Dům umění v Brně stoletý

Rozsáhlé memoáry věkovité instituce jsou psané artefakty vztahujícími se k historii zdejších výstav. Nově zrekonstruovaná budova Domu umění byla otevřena 17. listopadu 2009 bilanční výstavou Formáty transformace 89–09, představující umělce a témata posledních dvaceti let (viz A2 č. 2/2010), o rok později přichází s bilancováním vlastní historie v několika kapitolách. Ty starší jsou věnované německočeskému umění. Kurátor sekcí Ivo Habán představuje činnost Künstlerhausu v období po jeho postavení roku 1910. Je příznačné, že novostavba byla otevřena jubilejní, 100. výstavou Moravského uměleckého spolku (Mährischer Kunstverein). Ten zde pak pokračoval výstavami současného umění většinou německy hovořících umělců z Moravy, Slezska a Čech. Klíčová byla tenkrát vazba k Vídni, kam většina moravských a slezských autorů mířila.

Německo-český středobod

Výstava navazuje na výstavu k 90. výročí DU z roku 2000 a Habán v katalogovém textu vysvětluje, že koncepce byla omezena prostorem i požadavkem neopakovat již vystavené. Sáhl tedy po méně známých autorech, což je sice chvályhodné, výběr i instalace působí ovšem poněkud staromilsky. (I když zajímavá díla nechybějí, třeba sochy Mary Durasové či obrazy Charlotte SchrötterRadnitzové.) Původní myšlenka vybrat pouze díla, která prokazatelně prošla Domem umění, ztroskotala na nedostatku dostupného materiálu a financí na restaurování, Habán si je vědom i dalšího úskalí: českoněmečtí autoři jsou prezentováni odděleně, ačkoliv „z hlediska kontextu domácích dějin umění by jistě bylo zajímavější souběžné, nikoliv národnostní pojetí“. Dům umění chtěl být „středobodem německočeského umění v meziválečném Československu“ – a snad jím i do začátku druhé světové války byl. Co se dělo v průběhu války, výstava neodhalí a po roce 1945 činnost spolku ustává. (Otázky jako: Proč dnes existuje tak slabá komunikace mezi Brnem a Vídní? či Jaká je současná strategie Domu umění, co se týče středoevropského prostoru?, se zde také nekladou.)

Další sekce je věnována výstavám Zakladatelé českého moderního umění a Moderní české malířství II z konce padesátých let. Z různých sbírek zapůjčené obrazy a sochy jsou většinou díla dobře známých autorů prvních desetiletí 20. století. (Jedná­li se už o rekonstrukci výstav, proč nezahrnout dobové fotografie a kritiky výstav, nějaký způsob kontextualizace?) Další část představuje brněnské skupiny šedesátých let, opět tradičně prezentované, a celek doplňuje výběr dobových plakátů a artefaktů asijské kolekce Viktora Oppenheimera. Škoda, že autoři výstav víc nepracovali se skvělými prostory Domu umění, možná by pak méně zely prázdnotou.

Po jednom od každého

Kurátorka Jana Vránová se chopila další části výstavy v Domě pánů z Kunštátu, věnované osobnostem českého umění osmdesátých let, které v té době – navzdory oficiální nepřízni – měli možnost v Brně vystavovat: Václava Boštíka, Milana Knížáka, Jiřího Koláře či Adrienu Šimotovou tu představují jednotlivá díla jako připomínky někdejších monografických výstav. Období po roce 1989 kurátorka popisuje konstatováním, že začalo docházet ke kontaktům s evropskými kulturními institucemi a vystavenými díly – opět po jednom od Magdaleny Jetelové, Tonyho Cragga a pár dalších. Sekce Fotografie alespoň prezentuje autory širší kolekcí – výběr je očekávatelný a představuje známé osobnosti dokumentární fotografie.

O něco zajímavější přístup nabízí výstava Stěna v Galerii G99, koncipovaná Dominikem Langem: výstavní historie z let 1999––2010 je doslova vměstnaná do jedné místnosti, kde jsou díla umístěná v železných rámechpanelech těsně za sebou. Prostorový archiv výstav vyvolává v kontextu celého projektu osvěžující dojem (proč je tvůrčí přístup vyhrazen pouze současnějšímu umění?) V další langovské místnosti smíme nahlédnout do zákulisí a zkušeností lidí zajišťujících každodenní chod galerie: úklid, dozor výstav, ostrahu, propagaci ad. Normalizační kancelářský nábytek včetně starých šanonů, telefonů či počítačů doplňují audiozáznamy, v nichž se zaměstnanci svěřují, jak se jim pracuje (jedná se opravdu o nábytek, který dnes používají?): „Člověk by se měl těšit na to, co zas přinese život dalšího.“ „Takže z tohohle hlediska jsme tady jako doma.“ „Já si myslím, že mám výbornou práci.“ „Rád to dělám.“ „Bývalo docela těžké vůbec přimět lidi k tomu, aby se na to přišli podívat.“