Architekti jsou často vnímáni jako zbytečný luxus. Přitom se ve snaze o přežití podílejí na snižování hodnoty vlastní práce.
Jako svobodného umělce, který nechtěl mít nic „s obyčejnou obecností a nalézal porozumění jen u kultivovaných jednotlivců", popisuje architekta přelomu 19. a 20. století Pavel Janák. Po roce 1918 nastává podle něj obrat od uměleckosti „k obecné pochopitelnosti a užitečnosti i za cenu výrazového sestupu". Český architekt se proměňuje v „konstruktéra nesentimentálního" a ve čtyřicátých letech, v době vzniku Janákova textu, je to „dobrý odborník vyrovnaného typu, jehož smysl pro skutečnost je vyvážen ideou architektury". Dá se říct, že tato charakteristika stále platí. I dnes bývají architekti „osobitě odstíněni a schopni nadosobního vznětu". Co se týče současných podmínek k práci, je zapálenost pro věc opravdu třeba. Společenská prestiž tohoto náročného povolání přetrvává víceméně formálně. Architekt je respektovaný, často ale také vnímaný jako nutné zlo nebo zbytečný luxus. Je výmluvné, že jména tvůrců nebývají u projektů vůbec uváděna. Běžně publikované návody, jak vybrat správného architekta, se podobají radám, jak zdolat dlouhou a nebezpečnou cestu. Následné diskuse ukazují na fatální nedostatek důvěry, že architekt není jen estét, ale dokáže také navrhnout dobré prostředí pro život.
Nejkvalitnější, nejlacinější, nejrychlejší
Pokud ke spolupráci dojde, typický klient očekává, že stejně jako u jiných produktů bude výsledek co nejkvalitnější, nejlacinější a vznikne v co nejkratší době. U většiny veřejných zakázek pak zůstává jen jedno kritérium, a tím je nejnižší cena. Ta může být až pětkrát nižší než minimum, za něž lze kvalitní projekt zpracovat (přitom nekvalitní plánová dokumentace ve výsledku stavbu téměř vždy prodraží). Vzhledem k tomu, že práce architekta bývá někdy chápána jako svého druhu cenová nabídka bez nároku na honorář (není výjimkou, že objednanou studii nakonec nikdo nezaplatí), vyžaduje udržení rovnováhy mezi vloženým časem, dosaženou kvalitou a vydělanými penězi nemalé manažerské schopnosti. Průzkum rakouských architektů mezi evropskými kolegy ukázal, že 95 % oslovených ateliérů připouští, že část své práce nabízejí zadarmo a že nejméně polovina započatých projektů se nakonec nerealizuje. Domácím specifikem, které dokáže zapříčinit ekonomické potíže i zavedeným studiím, je nepřiměřeně dlouhá doba potřebná k vydání stavebního povolení, výjimkou nejsou dva roky i více. Za tu dobu si investor svůj záměr nezřídka rozmyslí nebo zkrachuje.
Podle jakých kritérií je architekt odměňován? U nás se obvykle cena návrhu odvozuje z nákladů na realizaci stavby (pohybuje se v širokém rozpětí 3–15 %, procento se liší podle velikosti zakázky, čím větší stavba, tím nižší procento a naopak). Odlišný systém praktikují například v Anglii, kde se počítá s hodnotou celé investice. Optimální ceny všech projektových prací obsahuje honorářový řád České komory architektů. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže jej však Komoře nedovoluje vymáhat a mnozí architekti mluví o tom, že pokud si chtějí udržet práci, nedosáhnou ani na polovinu tabulkových cen, což se neobejde bez následků. Deformují tím tržní prostředí, podobně jako třeba studenti na povinné školní praxi, díky nimž některé kanceláře fungují levněji.
Kvalita architektonického výrobku
Ani čerství absolventi architektonických fakult, jejichž počet se rok od roku zvyšuje, to nemají lehké. Začít v ateliéru znamená většinou práci na živnostenský list, v průměru šedesát tři hodin týdně (nejdéle v Evropě). Alternativou je zvolit si existenci na volné noze nebo si otevřít vlastní ateliér. Nezbytnou autorizaci lze však získat nejdřív po pětileté praxi v oboru, přičemž ta školní se nezapočítává. Výmluvný je průběh architektonických soutěží (pokud jsou tedy vůbec vypsané). Jak vysvětluje architekt Petr Lešek: „Zpracovat soutěžní návrh trvá jeden až dva měsíce ve dvou až osmi lidech. Soutěže se účastní dvacet až třicet týmů, z toho jen první tři dostanou ceny. Přitom již třetí cena nepokryje ani vynaložené náklady. Architekti jsou, kupodivu, na takto malou pravděpodobnost úspěchu a ocenění zvyklí. Okolí to však vnímá s nedůvěrou a má za to, že náklady musí být malé. Kdo by to jinak dělal? Veřejnost nevěří, že nás práce opravdu baví." Podle architekta Michala Kohouta souvisí problémy s oceňováním architektů (nejen finančním) s vytrácejícími se měřítky kvality. Je těžké určit, „co je skutečná celospolečensky přijatelná kvalita u ‚výrobku‘ tak dlouhodobé spotřeby, jako jsou stavby a obytné prostředí. Je to zkrátka o hodnotách, které generují ceny a ty potom z velké části technický standard." A dodává: „Kdo chce, aby ho společnost přijímala a náležitě odměňovala, musí s ní minimálně vstoupit do dialogu."