Jinde je to jinde

Kdo slyšel jen úvodní věty projevu prezidenta Václava Klause při příležitosti letošního státního svátku 28. října, mohl dojít k mylnému dojmu, že jde o projev antiglobalisty. Prezidentovo následné volání po kdesi z(a)tracených hodnotách a tradicích ale vše uvedlo na pravou míru. Doložilo, že Klausovo tažení proti globálnu je hlavně a především veskrze trvalý boj za důležitost nejrůznějších faktických i pomyslných hranic ve věci ryze nacionální.

Nejvíce mu ovšem vadí, že „všechno je dovoleno". Za to mohou prý ti, kteří se ne­­oprávněně prohlašují „za mluvčí těch chudších", popírají „jakékoli autority", k čemuž je vede „nedomyšlené fandění frackovitosti a nevázanosti". Prezident zkrátka očekávatelně obhajuje sám sebe, potažmo některé pravicové politiky, již takřka plošně svou autoritu ztrácejí, což mnohé „fracky" může vést k hledání autorit nových nebo dokonce ke snahám o neautoritativní změny nejen české, ale přímo světové reality, jak jsme toho svědky třeba v akci Occupy Wall Street.

K jistému prozření překvapivě došlo u mladistvé herecké celebrity, která do české politiky vpadla svého času předvolebním klipem Přemluv bábu. Jiří Mádl neobjevil nic menšího než Ameriku, a to za svého studijního pobytu. O tamním vznikajícím protestním hnutí smýšlí v rozhovoru pro časopis Reflex takto: „To není sraz komunistů na Letné, kde jim dávají párky zadarmo, sraz lidí, kteří nostalgicky vzpomínají, jak se jim kdysi dobře žilo, když utlačili nebo donutili odejít intelektuální elity. Tady kromě jiných protestují právě intelektuálové. Leží tam ve spacácích nebo vás zastavují a povídají si. Například o tom, že si spousta lidí nemůže dovolit vzdělání. Že se mladí často zadlužují na celý život, aby se mohli dostat na školy." Bingo! Teď je z toho všeho ale Mádl celý „zmatený" a říká, že se „trochu bojí". Zmatený je vskutku pořádně, neboť ztotožňuje kapitalismus se svobodou, a zřejmě tedy chyběl na newyorském projevu Slavoje Žižeka k Occupy Wall Street, kde filosof i v souvislosti se státně kapitalistickou Čínou zdůraznil, že „když kritizujete kapitalismus, nenechte se vydírat tím, že kritizujete demokracii. Svazek mezi demokracií a kapitalismem již neexistuje." Otázkou zůstává, zda svůj vhled Mádl sdělil i své bábě a zda můžeme čekat, že se všem českým babičkám dodatečně omluví. Asi ne, jeho předvolební herecká etuda totiž prý krom jiného měla „zdůraznit, že naopak víme, jak je důležité smýšlet sociálně". Těžko se v tom polovičatém osvícení vyznat, možná by se pro ujasnění svých pozic měl herec zase rychle vrátit domů, aby zřel, jak sociálně koná Nečasova vláda, které jeho klip pomáhal k moci. Zvláště když dle svých slov s jedním berlínským profesorem „velmi vážně probírali knihu Kapitál".

V Česku se zatím pěkně po česku občas demonstruje, žádné masové hnutí není na obzoru a stále platí, že jinde je to prostě jinde – alespoň co se počtu rozhořčených a stupně jejich frustrace z bezmoci týče. Krom těch, kteří volají po soudržnosti, hledají alternativy a neúnavně, ale také docela neefektivně rozdávají letáky, pravidelně ulicemi kráčejí i tací, kteří se chtějí dle rasového klíče spojit v názoru, že změnu k lepšímu přinese jen eliminace občanů z takzvaných vyloučených lokalit. Naposledy se potkali v sobotu 29. října v Rotavě, městě, které neonacisté považují za myšlenkově spřízněné, protože jeho radnice zavedla „obrubníkovou vyhlášku", která pod hrozbou pokuty zakazuje sedět třeba před obchodem na půlmetrovém hrazení, jež k posedu přímo vybízí. Nedovoluje ovšem opírat se ani na schodech a v podstatě chrání všechny obrubníky ve městě především před posedávajícími Romy, což navíc radnice nikterak nezastírá. Součástí vyhlášky je i zákaz vyndat si na sídlištní louku deku nebo si tam přinést židli. Dost to připomíná protižidovská nařízení z doby Protektorátu Čechy a Morava. Rotavští vyloučení se nakonec vyloučit nenechali a spojili se v klidném a výsměšném protestu proti pochodujícím neonacistům z Čech i z Německa (odkud dorazily dva autobusy). Smutnou realitou jejich demonstrace je skutečnost, že je od ní odrazovali ti, co k nim mají nejblíže a jistě jim jinak v mnohém pomáhají. Terénní, sociální pracovníci, kteří snad v dobré víře svým klientům radili, aby opustili město nebo se alespoň zavřeli doma a nevycházeli. Jako by je tím vylučovali z diskuse a dění, které se jich eminentně dotýká. Podobně si Václav Klaus myslí, že nikoliv pouze ekonomické problémy Evropy a celého světa lze řešit zabarikádováním na českém dvorku a přistoupením na myšlenku, že současné státní autority jsou díky vítězství ve volbách zkrátka nekritizovatelné. Jako bychom stále sázeli na nějaká dříve československá, nyní už pouze česká specifika.