Události minulých týdnů, které vedly k pádu prezidentů Ben Alího v Tunisku a Mubáraka v Egyptě, budou mít bezpochyby dopad na situaci na Blízkém východě, mimo jiné i co se týče vlivu Spojených států a dalších západních zemí. Arabský tisk, který zmíněnými událostmi doslova žil, se ve svých komentářích zabýval právě i tímto aspektem posledního vývoje. I přes řadu partikulárních přístupů jednotlivých autorů lze vypozorovat dva převládající postoje. Jednak to je uvítání faktu, že v arabském světě se podařilo sesadit či výrazně ohrozit neoblíbené a zkorumpované režimy. Za druhé autoři kladně hodnotili fakt, že se tak stalo bez přispění, či dokonce navzdory Západu, který i přes řeči o demokracii místní autoritářské režimy toleroval nebo přímo podporoval.
Komentátor Mustafá Zajn se 29. ledna na stránkách deníku al-Haját věnoval dilematu, kterému čelí Washington v Tunisku a v Egyptě. Administrativa prezidenta Bushe ve své době volila mezi spoluprací s autoritářskými režimy a jejich svržením. Nakonec se odhodlala ke druhé možnosti, přičemž předpokládala, že po invazi do Iráku bude následovat demokratická revoluční vlna. Po neúspěchu této strategie se Bílý dům vrátil k cestě pragmatické spolupráce s arabskými diktátory. Nyní, po počátečním váhání a šoku z toho, že volání po demokracii může přijít spontánně i bez podpory Západu, se Spojené státy a jejich západní spojenci snaží taktizovat. Francie kupříkladu nejdříve nabídla svému tuniskému příteli asistenci pořádkové policie. Když se však pád prezidenta Ben Alího stal skutečností, Francie mu odepřela vstup na své území. Podobně podle autora článku zareagovala Obamova administrativa, když se pád prezidenta Mubáraka počal jevit jako nevyhnutelný. Washington začal více či méně otevřeně vyzývat dlouholetého spojence k odstoupení. Doufá přitom, že se mu podaří asistovat při nastolení takového režimu, který neohrozí jeho tradiční zájmy v regionu.
Muhamad al-Ašháb na stránkách téhož deníku bezprostředně po Mubárakově pádu reagoval článkem „Stabilita výměnou za kompromis“. V něm přitom dosavadní roli Egypta v blízkovýchodní politice hodnotil kladně. Problém přitom byl, že egyptský režim „dal příliš mnoho arabským zemím a zanedbal přitom své vlastní starosti“. Nyní se podle autora článku bude muset Egypt zaměřit na problémy, které vedly k obrovské frustraci převážně mladých obyvatel a následnému pádu režimu. Nevyhnutelně přitom bude muset Egypt rezignovat na svou úlohu v regionu, kterou dosud sehrával. Muhamad alAšháb se rovněž zamyslel nad důvody, které vedly k tak ponižujícímu pádu prezidenta Mubáraka. Jednalo se zejména o míru nespokojenosti s ekonomickou i politickou situací, která se kumulovala po dlouhých třicet let. Druhým důvodem Mubárakova pádu byla povaha protestů. Ty nebyly řízeny z jednoho centra a v jejich čele nestál žádný reprezentativní vůdce. Režim stál proti vášnivému davu odpůrců, se kterým bylo prakticky nemožné vyjednat kompromis. Armáda tak pro udržení stability a fungování země neměla jinou možnost než donutit neoblíbeného prezidenta k odchodu.
Politický analytik Muhammad alMuchtár Sidi Haiba se domnívá, že přístup západních zemí k událostem v Tunisku jen potvrzuje jejich dlouhodobý přístup dvojího metru. V článku publikovaném 20. ledna, ještě před vypuknutím nepokojů v Egyptě, v internetové verzi egyptského deníku al-Ahrám tvrdí, že opatrný přístup Ameriky a zejména Francie ke zhroucení režimu prezidenta Ben Alího ostře kontrastuje s radikální „demokratickou“ rétorikou západních zemí na adresu režimu v Teheránu či v Chartúmu. Stejně tak je pozoruhodné, s jakou vervou Západ prosazuje vládu práva a nezávislost justice v případě jediného člověka – bývalého libanonského premiéra Harírího. Zatímco v Gaze Američané či Britové nečinně přihlížejí hladovění milionů lidí, v Libanonu jsou ochotni podporovat mezinárodní tribunál i za cenu dovedení situace na pokraj občanské války.
O necelý měsíc později, dne 17. února, byl na stránkách tohoto deníku uveřejněn komentář reflektující již zcela jinou situaci po pádu prezidenta Mubáraka. Šéf Káhirského centra pro studium lidských práv Bahá addín Hassan v článku s názvem „Ne novému mubárakismu!“ varuje před kontinuitou starého režimu. Upozorňuje, že svržený režim se opíral o řadu mocenských institucí, z nichž nejvýznamnější byla Státní bezpečnostní služba, která ovšem stále funguje. Odkládání jejího rozpuštění by znamenalo, že revoluci se pouze podařilo vyměnit vůdce diktatury, nikoliv svrhnout samotnou diktaturu. Nijak se přitom nezmiňuje o roli armády a jejího současného velení. Volá rovněž po změně ústavy, která je v platnosti od začátku vlády Gamála abd anNásira v roce 1952 a pouhá její novela by nebyla dostatečná. Hassan upozorňuje též na paradoxní situaci, že síly, které rozpoutaly revoluci vedoucí k Mubárakovu pádu, jsou stále nelegální. Strany a organizace, jež se podílely na zfalšovaných parlamentních volbách a stavěly se proti nedávným demonstracím, jsou přitom naopak legální.
Zajímavou proměnou prošel po pádu Ben Alího tuniský tisk. Donedávna nejméně svobodná média v arabském světě se nyní stávají tribunou boje proti autoritářským režimům. Zdejší deník as-Sabáh kupříkladu v článku s názvem „Tunisané včera… Egypťané dnes“ ze 4. února až pateticky provolává solidaritu s egyptskými demonstranty. Ti se podle autora článku stávají, podobně jako jejich předchůdci v Egyptě, oběťmi konspirace režimu, která je má vylíčit jako zločince. Demonstranti volající po změně režimu jsou líčeni jako zloději a rabující hordy. Egyptský režim přitom přišel o poslední zbytky legitimity, když proti demonstrantům poštval tajné policisty a s nimi spřízněné skupiny, které mají na svědomí život mnoha protestujících. Je velmi důležité, aby revoluce v Egyptě zvítězila, píše se v článku. Je ovšem zřejmé, že špičky režimu se tomu pokoušejí zabránit a podlými manévry se snaží vyhnout osudu, který postihl jejich tuniské kolegy. Vítězství revoluce v Egyptě by mimo jiné potvrdilo vítězství revoluce v Tunisku. Pád režimu v Káhiře by navíc ukázal, že „jasmínová revoluce“ nebyla jen tuniskou záležitostí, ale stane se roznětkou demokratických změn v celém arabském světě.