V souvislosti s projednáváním rozpočtu se začaly objevovat zprávy o přeplněnosti českých věznic a nebezpečí spojených s dalším snižováním finančních prostředků namířených do vězeňství. Není to ale jen ekonomický problém. Při dosažení desetiletého rekordu v počtu lidí za mřížemi (23 159) se v počtu zbavených svobody momentálně pohybujeme na úrovni poloviny šedesátých let minulého století. I když v procentu vězněných stále ještě nedosahujeme úrovně Běloruska či USA, vzbuzuje tento vývoj závažné otázky. Každodenní zprávy nás totiž informují o tom, že jej nelze přičítat větší efektivitě trestního systému. Většina především ekonomických zločinů, včetně korupce, zůstává nepotrestána. A dopouštějí se jich pravděpodobně desetitisíce lidí. Za této situace je nutné přemýšlet nejen o právních úpravách, které by upřednostňovaly jiné druhy trestů, ale i o tom, zda chyba není v hlubších ideových východiscích a prioritách současné společnosti.
F. Pospíšil
Festival v Jihlavě se letos na první pohled od předchozích ročníků nelišil. Slunci se nepodařilo prorazit šedou deku nad městem, stánek se svařenými nápoji před kinem Dukla fungoval až do rána. S filmy to bylo větší dobrodružství, jež nelze obecně popisovat. Jen jeden postřeh – objevilo se hned několik dokumentů, které tematizují domácí politickou či společenskou scénu. Portrét Petra Hájka, Vladimíra Špidly či studie mediálních obrazů Jiřího Paroubka od studentů FAMU se snaží kromě konkrétní osoby postihnout (více či méně úspěšně) i politické myšlení. Vít Janeček se v Závodu ke dnu zaměřil na různé aspekty práce – co pro nás znamená její ne/dostatek, co jsme schopni udělat, abychom si ji udrželi, jak hodnotíme nezaměstnané. Absolutní vítěz festivalu Martin Mareček v dokumentu Pod sluncem tma zachycuje každodennost rozvojové pomoci. Diskuse po promítání zdaleka překračovaly délkou i nadšením standard. Že by byli lidé, kterým současná letargie nesvědčí?
A. Vondřichová
Celý den se po Smíchovském nádraží producírují dva bimbasové – záhy pochopíte, co je tím míněno. Podobně jako můžete před výběhem opic mít svůj šťastný den, když opice masturbují a předvádějí se, tak se také naskytne příležitost sledovat etologii dvou zaměstnanců ochranky z příhodné pozorovatelny, od stolu v nádražní restauraci Oáza, jejíž okna vedou do haly nádraží. Gravitace mezi pytlovitými těly, olepanými hlavami a kyvadlovitými pohyby obou zřízenců je neomylná, po dávno vyšlapaných stezkách následují jeden druhého jako ve snu. Ale objeví-li se v jejich teritoriu přiopilý občan, a takových je v pozorovatelně vždy celá řada, ihned zasáhnou. Natáhnou si černé rukavice a prostě ho vyhodí! Zato k policajtům se blíží s dětinskou radostí, stačí pár posunků a ze dvou skupinek je jeden hlouček. – A teď vám povím, co ti dva dělají vzadu, za stánkem bývalé trafiky. Ukazují si tam svoje bimbasy! Je to pravda. Ať se jejich těla naklánějí, jak chtějí, už bez sebe nemohou být. Koho to zajímá, ať přijde do Oázy. Může si je natočit na mobil, může je sledovat celý den: uvidí to samé.
B. Shake Jr.
Karlovy Vary jsou aktuálně na výsluní mediální pozornosti; zasloužil se o to americký právník Ed Fagan, který chce na městě vysoudit miliardy za prvorepublikové dluhopisy. V kursu je též car Petr Veliký. Brzy to totiž bude tři sta let, co sem přijel poprvé. A místní ruská podnikatelská komunita to nechce nechat jen tak. Záměr postavit v centru carskou sochu jí magistrát naštěstí překazil – prý ještě tohle, když už teď mají pověst ruského města. Tak alespoň renovují Petrovu bystu v lázeňských lesích, aby byl car na oslavy fešák. Rychlokurs azbuky a ruštiny se při cestě do Varů vyplatí čím dál víc. Cestou od Puppu k Thermalu si lze nakoupit zboží všemožných značek, s rohlíkem je to ale těžší. Pamětních desek historických domů zasazených cestou v dlažbě si skoro nikdo nevšímá. O to větší potěšení způsobuje nostalgikovi fakt, že v Galerii umění, kde právě probíhá doporučeníhodná retrospektiva skláře Jiřího Šuhájka, se v jednu chvíli sejde (považme) i víc než pět návštěvníků.
J. Bohutínská
Ve čtvrtek 27. 10. se na trati Havlíčkův Brod – Jihlava stala zvláštní nehoda. Zvláštní proto, že se vlastně tak úplně nestala. Těsně před zastávkou Jihlava Bosch Diesel vlak zastavil a zůstal nezvykle dlouho stát. Při vyklonění z okna bylo možno spatřit strojvůdce, jak klopýtá podél vlaku proti směru jízdy. „Štrejchnul jsem ňákýho chlapa s kolem, támhle vzadu těsně za mostem. Musím se tam jít podívat." Krajina se pomalu zahalovala do tmy, skrz úzký pruh listnatého lesa probleskovala světla továrního komplexu, až na tlumené zvuky aut ze vzdálené silnice bylo úplné ticho. Postava strojvůdce se vzdalovala a nakonec zmizela v šeru. Po chvíli se za strojvůdcem vydal i průvodčí a vlak zůstal napospas skrovnému počtu cestujících, kteří se spíš zvědavě než netrpělivě vykláněli z oken a upínali zrak do dálky. Po zhruba deseti minutách se vrátil průvodčí, aniž našel strojvůdce. Po dalších několika minutách, naplněných teď už nervózním očekáváním, se strojvůdce vrátil s prázdnou. Nikoho nenašel. Vlak se znovu rozjel a pokračoval ke svému cíli, přesto ve vzduchu zůstalo viset několik nevyslovených otázek: Kam po kolejích jel ten tajemný cyklista? Kam zmizel? A nezůstal tam nakonec někde ležet skrytý ve tmě? Každý – ať už směřoval domů ze šichty, na chatu nebo na festival – byl nucen se nějak vyrovnat s představou cyklisty umírajícího v houští a někam ji v sobě umístit. Jak dlouho bude trvat, než se – představa či cyklista – beze zbytku rozloží?
k!amm