PQ bylo ve znamení velkoleposti a megalomanství. Program byl natolik bohatý, že nebylo v silách jednoho člověka stihnout a pojmout vše, co nabízel. Jedna z jeho částí, Intersekce, se však stala nepřehlédnutelnou součástí pražského života.
Na piazzettě Národního divadla vyrostl komplex třiceti bílých krychlí, boxů, které v sobě ukrývaly mnohá překvapení experimentálního a uměleckého charakteru. Intimita a spektákl, jak zněl podtitul této části Pražského Quadriennale, nazvané Intersekce, se během deseti dnů proměnily v realitu. Živá výstava v boxech každý den překvapovala, pohlcovala i provokovala nové účastníky. Vytvořené instalace byly koncipované tak, aby s nimi mohl příchozí jedinec splynout, osahat si je nebo se stát jejich organickou součástí. Nejnavštěvovanějšími se ale staly krychle, v nichž se nacházel živý performer nebo performerka, kteří pomocí slov, pohybu či pouhé manipulace s předměty rozehrávali prostor a obohacovali ho o další významy a konotace.
Dětské prádlo a kosmická harmonie
Architektonický labyrint se stal obydlím pro performativní díla scénografů, režisérů, choreografů, módních návrhářů i spisovatelů. Intersekce, a tedy i boxy, si kladly za cíl zkoumat současné podoby performativity v životě a v umění.
Každá z krychlí měla jinou šířku i výšku, rozličně členěný interiér, do některých pronikalo denní světlo, jiné byly temné, mnohdy neprodyšné. Stejně jako se lišily velikostí a uspořádáním, i atmosféra každé z nich byla odlišná. Některé dokázaly navodit hororový děs z neznámého temného prostředí. Takový byl kupříkladu box dramatika a divadelního režiséra Bretta Baileyho, nazvaný Sanctuary (Svatyně). Každý odvážlivec, který se odhodlal vstoupit do černého labyrintu, byl požádán, aby si zul boty. Po několika napjatých minutách došel do místnosti podobné svatyni – jen místo Bible ležely před oltářem mírně perverzní verše a na podlaze dětské oblečení a spodní prádlo. Katarzní zážitek se nedostavil. Převládalo překvapení, údiv, pobavení.
Euforická zábava se konala v boxu č. 21, nazvaném Cosmic Harmony Club (Klub Kosmická harmonie), autorky Ioany Mony Popovici (viz A2 č. 24/2009). Interiér byl obložený zrcadly, od nichž se odrážela světla stroboskopu. Hrálo hlasité disko a po miniaturním parketu poskakovalo šest rozjařených lidí. Nebylo poznat, kdo je host a kdo perfomer. Zábava byla v plném proudu, nebylo úniku ani úkrytu. Jakmile se za divákem zavřely dveře, stal se nedílnou součástí hry. Smysl mi unikal, ale smích ani tanec jsem nemohla potlačit.
Živý experiment
Mnohem citlivěji působil box č. 16 Manto výtvarníků Alaina Guerry a Neralda de la Paz, kteří obložili celou krychli bílým oblečením. Z nánosů bílých hadrů vystupovala v nepravidelných frekvencích tajemná bytost, celá zahalená do bílých svršků. Pohybovala se pomalu a něžně objímala kolemjdoucí. Tento příbytek zapůsobil nápadnou strukturou, ukrývající v sobě nenápadnou krásu, smutek i tragičnost. V proskleném boxu s názvem Exhibit No. 17 (Exponát č. 17) „zamrzali“ lidé v křehkém a citlivém objetí. Monika Pormale tak prostřednictvím živé instalace pojednávala o intimitě sdílených chvil.
V jiném boxu návštěvníci tančili tango, v dalším tančili Josef Nadj s Anne-Sophií Lancelinovou. O kousek dál, v Schinwaldově boxu (Markus Schinwald pracuje jako výtvarník s řadou médií, videem, instalacemi, soustředí se na vztah těla a prostoru), visel performer ze stropu a sedě na židli manipuloval předměty taktéž visícími ze stropu. Castellucciho maska v boxu č. 7 hlučně kmitala jazykem a svým děsivým výrazem odrazovala okolostojící diváky.
Boxy na piazzettě vyrostly jako živý experiment. Naše svobodná vůle rozhodla o tom, zda do krychlí vstoupíme, zda se odhodláme hrát na chvíli cizí hru, bez ostychu i s obavami, zda se necháme pohltit a s experimentem se ztotožníme – nebo nad vším jenom mávneme rukou. Třicet performativních i výtvarných projektů tvořilo dostatečně reprezentativní vzorek, na němž jsme si mohli vyzkoušet, co na nás působí, co nás baví a co bychom nejraději ignorovali. V každém z nich vznikl uzavřený svět, vytržený z tradiční divadelní iluze. Návštěvníkům, kteří dennodenně zaplavovali komorní prostory bílého komplexu, se dostával na tělo i pod kůži. Přestože úroveň a kvalita instalací byla kolísavá, celkový dojem zanechala piazzetta pozitivní. Za což mohly hravost a interaktivita, v jejichž duchu se dění v boxech i mezi nimi neslo.
Autorka je divadelní publicistka, pracuje v organizaci pro nový cirkus Cirqueon a v Institutu umění – Divadelním ústavu.
Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru. Praha 16.–26. 6. 2011.