Šest mladých skladatelů, účastníků soutěže vyhlášené Orchestrem Berg, komentuje vliv koncertního prostoru na koncepci svých skladeb, jimiž soudobá kompozice v produkční nížině moderní české orchestrální hudby vyznačuje svůj Berg.
Skladatelská soutěž je počinem užitečným i pochybným. Užitečným proto, že dobrých nových skladeb není nikdy dost a každý takový podnět rozmnožuje počet kompozic, z nichž se některá opravdu nakonec může líbit nebo ujmout, což není zase tak řídký jev, zejména u soutěží o nové sborové skladby. Pochybným proto, že celý mechanismus jakékoli soutěže je do značné míry umělou konstrukcí, která se svou podstatou míjí s přirozenou dynamikou kreativity. Soutěže vyvolávající v život nové skladby obvykle také nemívají dlouhého trvání.
Soutěž Nuberg se opakuje už čtyři roky a zatím, zdá se, nevyčichla. Nuberg je novotvar povstalý z pokrouceného „new“ a Berg: znamená to něco jako nová hudba pro Orchestr Berg, což je soubor fungující na tuzemské hudební scéně od roku 1995 a profilující se postupně čím dál více směrem k interpretaci hudby 20. století. Že vyzývá mladé české skladatele, aby pro něj psali nové skladby, je určitě záslužné, protože provozování nové orchestrální hudby je ekonomicky i řemeslně zátěžová záležitost. Což v důsledku vede k tomu, že čeští skladatelé orchestrální hudbu už skoro nekomponují. Tradiční orchestry si ji od nich objednávají jen mizivě; a i kdyby chtěli napsat něco jen tak z tvůrčího přetlaku, stejně to zpravidla nikdo neuvede.
Orchestr Berg svými systematickými objednávkami tuto překážku zdárně zdolává a jde ještě dál – zatahuje do svých záměrů i posluchače, z kterých činí porotce soutěže. Nuberg má dvě kategorie: Cenu veřejnosti a vlastní cenu Nuberg, do které v podobě jednoho hlasu (z celkových devíti) vstupuje i výsledek z hlasování veřejnosti. V loňském roce byla oslovena šestice skladatelů, jejichž skladby je možné si poslechnout v záznamech z premiér na adrese www.berg.cz, kde jsou i další informace o pravidlech soutěže, cenách pro hlasující a vlastním hlasování. Jde o skladby Jiřího Hájka (Ikarus), Slavomíra Hořínky (Lacrimosa), Tomáše Pálky (La Berceuse pour petite Julie), Petra Wajsara (Ambient Piece No. 1), Jiřího Kadeřábka (Don Hamburger) a Víta Zouhara (Pinnas columbae). Berg je uváděl v šesti různých pražských koncertních prostorech. A právě vztah kompozice a prostoru a jeho inspirativnost jsou předměty dvou otázek položených účastníkům.
Hrálo v koncepci vaší skladby pro Orchestr Berg roli vědomí prostoru, ve kterém byla skladba posléze uvedena, a dramaturgický kontext koncertu?
Jiří Hájek (Sál Martinů): Koncert pořádal Berg ve spolupráci s katedrou skladby pražské HAMU, jejíž jsem byl v té době studentem. Tím pádem byl Sál Martinů pro mne jakousi „domácí“ půdou, musím ale přiznat, že jako prostor mi tato koncertní síň k srdci nepřirostla, akusticky ani vizuálně.
Slavomír Hořínka (kostel Panny Marie Sněžné): U Panny Marie Sněžné Berg už jednu moji skladbu uváděl, takže jsem měl poměrně konkrétní představu, jak by to mohlo fungovat. Skladba ale není míněna pro určitý prostor, nýbrž spíše pro prostor s dlouhou akustikou. Dramaturgický kontext byl jasný: stará hudba v novém kabátě (na programu koncertu byly dále skladby Lery Auerbachové, Alfreda Šnitkeho a Galiny Grigorjevy). Chtěl jsem ale, aby to fungovalo i bez bergovského projektu, proto je užití sólových nástrojů (barokní housle, koto a tamtam) zároveň dostatečným důvodem, proč se tam objevují názvuky staré evropské či japonské hudby.
Tomáš Pálka (Národní památník na Vítkově): Prostor a jeho možnosti jsou jedním z důležitých témat, kterými se při komponování zabývám. Vždy mě fascinoval rozdíl ve vyznění skladeb v rámci různých sálů. To mě přivedlo až k myšlence komponovat prostorové skladby, které jsou svým obsahem s prostorem propojené a využívají efektů, které z prostorových možností vycházejí. Nicméně je možné je provést i v jiném adekvátním prostoru. Vítkovský památník má jedinečnou atmosféru vzhledem k funkci, kterou je jako mauzoleum obestřen. Dnes je muzeem, památníkem, koncertním nebo výstavním prostorem. Napsání skladby jsem plánoval už před tím, než jsem se dozvěděl, že by mohla zaznít právě zde. Přímá souvislost mezi památníkem jako „apoteózou smrti“ a skladbou, která je reakcí na zrození, sice není, nicméně kdo ví, jak je to s eventuální souvislostí nepřímou, neplánovanou…
Petr Wajsar (Museum Kampa): Prostor muzea má delší akustiku, která mi v tomto případě plně vyhovovala, ba dokonce, kdybych si byl mohl vybrat, zvolil bych oproti svému klasickému naturelu v tomto případě dozvuk ještě delší. Co se týče fyzického prostoru, byl orchestr tentokrát nucen ustoupit místu vyhrazenému instalaci Prokopova přístroje, vytvářejícího ty zvláštní obrazy, které posluchači v obrazové složce skladby viděli, takže hráči byli poměrně dost blízko u sebe. Budeli ještě možnost, rád bych kompozici příště uvedl v nějakém „kvadrofonním“ režimu. Co se týče dramaturgického umístění skladby v rámci koncertu (spolu se skladbami Petera Grahama Ataraxia a Kryštofa Mařatky Luminárium), byl Peter Vrábel našemu nápadu a zamýšlenému charakteru skladby velmi nakloněn.
Jiří Kadeřábek (Klub Roxy): Prostor a dramaturgie koncertu jsou pokaždé faktory, kterými se při tvorbě rád nechám ovlivnit. V případě prostoru o to více, že ve svých skladbách často využívám divadelní prvky. Od začátku se mi líbil nápad zkombinovat Beethovenovu 7. symfonii, Goebbelsovu Sampler Suitu a nakonec moji novinku – navíc v klubu Roxy! Připomíná mi to nápaditou koncertní praxi v Nizozemí a už dlouho to postrádám u nás. Cítil jsem, že bych měl vytvořit skladbu obsahově lehčí, vtipnou a rychlou, která by dramaturgii vyvážila a zároveň (na rozdíl od obou ostatních skladeb) přímo komunikovala s tak specifickým prostorem.
Vít Zouhar (Španělská synagoga): Kontext považuji za velmi důležitý. Ve všech skladbách, které (podobně jako Pinnas columbae) vznikly v posledních deseti letech na konkrétní objednávku, je pro mě prostor i dramaturgie koncertu zásadní. Skladba je pro mě primárně komunikací s posluchačem a kontextem, a vímli, na co a kam posluchač přichází, ono „stavební místo“ se mi snáze vyměřuje. Prostor je důležitý také proto, že skladbu komponuji pro konkrétní akustiku. Neznamená to, že by pak byla nepřenositelná a jinde neinterpretovatelná. Pinnas měly být dokonce původně premiérovány v Muzeu české hudby. Po důkladném zvážení jsem se tudíž rozhodl pro textovou předlohu v latině, přestože jsem na počátku uvažoval o hebrejštině! Nakonec byla ale premiéra ve Španělské synagoze.
Vyzkoušeli jste si skladbou pro Orchestr Berg něco nového?
Jiří Hájek: Profesně jsem si vyzkoušel přenesení některých svých kompozičních poznatků z oblasti elektroakustické hudby do klasického notového zápisu orchestrální partitury. Osobně jsem se pak přesvědčil, že člověk zpívá celý život stejnou píseň.
Slavomír Hořínka: Ano, spojení tradičních nástrojů s moderními.
Tomáš Pálka: Úplně nové pro mě bylo zapojení tradičních nástrojů jiné kultury. A asi nejzajímavější byla představa, jak se jednotlivé zvuky budou vzájemně pojit.
Petr Wajsar: Ano, příklon k témbrové stránce hudby a také použití zvuku klarinetových multifoniků, který jsem navíc pomocí zesilovače obohatil o elektronické echo, aby jejich dozvuk byl plynulejší a hranice tónu méně znatelné. Oproti obvyklé objednávce skladby do deseti minut jsem tentokrát dostal delší prostor, což se v případě pomalého pohybu, který skladba využívá, ukázalo jako nezbytně nutné. Protože většina mých předchozích děl byla založena na nějakém druhu rytmické pulsace, s chutí jsem se pustil do díla, tolik odlišného od mých předchozích pokusů. Scénář skladby mi přitom velice napomohl. Vždycky je příjemné, když za vás tu nejdůležitější myšlenku vymyslí někdo jiný.
Jiří Kadeřábek: K vytvoření tohoto typu hudby – krátké, vtipné a rychlé – jsem se naposled odhodlal někdy před deseti lety, kdy byl můj způsob práce a vůbec uvažování nad tvorbou úplně jiný – mnohem spontánnější, nezatížený tolika zkušenostmi jak skladatelskými, tak posluchačskými. Obecně je mi vlastní myšlení spíše v pomalých tempech, a přestože samotná hudební struktura může být hustá a zdánlivě rychlá, v základu je vždycky cítit pomalý puls. Což samozřejmě vyplývá z mé povahy – někdy neschopné se rychle rozhodovat a jednat, ale s dispozicemi k plánování, filosofování, meditaci apod.
Vít Zouhar: Přestože mě kontratenorista Jan Mikušek, který v mé skladbě hraje současně i na cimbál, již dříve vyzýval, abych pro něho napsal novou skladbu pro cimbál a kontratenor, byl jsem to nucen odkládat. Pro cimbál jsem psal poprvé. Takže už jen čistě z instrumentačního a zvukového hlediska jsou pro mě Pinnas columbae zkoušením nového.
Autorka je hudební publicistka.
Foto Johana Kratochvílová