Němečtí Zelení nejsou pouhými bojovníky za ekologii a zdravé životní prostředí. To je věc známá. Se svou sociální politikou čas od času vymetají „levý roh“ německého politického spektra a také genderová témata jim jsou vlastní. Samozřejmě ani sexuální menšiny nezůstávají ušetřeny jejich podpory. V německém spolkovém sněmu proběhly nedávno interpelace a tři zelení se pustili do ministra zahraničí Guida Westerwelleho (FDP). Nikoliv však kvůli jeho homosexualitě (Westerwelle žije „otevřeně“ se svým přítelem), ale kvůli tomu, jak chce jeho úřad chránit sexuální menšiny při cestách do exotických končin. Jak informoval katolický internetový portál kath.net 25. června, byla v parlamentu vznesena otázka, zdali ministr Westerwelle hodlá uveřejňovat zvláštní varování pro německé homosexuály a transsexuály, kteří se rozhodnou vyrazit do jim – mírně řečeno – nepříliš nakloněných zemí. Řeč je především o afrických a arabských zemích, kde je homosexualita stále striktně odmítána, považována za nelegální a poměrně konsekventně stíhána. Lze předpokládat, že homosexuální páreček, který by se v severním Súdánu vedl za ruce, by se asi se zlou potázal a jeho návrat do Německa by byl asi za určitých nepříznivých okolností s otazníkem. Westerwelle by proto měl podle zelených poslanců uveřejňovat speciální varování před odjezdem do zemí, které představují nebezpečí pro páry stejného pohlaví.
Portál kath.net samozřejmě nezapřel své ideové pozadí a uveřejnil v souvislosti s textem o interpelaci i část dopisu svazu „křesťansko-sociálních katolíků“ (CSK), který měl po apelu Zelených pocit diskriminace. Tento svaz se také obrátil na ministra zahraničí. Ministr Westerwelle má jeho pisatelům sdělit, jak se v případě, že varuje homosexuály před číhajícím nebezpečím, zasazuje za cestující křesťany, kteří v přísně muslimských zemích mohou mít při manifestaci své víry také problémy. Předseda CSK Thomas Goppel má nepochybně pravdu v tom, že křesťanská misie v Jemenu či v Somálsku nemusí dopadnout na úrodnou půdu a že turista s obrovským křížem na krku může přijít i k úrazu. Existují země, které představují pro veřejně praktikujícího křesťana bezprostřední nebezpečí. Westerwelle by se měl podle katolických aktvistů v tomto případě chytit za nos a upozornit na to, i kdyby nevyšel vstříc sexuálním menšinám. Škoda jen, že se svou iniciativou katoličtí křesťanští sociálové přišli až v podrážděné reakci na legitimní požadavek Zelených. Jejich dopis tak vyzněl, jako by spíše než ochránit své souvěrce chtěli neúspěšně zabránit prosazení požadavku Zelených.
Otázky menšin se týkal i komentář, který zveřejnil zpravodajský portál n-tv 26. června. Autor Christoph Wolf se v něm věnoval mistrovství světa ve fotbale žen. Popisuje přitom situaci „sugerovaného nadšení“, v níž se média a pořadatelé snaží všem vnutit myšlenku, že fotbal žen a mužů jedno jsou, a že tedy všichni musí šílet jako při MS mužů v roce 2006.
Wolf přitom upozorňuje na diskrepanci mezi přáním a skutečností. I když zahájení mistrovství přihlíželo úctyhodných 74 tisíc lidí, celých 52 procent dotázaných v průzkumu provedeném na místě nebylo schopno uvést jméno ani jedné reprezentantky Německa. Marketing tedy zafungoval, ale spíše jako vábnička na hromadnou show než na dobrý fotbal předváděný výraznými individualitami. Wolf suše konstatuje tři důvody, proč fotbalové dámy – navzdory reklamnímu tlaku – stále nemohou být srovnávány s pány: mají menší rychlost na hřišti, jednotlivé hráčky se tak často neobjevují v médiích a také nejsou profesionálkami. Wolfova skepse ovšem v německém šílenství okolo mistrovství světa žen ve fotbale představuje spíše výjimku. I když zatím v německé veřejnosti nikdo nechce nahradit reprezentanta Bastiana Schweinsteigera a jeho kolegy děvčaty a lidem na rozhodujících místech je jasné, že to ještě dlouho nepůjde, zavládlo nyní okolo žen ve fotbale kolektivní nadšení. Wolf přitom cituje také šéfa německého fotbalu Theo Zwanzigera, který alespoň označil turnaj za „výkop“ a začátek dlouhé cesty k emancipaci ženského fotbalu. Popularita a vysoká návštěvnost ženských fotbalových utkání však zatím neznamená, že by v Německu zvítězily hlasy navrhující zrušit mužské a ženské fotbalové reprezentace a složení jednotného týmu mixovat výhradně podle výkonu.
Deník Süddeutsche Zeitung informoval 27. června o víkendovém setkání Slezského landsmanšaftu v Hannoveru. Bývalý policejní důstojník a jeho současný šéf Rudi Pawelka požadoval – a to je v podstatě folklor – omluvu Čechů a Poláků za vyhnání Němců ze Sudet na konci druhé světové války. Když ale začal Pawelka tvrdit, že se polské obyvatelstvo podílelo na holocaustu, usoudil přítomný dolnosaský předseda vlády David McAllister (CDU), že to řečník opravdu přehnal, zvedl se ze židle a odešel. Jeho předchůdce ve funkci předsedy vlády spolkové země Dolní Sasko, současný spolkový prezident Christian Wullf, se v minulosti vždy preventivně zvedal již před Pawelkovým projevem, aby se vyhnul nepříjemnostem a výlevům jeho revanšismu. McAllister teď diplomatickou zkouškou prošel jen napůl – po svém odchodu tvrdil, že spěchal na další schůzku, a proti Pawelkovi se výslovně neohradil. Přítomnost německých politiků na akcích „sudeťáků“ je již tradičně víceméně povinností. Vždy je ale zajímavé, jak se konkrétní osobnost chová, když nějaký funkcionář popustí uzdu své výřečnosti. Slezský landsmanšaft má navíc kromě vyjádření svých představitelů ještě další problémy. Jeho mládežnická organizace Slezská mládež čile spolupracuje s neonacisty, což potvrdila i německá tajná služba. I přes slovní výpady a spolupráci s extremisty však landsmanšafty nedokážou zvrátit dlouhodobý trend svého početního úpadku, spojeného s nemilosrdným demografickým vývojem.