Poslední přítel

Dneska ráno jsem dostal dopis. Obálka z recyklovaného papíru. Na hlavě Hassana II. v bílé dželábíji je razítko, datum a špatně čitelné místo podání. Poznal jsem Mamedovo šrafované písmo. Nahoře nalevo je dvakrát podtrženo „do vlastních rukou“. Uvnitř zažloutlý list papíru. Několik neurvalých, suchých vět. Četl jsem je znovu a znovu. To není vtip, žádný podfuk. Ten dopis má způsobit mou záhubu. Podpis patří opravdu mému příteli Mamedovi. O tom není pochyb. Mamedovi, poslednímu příteli.

I.

Měl ve zvyku říkat: „Slova nikdy nelžou, lžou lidé; já jsem jako slova!“ Mamed to říkal pro pobavení, pak vždycky vyndal z kapsy cigaretu z černého tabáku a odešel na školní záchodky, aby ji potají vykouřil. Byla to ten den první; její chuť se mu zdála zvláštní. My jsme na něj čekali a hlídali, protože jsme měli strach, aby ho nenačapal neoblomný školník pan Briançon. Toho jsme se báli, protože byl přísný a nechával po škole i vlastní dvě děti stejně jako kteréhokoli jiného studenta, který dělal brajgl nebo se vytahoval. Těžko mohl mít lepší náladu, hlavně když pak jeho syn musel narukovat na vojnu do Alžírska. Bylo to v roce 1960. Alžírsko sužovala krutá válka. Pan Briançon se někdy scházel s panem Hakimem, naším profesorem arabštiny, jehož syn také bojoval, toho naverbovali do armády FLN, Fronty národního osvobození. Oba si asi připomínali hrůzy a absurditu téhle války, ale taky zarputilou vůli Alžířanů získat nezávislost.

Mamed byl malý, měl krátké vlasy, chytrý pohled a smysl pro humor. Kvůli svému neduživému vzhledu měl komplexy. Byl přesvědčený, že dokud nepromluví, žádnou holku nezaujme. Potřeboval slova, aby nějakou svedl, uměl holky rozesmávat a taky popichovat, což bolelo. Věděli jsme, že je pro každou rvačku, a kluků, kteří ho provokovali, bylo málo. Spřátelili jsme se, protože mě bránil v den, kdy mě přepadli Arzou a Apache, dva darebáci, které za krádež a napadení vyloučili ze školy. Čekali na mě u východu a snažili se mě vytočit tím, že na mě pokřikovali: „Prašivej Al Fassi“; „Židáku“… Lidé, kteří se narodili ve Fezu a emigrovali do Tangeru, tenkrát nebyli moc oblíbení. Říkalo se jim „náplava“. Tanger měl postavení mezinárodního města a jeho obyvatelé se považovali za privilegované osoby. Mamed se mezi ty darebáky a mě postavil; předvedl, že je připraven se prát, aby ochránil přítele. Arzou a Apache se stáhli a přitom říkali: „Děláme si jen srandu. Proti bílejm ksichtům z Fezu nic nemáme. Je to jako se Židama, nemáme proti nim nic, ale oni se maj všude dobře, no tak, jen si děláme srandu…“

Mamed mi řekl, že mám moc bílou kůži a že bych se měl jít na pláž trochu opálit. Dodal, že si taky myslí, že Fezani mají stejné vlastnosti jako Židé, ale že on je obdivuje, i když trochu žárlí na jejich menšinové postavení ve městě. Říkal také, že Fezani a Židi jsou vypočítaví a lakomí, inteligentní a často skvělí a že by chtěl být taky tak šetrný jako oni. Jednou mi ukázal stránku z historického časopisu, kde se psalo, že víc než polovina Fezanů je židovského původu. To je jasné, říkával s úsměvem, všechna jména začínající Ben jsou přece židovská, jmenovali se tak Židi, co přišli z Andalusie a konvertovali k islámu. Podívej, jaký máš štěstí! Jsi Žid a ani nemusíš nosit kipu, máš jejich mentalitu, jejich inteligenci a ve skutečnosti jsi muslim jako já. Sedíš na dvou židlích, navíc nemáš takový nepříjemnosti jako Židi! Je normální, že na vás žárlíme, ale ty jsi můj přítel, jen se budeš muset začít jinak oblékat a nebýt tak lakomý.

Při pohledu z Tangeru mi Fez připadal jako město mimo čas nebo přesněji město zakotvené a ustrnulé v 10. století. Ode dne jeho založení se nic nezměnilo, vůbec nic. Jeho krása spočívá v čase. Dobře jsem si uvědomoval, že jsem opustil velmi dávnou dobu a ze dne na den jsem se ocitl ve městě 20. století se spoustou světel, vyasfaltovanými ulicemi, auty, a hlavně s kosmopolitní společností mluvící několika jazyky a používající několik měn. Mamed si ze mě dělal legraci a vykládal přátelům, že jsem „pozůstatek z pravěku“. Donekonečna mluvil o starých tradicích toho města, které vždycky odmítalo modernizaci, a dával na srozuměnou, že Tanger nemá nic společného s touto „zastaralostí“, z níž jsou turisté celí pryč. Jeho otec, ctěný občan města, moudrý a kultivovaný, přítel britské správy, ho opravoval: „Fez není stará nezajímavá věc, naopak, je to kolébka naší civilizace, alespoň co se týče měst. Právě ve Fezu nalezli útočiště naši židovští a muslimští předkové, které vyhnala ze Španělska katolická královna Isabela Kastilská. Tam byla postavena první významná muslimská univerzita. A nechala ji postavit jedna bohatá žena, která přišla z Káhiry! Fez je živoucí muzeum a měl by patřit ke světovému dědictví. Ano, mistrovská díla jsou špatně konzervovaná, ale je to jedinečné město, a už jen proto je musíme respektovat.“

Měl jsem toho bystrého a elegantního muže moc rád; často mi půjčoval knihy, prosil mě, abych je potom vrátil jeho synovi, který moc rád nečetl.

Mamedův dům stál kousek od lycea. Můj domov byl na druhé straně města, ve čtvrti Marshane, vedoucí k moři. Víc než dvacet minut pěšky. Zvával mě k sobě domů na svačinu. Moc mi chutnala. Chléb byl ze španělské pekárny, zatímco u nás ho pekla máma a nemohl být tak dobrý. Ale on měl radši chleba od mé mámy než ten koupený u Pepeho a říkal mi: „Vidíš, tohle je chleba, ty si to ani neuvědomuješ, je udělaný doma, to je úžasný!“

II.

Našemu přátelství trvalo dlouho, než se nějak rozvinulo. Když je člověku patnáct, jeho pocity jsou nestálé. V té době jsme se zajímali spíš o lásku než o přátelství. Mysleli jsme jen na holky. Mamed žádnou neměl. Připadalo mu směšné nadbíhat nějaké holce a nikdy nechodil na večírky, které organizovali Francouzi. Bál se, že nějaká dívka odmítne si s ním zatančit, protože je malý, nelíbí se jí nebo protože je jednoduše Arab. Měl k tomu své důvody: při oslavě narozenin jedné z jeho sestřenic, jejíž matka byla Francouzka, ho jedna hezká holka bezohledně odstrčila. Ty ne, jsi moc malý a ošklivý! Měl z toho trauma, které nabylo dramatických rozměrů. Všechny rozhovory o přestávkách se točily kolem války v Alžírsku, kolonialismu a rasismu. Už nežertoval. Úplně přirozeně jsem se přidal na jeho stranu a souhlasil se vším, co říkal. Profesor filosofie nám četl úryvky z poslední knihy Frantze Fanona Psanci této země a my jsme o nich hodiny diskutovali. Byla to také doba, kdy jsme se dovolávali spíš Sartra než Camuse kvůli jeho větě „mezi matkou a spravedlností volím matku“. Mamed, už dost politicky angažovaný, chtěl začít číst Marxe a Lenina. Já jsem si udržoval odstup, přestože jsem byl zarputile protikolonialistický. Četl jsem klasické i moderní básníky. Mamed byl militantní. Zamiloval jsem se a jeho to rozčilovalo. Jmenovala se Zina, byla tmavovlasá a smyslná. Poprvé mě napadlo, že může žárlit. Svěřoval jsem se mu, on si ze mě dělal laskavou legraci. Bral jsem to na lehkou váhu. Ale ve skutečnosti tenhle vpád do našeho přátelství nepřijal. Pro něj to byla ztráta času a energie. Klidně přiznával, že si jednou denně „udělá brčko“ (což si doslova překládal ze španělského výrazu pro masturbaci – hacerse una paja). Dělal si z toho srandu. Holky si stydlivě zakrývaly tvář, aby se mohly zasmát. Žertování pak trochu přeháněl, když srovnával dívky s „obzvlášť úžasnými brčky“.

Naše pikniky se měnily v sebemrskačství. Nutil nás hrát „hru na pravdu“, která spočívala v tom, že každý musel vyjmenovat své chyby, dokonce a hlavně ty skryté nebo intimní. Začínal, aby šel příkladem, a vykládal ty své: „Jsem malý, ošklivý, nesympatický, lakomý a líný; rád prdím a krkám u stolu, když se nudím; nejsem příjemný společník, radši lžu, než říkám pravdu, nemám rád lidi a miluju škodolibost… teď ty!“ Díval se na mě, jako by mě chtěl vyzvat. Začal jsem se kritizovat, zveličoval jsem některé své charakterové rysy, což se mu líbilo. Moje přítelkyně neměla tuhle hru ráda, vyhrožovala, že už na sraz s ním nikdy nepřijde. Umlčel ji tím, že jí pohrozil, že na ni ví spoustu věcí a že to všechno řekne. Toho jsem se obával. Pak mi přiznal, že to je velmi účinná taktika, vycházející ze skutečnosti, že má každá bytost tajemství, které nechce nikdy prozradit. V podstatě ho měly holky rády. Chadídža se veřejně přiznala, že se jí líbí, i když nemluví. Všem se nám ulevilo. Jestliže se Mamed uvolí chodit s holkou, bude příjemnější a hodnější. Do Chadídži se nezamiloval, ale stýkal se s ní dost často. Jednou šlo všechno dobře, uspořádali jsme vydařený piknik, když vtom se Mamed rozhodl, že si zase zahrajeme „hru na pravdu“, ovšem tentokrát že musíme prozradit vady člověka, který je nám nejbližší. Ubohá Chadídža zbledla. Mamed začal mluvit o čísle dvanáct. Dvanáct vad, z nichž kvůli některým by jakýkoli muž utekl a kvůli jiným by se stal mizogynem. Nešlo ho zastavit. Rozjel se, i když jsme všichni protestovali. Říkal, že máme strach a že jsme zbabělci. Zina pustila na plné pecky rádio, aby přehlušila Mamedovy sprosťárny. Dalila zpívala Bambino. Rozzuřeně se vrhl na přístroj a hodil ho do moře:

„Musíte mě poslouchat, jsme tu kvůli pravdě, nebo chcete dál pěstovat společenský pokrytectví, který blokuje tuhle zemi ve všem, do čeho se pustí? Ano, Chadídža má dvanáct chyb. Má jich nejmíň tolik jako každý z nás. Čeho se bojíte? Poslouchejte: v osmnácti je ještě panna; radši provádí sodomii, než aby roztáhla nohy; kouří, ale nechce polykat; voní se, místo aby se radši umyla; když se udělá, křičí jména všech proroků; pije potají alkohol; když to chce, vrazí si do zadku svíčku…“

Chadídža a další dvě holky utekly. Dohnali jsme je a nechali jsme Mameda samotného, ať si dál vypočítává chyby své přítelkyně. Byli jsme zdrcení a rozhodli jsme se už tyhle výlety do Vieille Montagne nepořádat, dokud bude to zvíře nablízku.

Mamed u mě večer zazvonil. Měl slzy v očích, tvrdil, že kouřil kíf a vypil španělské pivo, v kterém bylo moc alkoholu. Nevěděl, co udělat, abychom mu to extempore odpustili.

Najednou jsem v něm viděl smutného kluka, který se necítí dobře, nemá rád ani sebe, ani nikoho jiného. Potřeboval psychiatra. Řekl mi, že to chtěl zkusit, ale že se bál, že ho bude okolí považovat za blázna. S Chadídžou se přestal stýkat. Od té doby se Mamed uzavřel. Byl jsem jediný, s kým se vídal. Důvěřoval mi, snažil se, aby už nepodlehl výstřelkům pochybného humoru. Přesto v něm trochu té ironie zůstalo. Zatímco můj milostný vztah narážel na materiální obtíže – neměli jsme kde se scházet –, Mamed mi vyprávěl, jak tajně souloží s mladou ženou, která pracuje u jeho rodičů. Čím dál míň se uchyloval ke svému „brčku“ a bál se, aby ji matka nepropustila. Prý je to chudá holka, samozřejmě panna, o tom není pochyb, chodím za ní v noci, čeká na mě nahá na břiše, vystrčí na mě zadek, já do ní vniknu, přitom jí dám ruku na pusu, aby nekřičela. Nikdy to do ní nestříknu. Vyprázdním si kulky, ona z toho má potěšení, všichni jsou spokojení, a ráno, když mě vidí, sklopí oči a já taky.

III.

V maturitním ročníku přišel k rozumu a chodil za námi do Café Hafa, kde jsme se společně učili. Byl dobrý v matice, což se nám hodilo. Někdy zavtipkoval, ale nepřekračoval meze. Podařilo se mi usmířit ho s Chadídžou, do níž byl zamilovaný, ale neodvažoval se jí to říct. Sehnal mi garsonku, ve které jsem se mohl konečně scházet s přítelkyní. Řekl mi: „S flirtováním na hřbitově je konec. Od zítřka budeš moct používat byt Françoise, našeho tělocvikáře, protože odjel na prázdniny domů do Bretaně. Nechal mi klíče, abych mu zaléval kytky a krmil kočky.“

Byl jsem radostí bez sebe. Dohodli jsme si rozvrh návštěv: jeden den on, druhý den já. Když byl byt obsazený, dávali jsme na dveře červený připínáček. Při odchodu jsme ho vyměnili za připínáček zelený. Měli jsme báječné léto. Večer jsme se scházeli a svěřovali se. Tohle místo bylo naším tajemstvím. Nikdo z party o něm nic nevěděl. Naprostá mlčenlivost. Stejně tak tomu bylo i s dívkami, které si musely za každou cenu zachovat panenství až do svatby. Vídali jsme se odpoledne, nikdy večer. S přítelkyní jsem provozoval to, čemu se v té době říkalo „tah štětcem“; třel jsem jí pyj o vaginu, ale nezasunul jsem. Byla to velmi záludná technika, při které jsem musel být velmi pozorný. Mamed se mi přiznal, že dává přednost sodomii.

Tohle léto roku 1962 nezapomenutelně ovlivnilo náš vztah. Přátelství začíná sdílením tajemství a hlavně zrodem důvěry. Mamedova sestra se spřátelila s Chadídžou a Zinou. To nám usnadnilo vycházky. Rodiče se už nemuseli bát. Mamed a já jsme si vytvořili kód, když jsme chtěli říct některé věci, abychom nevzbudili podezření. Říkal třeba, zítra musím zalít kytky u pana Françoise. Pozítří je řada na tobě, abys nakrmil kočky. Nezapomeň zajít na rybí trh pro pár sardinek, kočky jsou rozmazlený!

I když jsme byli nezkušení, bavili jsme se dobře. Jednoho dne mi Mamed řekl, už mám dost Chadídžina zadku, chtěl bych ho tam strčit zepředu, beze strachu, beze studu. Musíme zajít za děvkama; nejlepší bude zajet do Ceuty, španělský děvky jsou čistý a šikovný. Pojede s náma náš přítel Ramon, ten zná tahle místa dobře, musíme jen sehnat peníze. Řeknu rodičům, že si jedeme koupit do Ceuty desky, protože zdejší trh je málo zásobený; můj otec je milovník hudby, stačí, když mu koupím poslední interpretaci Mozartova Dona Giovanniho, a hned mi dá peníze. Ty si vymysli, co s tvými rodiči, určitě na něco přijdeš…

Ramon s námi nechodil na lyceum, pracoval s otcem, který měl instalatérství. Procvičovali jsme si s ním španělštinu a hlavně flámovali. Holky ho zbožňovaly. Tenhle kámoš nás rozesmával, protože se při dojetí často zakoktával. Když uviděl nějakou krásnou holku, začal koktat.

Najednou jsme seděli v autobuse, který jel do Tetuánu a pak do Ceuty. Dorazili jsme tam před setměním. Ramon měl adresu dvou penzionů, jednoho na přespání a druhého na šukání.

Napil jsem se poprvé vína. Přišlo mi odporné. V penzionu Fuentes stály dole holky pěkně vystavené. Muselo se zaplatit předem. Padesát peset za číslo. Mamed si vybral prsatou blondýnu. Ve skutečnosti to byla Maročanka, která se odbarvila na blond. Ramon byl štamgast. Měl tu svou „starou“, nakrátko ostříhanou zrzku s pronikavýma očima. Já jsem šel nahoru se štíhlou brunetou, která vypadala smutně. Myslel jsem si, že je zkušená. Byla unavená a znuděná. Udělal jsem se rychle. S úlevou si oddychla. Umyla se přede mnou, a když si vyplachovala pusu, vyndala si umělý chrup. Znechuceně jsem sešel dolů a počkal na ostatní u vchodu. Zdálo se, že Mamed padl na dobrou holku. Půl hodiny šukání proti mým ubohým pěti minutám. Jeho partnerce se říkalo Katy. Ta moje se jmenovala Mercedes a já jsem byl dneska jejím čtrnáctým zákazníkem. Řekla mi, nikdy za den nedělám víc než patnáct zákazníků; to je zásada; ale ty jsi byl jen poloviční zákazník, jsi na to moc mladej!

Poloviční zákazník! Byl jsem uražený a neodvažoval se o tom říct Mamedovi, který vypadal dost spokojeně. Řekl mi, pěkně jsem si vycákal kulky; je mi fajn; Katy mi slíbila, že mě navštíví v Tangeru; ošukám ji u ní doma; jestli chceš, přijde i s tou tvojí… půjdeme pak všichni k příteli Ramonovi, který přikyvoval.

Hlavně to ne, už jsem nechtěl o Ceutě a jejích děvkách slyšet. Nikdy jsem nezapomněl na tu bábu a její umělý chrup. Hlavou se mi honily groteskní obrazy. Jak to nespojovat s historkou o zubaté a kousající vagině? Mamed vycítil, že jsem nešťastný. Myslel si, že je to kvůli morálce, z pocitu viny, poklesku nebo hříchu. Ne, byl jsem dotčený, protože jsem viděl to, co jsem vidět nikdy neměl: jak si bezzubá ženská utírá stehna starou mokrou žínkou a já si navlékám kalhoty a myslím si, že jsem právě prožil chvíli nekonečného smutku. Pokusil se mě utěšit. Doprovodil mě domů a celý večer jsme poslouchali rádio. Chtělo se mi brečet. Druhý den jsme šli brzy ráno do hamámu v ulici Ouad Ahardane.

Z francouzského originálu Le Dernier Ami (Le Seuil 2004) přeložili Anna a Erik Lukavští.