Současní umělci prozkoumávají včelstva z různých stran a často sami patří mezi oddané včelaře. Městské včelaření skýtá nesporné výhody nejen lidem, ale i včelám a zvolna se stává oblíbenou aktivitou.
Nejznámější včelí scéna v české literatuře se zřejmě objevuje v Babičce Boženy Němcové. Babička umírá a nabádá Voršu, aby, až umře, o tom nezapomněla říct včeličkám. „Vorša to udělá, poněvadž věřila, nač ostatní nevěřili, a tedy snadno by udělat opomenuli včas, byť i babičce k vůli to udělat chtěli.“ A dále: „Vorša nemeškajíc mezi plačícími, pospíchala k úlu, který pan otec babičce před kolika roky postavil, a zaklepavši naň, volala třikrát: ‚Včeličky, včeličky, babička nám umřela!‘, pak teprv sedla na lavičku pod bez a pustila se do štkaní.“ Tak praví tradice – včeličkám se musí oznámit, že ten, kdo se o ně staral, zemřel. Jinak zeslábnou, přestanou pracovat anebo opustí úl.
Včely a včelařství jako jedna z nejstarších forem zemědělství přitahují odnepaměti pozornost umělců různých disciplín, příkladem je známé zobrazení v jeskyni Cueva de la Araña (Pavoučí jeskyni) kousek od Valencie, zachycující sběrače medu, který strká ruku do úlu zavěšeného na stromě. Odhaduje se, že tato jeskynní malba je asi osm tisíc let stará. Současní umělci konstruují včelíny, monitorují včelí kolonie, pracují se včelími metaforami a mytologií, s obrazem úlu a medem, či vyvíjejí poetické umělecko-vědecké projekty.
Umění, kult, hudba včel
Praotcem současného včelího umění je americký umělec Mark Thompson, který v performanci Immersion (Imerze, 1974–1976) nechal své tělo postupně pokrýt rojem včel. Stačilo, aby si na hlavu položil včelí matku umístěnou v malé klícce, a včely postupně usedaly na jeho nahé tělo. V projektu A House Divided (Rozdělený dům, 1989) zase reagoval na politické rozdělení Berlína, přičemž k metaforickému opětovnému propojení lidské komunity využil včely a včelaře z obou stran zdi. Voskem, který od včelařů nakoupil, pokryl okna a železné sloupoví galerie. Součástí byla instalace Live-in Hive (Obývaný úl), skleněný klenutý úl, do něhož Thompson strčil hlavu a sdílel jej, aspoň při vernisáži, se včelami. Od oblasti performance ke včelímu kultu nás zavede Joseph Beuys, jehož instalace Honigpumpe am Arbeitsplatz (Medomet na pracovišti), vytvořená poprvé na přehlídce Documenta 6 v Kasselu v roce 1977 v rámci akce Organizace pro přímou demokracii, byla zároveň metaforou Svobodné mezinárodní univerzity. Beuys v průběhu akce diskutoval s návštěvníky a zároveň po celých sto dní vytáčel med z medometu, jehož rozšířené plexisklové trubky se táhly celým prostorem galerie. Med, stejně jako univerzita, se měl dostat přímo do krevního oběhu člověka. Pro umělce nebyla tato akce jediným setkáním se včelami. Včely a jejich produkty byly pro Beuyse důležité, což souviselo s jeho zájmem o teplo a transformaci energií. Domníval se, že včelaři si nedostatečně uvědomují důležitost tepla v úlu: „Stejně tak včelař dnes již často nemá smysl pro to, co mám na mysli pod pojmem teplo. Že je tam teplo a že včely by neměly umrznout, to zjevně ví. Ale již není schopen vytvořit smysluplné spojení mezi tím a lidskou bytostí.“
Příkladem současného včelího projektu na pomezí umění a výzkumu je The Pollinator Frocks (Šaty opylovače) umělkyně Karen Inghamové z minulého roku. Jedná se o experiment s oblečením simulujícím, jak rostlina působí na hmyz. Na projektu (vznikajícím v programu Art and Science Interactions na velšské Swansea Metropolitan University) spolupracují entomologové, botanici, technologové i tiskaři. Výsledkem jsou šaty napuštěné replikou nektaru, které lze nosit anebo rozvěsit po loukách či zahradách jako atraktor pro opylovače.
Ani současné zvukové umění se včelám nevyhýbá. Letos v květnu byla vydána nahrávka Cross-Pollination (Opylování) Chrise Watsona a Marcuse Davidsona, jejíž druhou částí je The Bee Symphony (Včelí symfonie). Autoři chtěli docílit vokální harmonie mezi lidmi, včelami a elektronikou. Marcus Davidson k tomu říká: „Tím prvním, co mě na včelách upoutalo, bylo, jak jsou melodické.“ Pracoval s lidským sborem, který naladil na včelí tóninu a který zpíval zároveň se včelami (tedy terénními nahrávkami včel).
Betonový med
Zejména v posledních dvou třech letech se objevují úly na střechách, v parcích či zahradách velkých měst. Fenomén městského včelaření souvisí s uměním jen volně, profesní rozpětí včelařů je daleko širší. Jedná se o nejrůznější ekologicky zaměřené aktivistické skupiny, usilující o návrat k přirozenému včelaření. Tento vzrůstající zájem je motivován především ohrožením včel, o němž se začalo diskutovat před pár lety v souvislosti s jevem známým jako syndrom zhroucení včelstev, kdy včelstvo opouští z neznámého důvodu úly. Včely mohou takto reagovat na znečištění, pesticidy či změny klimatu, existují i výzkumy o negativním vlivu signálů z mobilních telefonů. Není tedy překvapivé, že mnohá města či organizace rozjíždějí projekty podporující chov včel.
V některých městech má včelaření dlouhou tradici, třeba v Paříži se v Lucemburských zahradách včelaří již od roku 1856. Úly na střechu Opery Garnier instaloval v roce 1983 proslulý včelař Jean Paucton (operní med je známý jako Miel de Béton, betonový med). Úly jsou ale také na střeše muzea Grand Palais. Podle výzkumů produkují městské včely víc medu než ty na venkově a také jsou zdravější. Výnos medu z Lucemburských zahrad financuje mimo jiné lekce včelaření. V Paříži to mají včely dobré i proto, že v parcích a zahradách je zakázáno hnojení. Včelaření ale zažívá renesanci i v dalších městech: v Londýně, Berlíně, Chicagu, Washingtonu, Tokiu, Hongkongu, New Yorku, Melbourne, Vancouveru či Frankfurtu nad Mohanem. V Londýně instalovali úly do zahrad Buckinghamského paláce v roce 2009, a od léta 2010 přistávají včely také na střeše katedrály sv. Pavla.
Zajímavý je případ New York City, kde bylo až donedávna včelařství zakázané a ti, kdo měli na střechách ilegální úly, riskovali pokutu až dva tisíce dolarů. Až v roce 2010 byly včely vyřazeny z registru Health Code, kde figurovaly mezi nebezpečnou zvěří. V New Yorku by se mělo včelám dařit i proto, že je zde velké množství komunitních zahrad a městských farem. Před rokem 1999, kdy vešel prapodivný zákaz v platnost, tu bývaly včelí úly ve školách či na střeše Amerického muzea přírodní historie. Podle plánu newyorského starosty Michaela Bloomberga by mělo město stát v čele udržitelného rozvoje, jehož součástí mají být také zelené střechy (zeleň udržuje stálou teplotu, zachycuje dešťovou vodu, která jinak teče do ulic, přitahuje ptáky, motýly a samozřejmě včely). Farmaření, stejně jako včelařství, je ve městech stále populárnější.
Městské včelaření je přesto často spojené s umělci a uměleckými institucemi. Umělecká skupina Stadtimkerei finger, působící ve Frankfurtu nad Mohanem (členy jsou Florian Haas a Andreas Wolf), na jaře 2007 umístila první experimentální včelnici na frankfurtské hlavní nádraží. Od té doby pořádají přednášky, výstavy a vzdělávací akce pro veřejnost. Druhý včelín skupiny stojí od května 2008 na střeše Muzea moderního umění. Jako součást výstavy B1/A40 Die Schönheit der Grossen Strasse (B1/A40 Krása velké ulice) navíc členové skupiny poblíž dálnice A40 v oblasti Ruhr vytvořili z ocelové konstrukce a drenážní trubky čtyřmetrovou, žlutě zářící sochu ve tvaru starých slaměných košnic. V současnosti pracují na vybudování Nového muzea pro včely.
Adoptuj si úl
Článek v listu Broadsheet Melbourne z 12. 7. 2011 začíná slibně: „Jak přesně vypadá městský včelař? Na mysl přicházejí obrazy fanatického hippie s přebytkem podlitin na tváři či ztraceného astronauta.“ Skupina Melbourne City Rooftop Honey (Střešní med z Melbourne City) propaguje stoprocentně ručně extrahovaný, neošetřovaný místní med. Snaží se také chránit včely, zamezovat šíření včelích nemocí a zvyšovat povědomí o důležitosti včel pro celkový ekosystém. Cílem zakladatelské dvojice Vanessy Kwiatkowské a Mata Lumalasiho je umístit úly do všech čtvrtí Melbourne. Daří se jim získávat podporu od místních komunit i podnikatelů, kterým nabízejí mimo jiné možnost adopce a sponzorství úlu. Podobnou strategii na podporu městských úlů vymyslelo také belgické sdružení Okno (viz A2 č. 16/2010), které představilo plán Adopt-a-bee! (Adoptuj si včelu!). Není to tak fantastické, jak to zní – koupí sklenice bruselského medu Open Greens podpoříte bruselské včely a získáte určité členské výhody. V Británii existuje široce rozšířený adopční program nazvaný Adopt-a-hive (Adoptuj si úl), který spočívá v tom, že za poplatek třiceti liber (přes osm set korun) můžete pomoci založit novou včelí kolonii a získáte tím dvanáctinu podílu na výnosu úlu, speciální certifikát a mimo jiné také semena včelami oblíbených květin.
V Praze se včelaří pod Vyšehradem, kde také působí jeden z dětských včelařských kroužků. Nedávno vznikl včelařský klub Hradčanské včely (viz stranu 38 tohoto čísla), další úly jsou ve Vojanových sadech a jinde. Praha by mohla být pro včelaření dobrým místem. V centru je velké množství zeleně v parcích a zahradách, s některými unikátními druhy rostlin, nabízejícími včelám pestrou potravu (přesto jsou zahrádkářské kolonie prozatím asi jedinými oázami pražského městského zemědělství). Pro ty, kdo by se báli znečištěného vzduchu, je tu dobrá zpráva z výzkumu, který před několika lety provedl Výzkumný ústav včelařský v Dole. Vyšlo z něj najevo, že není rozdíl mezi medem z hor, venkova či z centra měst. Znečištěním může utrpět vosk a pyl, ale z medu včely umějí škodliviny odfiltrovat. Pro české prostředí jsou však prozatím běžnější zprávy o nebezpečných rojích. Jedna z těch bizarnějších se objevila 19. 5. 2011 na serveru novinky.cz v sekci krimi: na soše archanděla Michaela na Staroměstském orloji se usadil včelí roj. Hasiči včely odsáli speciálním vysavačem a včely, které vysavač nepohltil, pak pro jistotu usmrtili speciálním chemickým prostředkem. Na dobu, kdy bude bzukot běžným a oblíbeným zvukem centra našeho hlavního města, si musíme ještě počkat.