Z románů a povídek Viktora Pelevina, jednoho z nejvýznamnějších ruských prozaiků postsovětského období, vyšlo už česky ledacos, naposled román z roku 2004 Svatá kniha vlkodlaka (Svjaščennaja kniga oborotňa, Plus 2011 v překladu Ondřeje Mrázka, minirecenze na s. 28). Jistě bude časem přeložen i román, který loni vyvolal na ruské literární scéně velký ohlas a jehož název sestává z jediného písmene: „t“.
Pelevin jen zdánlivě buduje svoji prózu jako fantasy, divadlo přízračností, v němž je možné cokoliv, co může upoutat znuděnou pozornost konzumentů přesycených příšerami a neuvěřitelnostmi z pláten, obrazovek a monitorů. Ve skutečnosti jsou jeho gejzíry fantazie ukotvené věcnými souvislostmi a motivacemi, které prózu situují do celkem konzervativních hodnotových rámců. Za bezuzdně surreálnými výjevy prosvítají kritické dispozice, jež autora při vší nápadité hravosti integrují do kánonu ruské literatury posledních dvou staletí s četnými variantami mefistofelských pokušitelů, vzorci cynického autismu politické a mediální moci, s osamělými podivíny, novými jazyky a sny o štěstí. Originální je Pelevinova „signatura“ především tím, jak empirickou realitu, její mediální reprezentaci a aktivitu lidského vědomí inscenuje do jediného dějiště s prostupnými hranicemi a nejistou, kolabující kauzalitou.
Tak se v románu t, vydaném v roce stého výročí smrti Lva Tolstého, objevuje zloduch a démon Ariel Brachman, který klasika ruského romanopisectví adaptuje pro komerční cíle a vykořisťuje jeho image, převrací ho ve výhodný brand. Hrabě T je v ději románu deklarován jako románová postava, za literárním „projektem“ stojí několik autorů, kteří si rozdělili jednotlivé vrstvy děje: erotiku, mystiku, narkotické či bojové scény… Ariel je nejen stvořitelem hraběte, ale i autorem světa, v němž je taková pseudokreace vůbec možná. Tento starý myšlenkový grif barokní metaforiky (svět jako kniha) a filosofického solipsismu (svět jako obsah jedincova vědomí) je novou verzí základní inspirace Pelevinovy obrazotvornosti – už v jeho rané tvorbě sovětská perestrojka vznikla ve vědomí uklízečky jedné z prvních družstevních toalet v Moskvě. Hrabě T je v tomto ohledu blížencem Čapajeva z prvního autorova bestselleru Čapajev a prázdnota (Čapajev i Pustota, Humanitarian Technologies 2001 v překladu O. Mrázka), kde se mimochodem hned na počátku děje Tolstoj objevuje v černém trikotu, ujíždějící k vzdálenému horizontu pronásledovaný trojhlavým psem. Solipsistická linie románu t zesílí v závěru, v němž se ukáže, že Ariel je na stejné úrovni zkonstruovanosti jako T. Hrabě jej tudíž – jako postavu typologicky sobě rovnou – rituálně a kabalisticky zlikviduje. Obraz a profil hraběte se v průběhu děje mění podle aktuálních potřeb cynických nakladatelských podnikatelů, kteří s ním operují v závislosti na cenách nafty, ekonomické krizi a podobně. Kulturní obrazy Pelevin líčí jako rukojmí interpretačních strategií a ideologických nebo ekonomických zájmů manipulátorů. Síla této poetiky spočívá právě ve schopnosti udržet živé napětí mezi fantasmagorickými výjevy a jejich důvěryhodnou zasazeností do zkušenostního horizontu vnímatele, do oblasti evidence, do přirozeného světa.
Tolstoj coby T, vzkříšený, avšak ve stavu amnézie, s vymazanou pamětí („Nic si o sobě nepamatuju.“), se zpěčuje vlastnímu osudu, který známe z jeho životopisu. Podniká cestu z Jasné Poljany, kde trávil poslední léta svého života, do místa proslaveného starci (východokřesťanskými mudrci) a klášterním komplexem, považovaným za jedno z duchovních center ruské pravoslavné církve (Optina Pustyň, o niž tu jde, se ve skutečnosti nachází asi 300 km jižně od Moskvy). Podle jedné z několika verzí románového projektu, který se odvíjí „uvnitř“ románu, se zde měl smířit s církví (ta ho v historické, biografické skutečnosti exkomunikovala). Románová Optina Pustyň není identická se svatým místem, je spíše metaforou cíle, jehož konkretizace není ani možná.
Za svou drzost je Ariel potrestán v jakési samurajské verzi úvah o kulturních dějinách, v níž je Tolstého premisa neprotivení se zlu násilím překódována a slavný heretik, hlásající kdysi vlastní verzi lidové duchovnosti, se proměňuje ve variantu Zorra Mstitele, mistra bojových umění, přezdívaného podle útočných drátů ve vousech„železný plnovous“. Fjodor Dostojevskij, žijící v petrohradských kanálech, jenž ve své reálné biografii kdysi meditoval v Optině Pustyni po smrti syna, kosí v románovém ději mrtvé duše, jež identifikuje prostřednictvím speciálních brýlí, bojovou sekyrou nebo granátometem, vysává je a obírá o koňak a salám; po zuby ozbrojen se v románu pohybuje i starec Varsonofij, v narážce na řeholníka Pustyni a současníka Lva Tolstého, který před nastoupením duchovní cesty pod občanským jménem Pavel Ivanovič Plichankov sloužil v hodnosti plukovníka v ruské armádě. Nejde při tom všem jen o jednovrstevný výsměch dogmatismu Tolstého a povrchním interpretacím jeho originální duchovní cesty, nýbrž o kaleidoskop významů, vyvstávajících z kulturněhistorických klišé a reflektujících jejich koexistenci ze současné přítomnosti. Labilitu souvislosti mezi tím, co se děje v lidské hlavě a co mimo ni, Pelevin rozvíjí až k zpochybnění rozdílu mezi prezencí a reprezentací.
Téma démonické povahy fiktivních obrazů, které pronikají do vědomí spotřebitelů, se přitom nepochybně vyznačuje aspekty sebereflexe. A oprávněně, neboť Pelevin jistě hraje jako kdysi Tolstoj i roli současného učitele života, ačkoliv tuto identifikaci na rozdíl od svého předchůdce vehementně popírá, což je s ohledem na jeho poetiku samozřejmé.
Autor je rusista.