Je skvělé, když se ve světě plném kritiky a negativních zpráv najde někdo, kdo se nás snaží nejen pobavit, ale ještě připomenout, díky komu se máme tak dobře. Soustavně na tomto poli pracují zejména lidé ze spolku Opona, o. p. s. Již předloni na 17. listopadu uskutečnili akci „Máme co slavit!“ (sponzoři: Hlavní město Praha, Zastoupení Evropské komise v České republice a americká ambasáda) a v květnu téhož roku koncert 5 let bez hranic, 20 let bez opony (sponzorovaly Evropská komise, generální ředitelství pro vzdělání a kulturu, České předsednictví Evropské komise). Jak dali členové iniciativy nedávno vědět, i letos bude příležitost se poučit a pobavit zároveň. V červnu chce Opona spolu s námi oslavit 20. výročí dokončení odsunu sovětských okupačních vojsk z tehdejšího Československa a ukončení platnosti Varšavské smlouvy festivalem Týden svobody. Na akci budou zvát poutáky s obrázkem Ronalda Reagana a nápisem Díky za pád železné opony!. Zkuste hádat, kdo bude toto spojení historickopolitické agitky s hudbou financovat tentokrát.
F. Pospíšil
V pondělí 7. 2. uspořádala společnost Aerofilms novinářskou projekci filmu Norské dřevo. Nikdo naštěstí film předem nevykládal, měli jsme se ale dozvědět cosi o knize. Zástupkyně nakladatelství Odeon nás zahrnula množstvím podnětných dat – román přeložený do 36 jazyků, prodalo se 9 milionů výtisků, Murakami navštívil dvakrát Prahu (jednou sólo, jednou s manželkou). Nejkomičtější scéna však přišla jak jinak než na konec – v průběhu titulkové sekvence a odcházení řady diváků se najednou ozvalo z promítací kabiny tajuplné sdělení – „Ještě počkejte, ještě bude obrazová část“. Otázka, o co šlo do té chvíle, nebyla zodpovězena, neb následujících patnáct minut se představám o obrazu dost vzpíralo. Nicméně, ladily s duchem celé projekce – podivné, rozpačité a nechtěně fraškovité.
A. Vondřichová
Jednou z hlavních činností státu by měla být snaha o dodržování zákonů. Pokud po něm ale občané požadují, aby je sám dodržoval, dochází už k bouřlivým reakcím. Jako příklad lze uvést signatáře Charty 77, kteří požadovali dodržování dohod o lidských a občanských právech, k nimž se ČSSR zavázala v Helsinkách 1. srpna 1975. Reakce tehdejší moci byla zcela nepříčetná a někteří z nich skončili ve vězení, jiní byli za ztroskotance a rozvraceče. Výhodou demokratického režimu je, že státní moc musí používat „jemnější diskreditační postupy“. Například vyhrajeli některé občanské sdružení soudní spor o nějakou významnou stavbu, pak ho stačí za škůdce společnosti a odmítače pokroku pouze označovat, případně tvrdit, že jde o vyděrače, jenž stále podává žaloby. Podobným reakcím se nevyhnula ani velká a respektovaná profesní skupina lékařů. Téměř rok se lékaři domáhají toho, aby stát konečně zreformoval zdravotnictví, zamezil korupci, plýtvání veřejných peněz, úsporně investoval a nenutil je pracovat levně a přes čas. A výsledek? Nečinnost státu, sliby, lži o výšce jejich platů a nakonec tvrzení, že pokud nestáhnou své výpovědi, jsou to vyděrači. Státem organizované násilí je jako ruleta – až na výjimky vždy vítězí.
M. Patrik
Tomu, co v posledních týdnech předvádí bývalý disident a současný ministr obrany Alexandr Vondra, se všude na světě říká „arogance moci“. Je v podstatě jedno, zda se na olbřímí zakázce ProMoPro obohatil sám ministr, důležité je, že především zcela opominul roli správce peněz. Na odchod z vlády to bohatě stačí. Zároveň svými současnými výroky potvrdil, že vůbec neví, co dělali jeho podřízení a jaké jsou jejich kompetence. Takový šéf je opravdu k nezaplacení. Zpupnost ministra, jenž odmítá připustit chybu, byla nejvíce patrná, když vzkázal ministru financí Kalouskovi, ale i celému národu: „Kvůli svému svědomí jsem seděl ve vězení v době, kdy tento hodnotitel mého svědomí seděl v kolaborantské národněfrontovní straně.“ Opožděné stvrzování osobní statečnosti a charakternosti nikdy nepatřilo k nutné výbavě většiny chartistů. Vlastní zásluhy se zbytečně nezdůrazňovaly, natož aby byly argumentem v diskusi, která s normalizační dobou nijak nesouvisí. Z většiny vězněných disidentů vždy mluvila spíše cudnost a relativizace vlastních činů. Podobně silácké výroky Vondru paradoxně vyřazují z prostředí, kterým se tolik zaklíná.
E. Roubíčková
Nejprve to vypadalo jako zpráva týdne, druhý den ji ale deníky vytlačily na zadní stránky a raději ani nekomentovaly. Z WikiLeaks totiž uniklo, že Saúdská Arábie pravděpodobně mlží o svých ropných zásobách, které nadsazuje až o 40 procent. Kdo se 6. února místo prvního dílu Tisíce a jedné noci díval raději na dokument na ČT 2 věnovaný právě ropě, ví, že to není nic divného. Zvyšování objemu ropy v ložiscích je totiž nejen ekonomicky výhodné (lépe dosáhnete na investice, půjčky a můžete s cenou suroviny manipulovat), ale také politicky schůdné – zejména pro Spojené státy. Těm ropa na počátku minulého století plynule nahradila otroky. Díky ní se mohlo začít vyrábět ve velkém, levněji, a tedy i zvýšit zisky. Pohádka o ropných zásobách, které nám vystačí nejméně na dalších sto let, tak zvyšuje profit společností na kapitálovém trhu. Nic nehrozí, vyrábíme dál a budeme víc. Proto v těch zásobách raději moc nešťourat, to by potom opravdu musely začít reformy. Zelené!
J. G. Růžička