„Zoptimalizuji veřejnou dopravu,“ prohlásil Jan Tichý, náměstek hejtmana Pardubického kraje, před krajskými volbami. Poté kraj najal hradeckého organizátora dopravy OREDO a pustil se do změn. V prosinci 2010 dojezdil motorák z Chrudimi do Heřmanova Městce. Dejme tomu, že šlo o pochopitelný krok a že se v kraji najdou dva či tři podobné cancourky, jako je úsek Červená Voda – Štíty, kde je nádraží 1,5 km za městečkem, kdežto autobus dojede až na náměstí. Letos má ovšem dojít třeba na trať Chrudim – Moravany, dvě tratě u Moravské Třebové a nově dokonce Vysoké Mýto – Litomyšl (!) nebo část tratě okolo Skutče. V jiných obcích zase mají vlaky v zájmu urychlení přestat zastavovat; obsloužit je má souběžný autobus. Všechny tyto změny pochopitelně znamenají zpravidla více přestupů. Optimalizace dopravy je jistě chvályhodná a leccos z toho, co zatím OREDO realizovalo, dává smysl. Jenže celá věc je poněkud podezřelá. Na stránkách kraje nenaleznete o změnách ani zmínku, zato narazíte na oslavné články o memorandu z roku 2009, které mělo „stabilizovat regionální železniční dopravu“. Také samotné OREDO na svém chaotickém webu o těchto záměrech zcela mlčí. Co když se zde jedná o tiché přihrávání zakázek autobusovým firmám? Zastupitelé obcí nemají informací o moc víc a celá věc vypadá, jako by byli stavěni před hotovou věc: „Rozhodující slovo bude mít kraj,“ napsal mi poněkud bezmocně místostarosta Skutče. Proto ať pozornost a aktivita příznivce železnice míří do Pardubic: než bude zoptimalizováno.
M. Špína
Nad filmovou adaptací hry Václava Havla Odcházení se mezi kritiky strhl lítý boj. Proč ne? Hloupé jsou však reakce těch, kteří se snaží dokázat, že ti, co napsali recenzi zápornou, film ve skutečnosti vůbec nepochopili. Například Jan Rejžek v Posledním slovu v LN vypočítává, čeho všeho si ve filmu všiml on a ostatní to naopak pominuli. Skrze vlastní interpretaci odmítá interpretace jiné a pak jejich autory označuje za nedovzdělané. Nejvíc v krku mu uvízla zejména (dobře vyargumentovaná) recenze Kamila Fily z aktuálně.cz, v níž autor poukazuje na to, že doba absurdního divadla je dávno pryč. (Je.) Ostatně podobně odmítavě se k této recenzi postavil i Rejžkův kamarád Vladimír Just v MF Dnes. Korunu tomu ale nasadila Jana Machalická v Lidovkách. Nejdříve se rozohňuje nad kritiky, kteří filmu vytýkají, že je málo mainstreamový (nevytýkají), a pak je setře otázkou: a proč by měl být? Sama si tedy stvoří argument i protiargument. Závěr jejího textu pak jako by vypadl z kdejaké internetové diskuse: máme prý být pyšní na to, že náš exprezident stále píše a snaží se i režírovat. Jsme! Ale proč bychom o výsledku nemohli říct, že se nepovedl? Vždyť kolik z českých filmů se opravdu povede?
J. G. Růžička
Existuje-li problém, pak je lepší slibovat než činit. Nic to nestojí a ještě to potěší. I Česká republika před vstupem do Evropské unie hodně slibovala. Například, že veřejnost bude mít (stejně jako v EU) možnost podávat žaloby proti nezákonně vydaným stanoviskům o hodnocení vlivů na životní prostředí. Podle současného znění zákona č. 100/2001 Sb. je totiž možné tato stanoviska žalovat, jen když příslušný proces začal po prosinci 2009. A to se nelíbí Evropské komisi. Proto Ministerstvo životního prostředí přichází s rychlou novelou, jež říká, že je možné žalovat všechna stanoviska od roku 2001. Spěch je tak velký, že ji mají poslanci schválit hned v prvním čtení. A jaký je důvod? Nejde ani tak o zajištění demokratického práva, jako spíše o peníze. V červnu 2010 jsme totiž byli Evropským soudním dvorem odsouzeni za nesplnění slibu o souladu směrnice EIA s naším zákonem. Nyní nám hrozí sankce ve výši 7 milionů korun měsíčně za pokračující prodlení a paušál téměř za 50 milionů korun. Pokud ale ČR vše „zvládne“, snad nebude muset nic platit. O to jde především. Nějak se nám z toho všeho vytratil původní smysl. Veřejnost už totiž stejně nemá šanci žalovat desítky možných nezákonností, neboť jsou mnohé sporné stavby dávno schválené či hotové. Slibovat je tak příjemné!
M. Patrik
Hudební pornosituací roku 2010 pro mě byl závěr koncertu Former Ghosts na festivalu Creepy Tepee: Freddy Ruppert při finálním refrénu „Who is going to love you like I do“ sám sebe dojal do té míry, že se rozbrečel. Příval slz ho přinutil ukončit píseň, což bylo na jedné straně dobře, protože jinak by si mohl při nekonečném a stále procítěnějším opakování ublížit. Na druhé straně jsem se cítil stříkajícími emocemi nepříjemně ulepen, bylo to jako připlést se k davové souloži ve chvíli hromadné ejakulace. Nebyl jsem sám, ale většina publika zálibně nastavila tvář. Přemýšlím, čím to je, že v alternativně popové subkultuře tolik hypertrofuje potřeba sdílení, předávání, propojování, že odsouvá do pozadí hudbu samotnou. Jako by tu zakořenila iluze, že je možné vytvořit si svou malou, útulnou pop music, v níž nebudou vládnout marketingové triky a popová klišé přestanou být klišé. Nic proti hudbě Former Ghosts; jejich dojímavé písně s ústředním tématem ztráty jsou sice všechno jiné než originální, ale o to v popu nejde: relevantní je, zda je dokonalý či nikoli. A Former Ghosts minimálně v případě debutu Fleurs dokonalí jsou. Problém začíná v jejich napojení na „scénu“ (a je jedno, jestli tento nový pop opatříme přívlastkem alternativní, indie nebo synth). Tehdy se stávají ozubeným kolečkem spolehlivě fungujícího šukacího stroje. Pak už není možné oddat se snění – byť s vědomím, že vše je jenom naoko –, stanete se součástí stroje, anebo rozpačitým svědkem jeho působení. Ta hudba už je zkrátka jednou provždy poskvrněná pro každého, kdo chce snít a přitom nikam nepatřit.
k!amm