vášně a zájmu nestavěla, ale naopak je ztotožňovala, není tento raný vztah kapitalismu a přirozenosti jen marginální zajímavostí v jeho genealogii. Úzké sepětí kapitalistického konceptu a lidské přirozenosti, sepětí, jež hraje na utopickou strunu, je obsaženo i ve Smithově představě, že sledování individuálních materiálních zájmů produkuje všeobecný materiální blahobyt. Dalším krokem na cestě k utopické realitě kapitalismu totiž byla proměna dřívějších nectností nejen v něco, co dokáže lidskou přirozenost změnit k lepšímu, ale co je daleko spíše přímo jejím jádrem. Slovy právě Adama Smithe, otce zakladatele liberální ekonomie: „Rozhojnění jmění je prostředkem, kterého se většina lidí chápe a jímž si přeje zlepšit své postavení. Je to prostředek ze všech nejsprostší a nejsamozřejmější…“
Přítomná utopie
Jestliže nesmělé snahy korigovat kapitalismem (připomínám, že před jeho triumfem) nebezpečně nestálou lidskou přirozenost měly utopický nádech, po tomto triumfu kapitalismus vykročil na cestu uskutečnění utopie už zcela směle. Prvním pomyslným krokem bylo prezentovat volný trh nejen jako nejefektivnější ekonomický mechanismus, ale jako mechanismus dokonale fungující podle takřka přírodních zákonů, objektivních a neutrálních. Tato dokonalá samoregulace je obsažena už u Adama Smithe, vyjádřená jeho proslulou metaforou „neviditelné ruky trhu“. Kapitalismus tak mohl být na základě toho vyhlášen za neodvratně nejlepší ze všech možných ekonomických systémů. Neměli bychom se nechat zmást občas používanou a zdánlivě střízlivější formulací „nejméně špatný ze všech možných ekonomických systémů“. Člověk nemusí být čtenářem Platóna, aby rozuměl tomu, že nejméně krátký je nejdelší a nejméně špatný je nejlepší. Přesto ale není tato stylizace zcela beze smyslu. Možná právě naopak. Když totiž mluvím o nejméně špatném ekonomickém systému, připouštím, že přestože je nakonec nejlepší, není přece bohužel zcela dokonalý. Z této politováníhodné skutečnosti ale nelze vinit samotný kapitalismus. Jejím důvodem není nic jiného než ta věčně problematická lidská přirozenost. Kapitalismus prostě nemůže být dokonalý, protože je sice maximálně efektivním, přece ale „pouze“ bezprostředním výrazem lidské přirozenosti. Případné zklamání z jeho nedokonalosti tak může být vyváženo vědomím, že ač není bez chyby, je člověku nejpřirozenější a na míru šitý. Což může v konečném důsledku znamenat jen jediné: protože je kapitalismus odrazem lidské přirozenosti, navíc v jejím rámci tak dokonale fungující, musí být i nejlepším ze všech možných světů. Přinejmenším lidských nebo člověku přístupných světů. Musí být přítomnou utopií.
Podivná prázdnota utopie
Ve své známé a kontroverzní teorii „anonymních křesťanů“ katolický teolog Karl Rahner rozvinul myšlenku, že i lidé, kteří nikdy neslyšeli o Evangeliu nebo ho dokonce i odmítli, mohou být přesto spaseni. Analogicky tomu je dnes většinu z nás možné označit za „anonymní fukuyamovce“. To znamená, že aniž bychom se vědomě hlásili (nebo ji vůbec znali) k vizi Francise Fukuyamy o konci dějin, který nastal s rozpadem bipolárního světa, bereme věčnost, neměnnost a „dokonalost“ liberální demokracie a kapitalistické ekonomiky jako danou věc. Každá případná změna je z tohoto pohledu pak vždycky změnou k horšímu. Paradoxním důsledkem utopického rozměru kapitalismu je totiž stav, který je možné nazvat perverze utopické aktuality. V něm je utopický potenciál neaktuálního, tzn. jakékoli alternativy ke kapitalistickému projektu, negován představou kapitalismu jako reálné utopie, jež nám tvrdí: „nemůžete dostat nic lepšího, protože nic lepšího neexistuje“. Přitom ve většině rozvinutých kapitalistických zemí byly v nedávné době v důsledku finanční krize realizovány více či méně rozsáhlé škrty ve veřejných rozpočtech, které mají být nikoli dočasným opatřením k překlenutí kritického období, ale stálými kroky odbourávajícími mnohé prvky mechanismů, klíčových přinejmenším pro evropský poválečný projekt a obvykle nazývaných sociální stát. Když k tomu připočteme vzrůstající míru nejistoty v ekonomické a sociální sféře, tlak na „konkurenceschopnost“ a „flexibilitu“ na domácích i mezinárodních trzích, které už dávno nejsou poklidným revírem „neviditelné ruky“, ale divokou džunglí, v níž opět číhají „nebezpeční Asijci“, vypadá kapitalismus jako podivná utopie, držící se dost při zdi. Nejlepší ze všech možných světů, který ale vypadá čím dál tím hůř.
Dnes už nikdo utopie nesepisuje, naopak literární i filmové dystopie jsou velmi populární. Čím to je? Kapitalismus do sebe naakumuloval jak představu sebe sama jako pravé, neutrální reality a přirozeného řádu, tak i utopii uskutečněného nejlepšího ze všech možných světů. Na jedné straně tak jsou radikálně emancipační projekty odmítány právě jako utopické a na druhé, protože každá změna vede k horšímu, je pro něj dystopie vlastně jedinou možnou alternativou. Otázkou tedy je, zda není na čase odmítnout akceptovat takto vymezenou variaci na vyloučení třetího a pokusit se tuto podivnou prázdnotu utopie něčím naplnit.
Autor nerozumí kvantové fyzice.