Již půl roku vládne Brnu koalice dvou velkých demokratických stran. A s ní i nové móresy. Bývalo tradicí, že se každoročně z cca milionu rozdělovaného neziskovkám působícím v oblasti ekologické výchovy dalo pár korun i těm organizacím, které poskytují poradenství a pomoc občanům v situacích, kdy samospráva či úřady pošlapávají při prosazování velkých staveb jejich práva. Letos ale poprvé ostrouhalo sdružení NESEhnutí, Nadace Veronica, Ekologický právní servis i další. Další změna proběhla v Brněnském metropolitanu, oficiálním měsíčníku radnice. V něm pro případ kritiky nejen největší a nejkontroverznější stavby – odsunu vlakového nádraží – vládne již léta stoprocentní cenzura. Objevil se však nový fenomén. Aktivisté, kteří byli s tématem kritiky odsunu nádraží již poněkolikáté redakcí odmítnuti, poslali ze srandy do Metropolitanu hrubě devótní, mentálně slabý, ale nadšeně pochlebující článek, pochvalující si vznik velké koalice. Ten byl kupodivu ihned přetištěn. Vtip je v tom, že pod jménem smyšleného občana Mojmíra Boháčka, nikoli jménem srandu pachájících aktivistů Matěje Hollana a autora této glosy. Radnice nám tedy dává jasný signál, jak si představuje v Brně demokracii. Tu občanskou i tu sociální.
S. Bartík
Letošní předávání Oscarů bylo bohužel velmi předvídatelné. Předem se hovořilo o „soubojích“ staré a nové generace a při průměrném věku akademika (57 let) nebylo o jeho výsledku mnoho pochyb. Konzervativní, ahistorický snímek Králova řeč se úspěšně prokoktal k vítězstvím v hlavních kategoriích. Že zůstal neoceněn a za režii skandálně ani nenominován nejvýraznější film loňska Počátek, nepřekvapí. Vždyť jde jen o nějaké spletité scifi bořící limity filmového vyprávění, v němž nevídaně absentují postavy, a přitom je celé založeno na nich. Oceněn však nebyl ani Social Network, který přitom na povrchu připomíná oblíbené přístupy k hollywoodským žánrům a historickým postavám. Asi že šel nepříjemně pod povrch a místo laciného humanismu vzdoroval jasným interpretacím. Zato poselství „kvalitní logopedií ke světovému míru“ zní zcela jasně. A komu ne, toho Beethoven v závěru přesvědčí.
T. Stejskal
Ve středu 23. února „mistři zvuku“ ve vysílání ČRo 3 připravili přímý přenos z Domu hudby v Pardubicích. Komorní filharmonie Pardubice se, soudě podle úvodního slova dirigenta Marka Ivanoviće, ten den rozhodla způsobit poprask nejen na Vltavě, ale především v samotných Pardubicích a poprvé v historii zde uvedla minimalistickou hudbu! Přehrání Reichovy přes třicet let staré skladby stálo dirigenta pravděpodobně aspoň tolik nevelké umělecké odvahy, kolik rozpačitých machinací, omluv a okolků předcházelo samotné produkci. Publikum se dozvědělo, že zazní „jiná hudba, než na jakou jsme zvyklí“ a že si to nejlépe užije, pokud se poddá rezignaci. Opožděná kulturnědidaktická událost přitom za pomoci moderátora Petra Kadlece získala punc zábavného experimentu. O přestávce byli abonenti vyzváni k hlasování: „líbilo“, „nelíbilo“ nebo „zajímavé“? Poslední možnost zvolil sám moderátor večera. Přelit polevou trapnosti je nicméně výsledek přece jen pozitivní: město perníku se uměním z posledního půlstoletí nenechalo zaskočit (2/3 odhlasovaly „líbí“) a usedlý svět vážné hudby se může spokojeně vrátit ke klasice, sladkým kuličkám, Mozartovým, a senilitě.
H. Deutschová
Od konce února hýbe českou kulturní scénou plánované zvýšení DPH na knihy z deseti na dvacet procent. Petici „Výzva na obranu knih“ podepsalo již sto tisíc lidí a vláda nyní v důsledku nebývale hlasité reakce veřejnosti jedná o výjimce pro daň na knihy a tiskoviny. Obavy ze změn je však možné prakticky zažít již dnes – knihkupectví Academia prodává některé své odborné publikace za zcela směšné ceny proto, aby z nich získalo alespoň nějaké peníze. Doporučuji ten pocit zažít, na jedné straně člověka potěší, když „uloví“ výtvarnou monografii či katalog k výstavě za méně než polovinu ceny, na straně druhé však nelze utišit výčitky a stesk nad tím, že je vůbec nutné takto knihy podsouvat čtenářům. Doslova tak ztrácejí svou přidanou hodnotu a nadto se sníží zisk nakladatelství i hodnota úsilí, jež je do tvorby knih vloženo. !křičte ústa!, řečeno slovy titulu jednoho ze zlevněných děl, jen je otázka, zda volání bude vyslyšeno.
A. Vondřichová
V A2 č. 4/2011 jsme se zabývali divadelní dramaturgií. Teď je to hlavním tématem studentského (DAMU) časopisu Hybris. Zrovna u studentů-dramaturgů je vidět přílišná konzervativnost (snad ani jediný ročník se neobejde bez Čechova) a v případě odvážnějších počinů (například Markéta Lazarová) zas překvapivá neaktuálnost. Nedávno jsem viděl absolventské představení Vyšší odborné školy herecké. Studenti si vybrali Matku J. A. Pitínského – parodii na socialistickorealistické drama, která vznikla na konci osmdesátých let. Proč tuhle hru hrát dnes? Poslední číslo Hybrisu ukazuje, v čem je zřejmě problém. Na otázku: Jak vnímáš funkci dramaturgie v současném divadle? odpovídají budoucí dramaturgové: „Ačkoli její potřebnost pociťuji obzvlášť palčivě… dramaturgii vnímám jako nezbytný nástroj duchovní orientace divadla a následně i jeho diváka v tenatech současného světa.“ (Martin Sládeček, JAMU) „Pre mňa a podľa mňa je dramaturgia doslova kľúčová pre divadlo, pre divadelnú inscenáciu a najmä pre diváka. Je a mala by byť podstatná v tom pravom slova zmysle.“ (Petra Štorcelová, Akadémia umení v Banskej Bystrici). Nevypadá to, že by toho někteří budoucí dramaturgové měli moc co říct.
J. G. Růžička