Etika patří mezi klíčová slova médií a kritiků, kteří v nich publikují či vystupují. Přesněji – měla by. Je etické, když zástupce Odboru umění a knihoven Ministerstva kultury ČR zároveň vystupuje v pozici uměleckého kritika ve veřejnoprávní televizi? Selský rozum odpovídá: ne, je to jasný střet zájmů. V české praxi to ale zjevně žádný problém není a ministerstvo, médium ani kritika zřejmě takové otázky netrápí. A tak se Radim Kopáč ze zmíněného odboru usadil v Kritické židli pořadu Kultura.cz na Dvojce (2. 4. např. hodnotil brněnský časopis RozRazil, který MK dotačně podporuje). Věřme, že se kritik i v tomto případě snaží o maximálně nezávislý úsudek, přesto je ale jasné, že nosu informovaného diváka to poněkud smrdí.
J. Bohutínská
Krásu nelze definovat ani vypočítat, nicméně je tím působivější, čím víc se pojí s minulostí člověka (či místa). Nezaručuje spokojenější život, ač je fakt, že pomáhá v sociálním kontaktu. Kam až může přesvědčení o rovnítku mezi krásou a štěstím vést? Nedávno se v Praze objevily reklamní plakáty kliniky GHC, jež se podílela na pořadu TV Prima Mladší o pár let. Na stránkách společnosti se říká: „Pomáhat Vám, našim klientům, k prodloužení a zkvalitnění života je naším radostným posláním“, což zní šlechetně. Cena za služby je však ďábelská – nejen že za facelifting se platí od třiceti do šedesáti tisíc Kč, za augmentaci hýždí od šedesáti do dvou set čtyřiceti tisíc, ale jde především o to, jakou proměnu v reklamě klinika propaguje. Jde o přeměnu vzhledu, jež se netýká jen nedokonalostí, jako jsou například špatné zuby nebo jizvy. Ženy tvrdí, že jsou nyní „mladší a krásnější“ a „změnil se mi život“, ale vidíme tu plastikové panenky bez rysů a výrazu, jejichž úsměvy je možné si splést s křečí či děsem. Hrůznost proměny a její rozporuplnost potvrzuje koneckonců i scéna ze zmíněného pořadu, v níž se dítě s pláčem uteklo před svou zbrusu novou maminkou schovat, neb ji nepoznalo.
A. Vondřichová
Přímo pod mým bytem se objevil obchod jména 100% Amsterdam s podtitulem headshop-smartshop. Kromě pytlíků „na šroubky“ a snad všech druhů cigaretových papírků vévodí krámu vitríny s pytlíky plnými. V rozmezí 500 až 1000 Kč tu lze zakoupit substance a bylinné směsi, pyšnící se názvy jako Spice Gold či Pablo Escobar. Během krátkého googlení jsem si potvrdil, že obchod je plný „designer drugs“, tedy syntetických napodobenin amfetaminů či cannabinoidů, vzniklých drobnou úpravou původních substancí, díky čemuž pak nejsou na seznamu zakázaných látek. Možnost legální existence obchodu s nevyzpytatelnými, v Číně vyráběnými syntetiky jasně ukazuje na absurditu současných podob zákonů potírajících drogy. Irský prodavač využívající posledních možností legálního prodeje těchto drog (zákony proti nim jsou na cestě) si mi však postěžoval, že v Česku není zájem. Češi naštěstí vědí, kam si pro originální drogy zajít, a raději si zahrávají se zákonem než se svým zdravím.
T. Stejskal
Česká republika je jakýsi podivný svět chamtivců, kteří, když se nemohou honosit rodovými tituly, jistí se alespoň těmi vědeckými. Vzdělancem ovšem nemusí být jen ten s titulem od jiného titulovaného vzdělance. Osoba s titulem by totiž měla po několika letech učení dokázat, že chápe cíl a metodologii příslušné vědy či oboru, a projít úspěšně mnoha zkouškami. Nejhorší variantou je pak nevzdělanec s titulem. Vzdělancem se asi chtěl stát i bývalý železničářský odborář a současný brněnský primátor za ČSSD. A tak se jeho jméno hezky natáhlo o zkratky Bc. a MBA. Ovšem jeho bakalářská práce neodpovídá normě, takže je to podměrečný bakalář. A tak se poněkud paradoxně stalo, že primátor hravě spolurozhoduje o použití miliard korun z veřejných peněz pro různé stavby, ale není schopen správně volit v případě vlastních statisíců vložených do svého vzdělání. Polovzdělanci naše peníze zkrátka vždy nalijí raději do betonu než do vzdělání národa.
M. Patrik
Už roky se cítím jako obyvatelka Západu. Přátelům z Ameriky, stereotypně mluvícím o „Eastern Europe“, argumentuji otřepanou otázkou: „A Vídeň je podle vás také ve východní Evropě?“ Jenže nedávno jsem si byla nucena přiznat, že na Východě pořád ještě jsme. Šla jsem totiž po letech do Národní knihovny. V Klementinu probíhá avizovaná revitalizace, tak jsem byla zvědavá. Při vstupu do ústřední haly jsem znejistěla. Vypadala pořád stejně. Když jsem se pána v informacích zeptala, kde je přístup na JSTOR, nevěděl, o čem mluvím. Naštěstí někam ochotně zavolal a informoval mě, kde a jak mohu tuto databázi časopiseckých článků využít. Objednala jsem si dva sborníky a časopisy. Sborníky tu budou z Hostivaře až zítra, ale časopisy UŽ za dvě hodiny. Měla jsem tedy spoustu času zjistit, co je v Klementinu nového. Všeobecná studovna jako vždy narvaná k prasknutí. Na záchodě v přízemí jsem marně hledala toaletní papír a obdivovala kohoutky z předrevoluční doby. Pak jsem se posadila na nádvoří a v jarním sluníčku vzpomínala na knihovny tam na Západě, na knihy a časopisy, které v dohledné době nemám šanci držet v ruce. A na to, že kdyby tenkrát byl Václav Klaus trochu rozumný, podpořil by stavbu Národní knihovny. Jak krásné by bylo pohybovat se teď po nehlučných podlahách Kaplického futuristické architektury a vykukovat z „oka nad Prahou“. Ale na to bych asi neměla čas, protože díky automatizovanému depozitáři bych už dávno seděla v moderní studovně nad časopisy. Vítejte ve východní Evropě!
P. Morganová