Pozoruhodnou odvahu prokázal Krajský soud v Plzni, který 6. října rozhodl o tom, že policie zasáhla proti účastníkům letní blokády kácení na Šumavě protizákonně. Soud rozhodl na základě žaloby Mojmíra Vlašína, Ligy lidských práv a Ekologického právního servisu, že policisté pochybili zejména v tom, že se vůbec nezabývali otázkou oprávněnosti kácení, proti kterému blokáda směřovala. Nesprávně také vyhodnotili otázku, proti komu zakročit. Připomeňme, že si účastníci blokády stěžovali také na hrubost při zásahu, který ovšem krajský policejní ředitel Jaromír Kníže na tiskové konferenci v Plzni 10. srpna obhajoval jako přiměřený a oprávněný. V právním státě by rozsudek měl logicky vést k odvolání příliš horlivého šéfa policie, který proslul už velením brutální policejní akce proti účastníkům CzechTeku v roce 2005 a nepravdivým tvrzením, že technaři tehdy pozemek obsadili ilegálně. To by ovšem musel najít odvahu ještě policejní prezident.
F. Pospíšil
Zelený kruh nedávno zveřejnil výsledky svého sledování poslankyň a poslanců: monitoroval, jak hlasují o ekologických zákonech. Za roční období od června 2010 hodnotil hlasování pěti zákonů. Nejlépe si vedla strana TOP 09 a Starostové, jejíž poslanecký klub hlasoval ze 70 procent ve prospěch ochrany životního prostředí. Na druhém místě jsou Věci veřejné se 66 procenty a na třetím ODS s 51 procenty. Nejhorší stranou se stala ČSSD se svými 19 procenty. Antiekologický postoj ČSSD je udivující, například v Německu mají zelení a oranžoví k sobě velice blízko. Možná je to důsledek ideové rozpolcenosti naší sociální demokracie. Na jedné straně chce být otevřená novým myšlenkám, vstřícná k mnohým sociálním skupinám a demokratická, na straně druhé vykazuje znaky uzavřenosti, klientelismu a ideové prázdnoty spojené s hrabivostí. A pokud její „nejzelenější“ osobou má být stínový ministr životního prostředí a hejtman Jihočeského kraje Jiří Zimola, jenž je za své výroky proti obráncům lesa na Šumavě horkým kandidátem ankety Zelená perla 2011, pak se asi nelze divit, že tato strana nejenže odpuzuje ekologicky smýšlející voliče, ale její poslanecký klub hlasuje děsivě bídně.
M. Patrik
Kniha, která v internetovém knihkupectví leží už od roku 1996, má skoro proleženiny. Potencionální kupce možná odradila i anotace, která uvádí, že Básne pre živých a mŕtvych jsou ve španělštině. Když ale teď švédský básník Tomas Tranströmer dostal Nobelovu cenu za literaturu, možná se za jeho jedinou knihou, která je dostupná ne v českém, ale slovenském (!) jazyce a po slevě za padesátikorunu, jen zapráší. A když se zadaří, vyjde v příštím roce i něco v češtině. Každoročně se opakují debaty, má-li tuto cenu dostat některý populární autor, nebo spíš někdo kvalitní, ale nepříliš známý. Začínám se klonit k druhé možnosti. Samozřejmě by si cenu zasloužil Roth, Kundera nebo třeba Murakami, ale co by z toho měli čtenáři? Snad jen že si oficiálně potvrdí svůj dobrý vkus (to vždycky zahřeje). Když cenu v roce 2009 dostala Herta Müllerová, také ji u nás téměř nikdo neznal a pak vyšly překlady dvou jejích románů. Dobrých. To samé Orhan Pamuk v roce 2006, ten se v našich knihkupectvích od té doby už zabydlel. Bez Nobelovy ceny by to oba měli o dost těžší, možná by vůbec nedostali šanci. Takže jen tak dál. Jen té Evropy bylo v poslední době už trochu moc…
J. G. Růžička
Žijeme v neklidné době. Vřava demonstrací a pouličních bojů doléhá i do středoevropského závětří. Protesty a sociální nepokoje jsou možná příznaky krize kapitalismu, ale spíše než naději na změny ve společenském uspořádání vzbuzují obavy. Člověk chce dění kolem sebe porozumět, a když to nejde, snaží se měnící se svět alespoň zútulnit, jak ukazuje třeba dojemný příběh psa Klobásy, revolucionářského protipólu komisaře Rexe, který se stal ikonou nepokojů v Athénách. Ale člověk je vystaven nejistotě, i když je mu dobře a nachází se ve zdánlivém bezpečí. Zamyslíte se na chvíli u stolku v kavárně a zničehonic před vámi stojí stařena s holí, třikrát vás dloubne do žeber a na každou tvář vám nakreslí seschlým prstem neznámé znamení. Zatmí se vám před očima a najednou si připadáte jako poblázněné, roztěkané telátko. Není nic snadnějšího než dostat se na šikmou plochu – odkudkoli – a je lepší s tím počítat, protože čarodějnice existují.
I. Drago
Obvinění squatteři z pražského Albertova po vyhraném odvolacím soudu (viz A2 č. 14/2011), který zrušil předchozí tresty podmíněného odnětí svobody, případně veřejně prospěšných prací a věc označil za přestupek, nyní dosáhli konečného vítězství. Praha 2 totiž rozhodla, že jejich skutek nejen že nebyl trestným činem, jak rozhodl již soud, ale ani přestupkem a nezaslouží si za něj tedy ani pokutu. Nakonec se zdá, že dle odvolacího soudu i úředníků městské části patnáct mladých lidí spáchalo spíš dobro, když demonstrativně upozornilo na dlouhodobě chátrající dům v centru metropole, jenž je navíc součástí městské památkové rezervace. Vítězství je ale poněkud zakaleno skutečností, že bývalé vanové lázně na rohu ulic Apolinářská a Na Slupi chátrají dál, majitel z toho žádné popotahovačky nemá, vyvlastnění mu nehrozí a ani příliš nehrozí další obsazení domu, neboť nechal zabetonovat všechna okna. To je asi jediné, co se na domě změnilo. Ještě smutnější je možná fakt, že squatteři sice vyhrávají soudní a přestupkové spory, ale v Praze nemají jediný fungující squat.
E. Roubíčková