Společnost STEM v lednu 2010 zveřejnila výsledky průzkumu, podle kterého si polovina občanů myslí, že současní politici jsou na vyšší odborné úrovni než bývalí funkcionáři KSČ. Pouhá pětina dotázaných si myslí, že naše politická elita je poctivější než ta za minulého režimu. Vůbec také nepřekvapí, že 77 procent lidí nevěří, že by naši činovníci dbali na veřejné mínění. Propast mezi politickostranickým systémem a politickoveřejným životem je obrovský. Jako jeden z důkazů si dovolím uvést výsledky činnosti ekoporadny Dětí Země v Brně, která funguje v Síti jihomoravských ekoporaden. Pokud před pěti lety bylo zodpovězeno v průměru asi šedesát žádostí o radu za měsíc, v roce 2010 to byly již stovky. Dříve nejčastější dotaz zněl: „Má se u nás stavět silnice, nesouhlasíme s ní, co máme dělat?“ Nyní už řešíme problémy těch, kteří jako účastníci územního řízení proti stavbě silnice potřebují pro podání odvolání nějaký rozsudek o pohodě bydlení. I když se to nezdá, zájem občanů veřejně se angažovat stále roste.
M. Patrik
Rozpaky z Cen české filmové kritiky udílených v půlce ledna už trefně shrnul Kamil Fila na Aktuálně.cz. Jeho text je z velké části úvahou nad tím, čím by Ceny mohly či měly být, aby získaly alespoň nějaký smysl. V současné podobě nejvíc připomínají výměnu mezi moderátorem a jedním z hostů vyhlašujících výsledky na slavnostním udílecím večeru, kde uvaděč na důvtipnou otázku „Co vy si vlastně vůbec myslíte o cenách?“ dostal odpověď: „Já myslím, že každá cena je vždycky dobrá.“ První ročník se sice připravoval poměrně ve spěchu, přesto se zatím nezdá, že by jeho pořadatelé vůbec usilovali o něco jako alternativu, resp. ve vývoji celé ankety zatím nelze obrysy jakékoli původnosti zahlédnout. Ceny se dosud profilují jako béčková napodobenina Českého lva, což bylo nejpatrnější právě na slavnostním udílení, kde se sešla bizarní sestava vyžilých osobností, které s filmem většinou už řadu let mají jen málo společného (Petr Nárožný, Václav Neckář, Jiřina Bohdalová, Drahomíra Vihanová…). Přitakání výprodeji šoubyznysu a ochota nepřekročit stín Lvů je ale příznačná pro prostředí české filmové publicistiky, která se v drtivé většině sama a dobrovolně zříká možnosti vlastního hlasu a názoru. Hlavní přínos Cen je proto možné vidět v tom, že konformitu české filmové kritiky vynášejí na světlo a nechávají naplno zaznít její dutý zvuk.
A. Tesař
Zimní Grand Restaurant Festival je každoroční šancí udělat si (pro jednou za zmírněné ceny) představu o tom, kam dnes směřuje špičková gastronomie. V letošním roce jsem se rozhodla pro restauraci označovanou u nás za nejlepší – La Degustation Bohême Bourgeoise. Tolik personálu jsem v restauraci ještě neviděla: jeden mě zapsal, druhý převzal kabát, třetí usadil, čtvrtý shrnul, co mě v degustačním tříchodovém menu čeká, pátý přinesl víno a udělal výklad o tom, čím souzní s jídlem, šestá pokrm donesla, sedmá sklidila talíře a nachystala novou soupravu příboru. Na toaletě pak najdete třeba krém na ruce, deodorant, dentální nit nebo pilník na nehty. A teď k jídlu: bylo skvělé, nicméně třeba koprová omáčka sestávala z vrchní vrstvy našlehané smetany a spodní vrstvy připomínající strukturou olej. Patrně šlo o koprovou esenci, po samotném kopru ale nebylo ani památky. Když po chvíli nadýchanost ze smetany vyprchá, zůstane na talíři místo omáčky jen její mapa. Jak jsem pochopila, chuťové esence jsou dnes to, čím se vrcholová gastronomie vyznačuje. Samotná surovina slouží na talíři spíše jako ilustrace a talíř tu funguje především jako výtvarné dílo. Chvíli si připadáte jak v galerii, chvíli, obklopena zájmem personálu, jako střed vesmíru, a k tomu ty báječně extrahované chutě. Zážitek!
T. Zubatá
Zatímco někteří komentátoři hledají v kauzách Drobil a Bárta paralelu v tom, že by měl Bárta stejně jako Drobil odstoupit, nevšimli si, jak se tentokrát politikům podařilo média přesvědčit, o čem mají psát. Politici přesvědčili média o tom, že v případu Bárta jde především o chlapské „čestné slovo“. To, že starosta Dalibor Mlejnský nechával sledovat své konkurenty ze stejné strany, a to dokonce za peníze daňových poplatníků, se vytratilo kamsi do pozadí. Mlejnský tak dál vykonává svůj pochybný starostovský mandát, zatímco majitel detektivní agentury, která přijala pochybnou (ale kdo ví, jak moc neobvyklou) zakázku, je považován za padoucha. A to ani ne kvůli tomu, že tuto zakázku přijal, ale proto, že zalhal premiérovi. Morálka současné vlády je občas pořádně vychýlená.
J. G. Růžička
Po jednání ministra zdravotnictví Leoše Hegera a šéfa lékařských odborářů Martina Engela se 28. ledna zdálo, jako by byl hrozící kolaps českého zdravotnictví zažehnán. Ministr totiž lékařům, kteří se připojili k iniciativě Děkujeme, odcházíme a podali v nemocnicích výpovědi, nabídl 2 miliardy korun. Se zdravotními pojišťovnami totiž dohodl, že zruší 10 tisíc akutních lůžek, a tak získá dokonce miliard pět. Ve třech základních požadavcích lékařů, tedy nápravě systému postgraduálního vzdělávání, zvýšení základních platů a zrušení úhradové vyhlášky tak obě strany sporu dosáhly kompromisu. Jenže z 13 důvodů exodu, kterými se lékaři oháněli, jich především ke škodě pacientů i širší veřejnosti ještě většina zůstává. Kvůli personálnímu nedostatku, špatné organizaci a neracionálnímu nakládání s finančními prostředky dochází ke zhoršování péče o pacienty, za něž nechtějí lékaři přebírat odpovědnost, prohlašovali protestující. Slíbené dvě miliardy nezaručují, že se na tom něco změní.
F. Pospíšil