Vernisáž - galerka

Ve své předchozí galerce v A2 č. 5/2011 jsem podal výčet uměleckých postojů vyskytujících se na pražské mladé scéně vizuálního umění, abych nabídl základní orientaci v tomto zdánlivě elitářském a esoterickém prostředí. Opomenul jsem ovšem zmínit, že o jednotlivé umělce a jejich díla zde vlastně vůbec nejde. Skutečným subjektem není umělec, ale Scéna; ta neprodukuje díla, ale Dění. Toto produkování Dění Scénou kulminuje při zvláštním typu rituálů, jejichž modelovým příkladem je vernisáž. Rád bych v několika bodech přiblížil její základní rysy. Cílem tohoto textu je spustit kampaň za zrušení vernisáží.

Těsně před zahájením výstavy bývá na viditelné místo nainstalována „tisková zpráva“. Smysl tohoto dokumentu není úplně jasný. Kromě toho, že seznamuje s nudnými fakty profesní dráhy vystavujícího, tisková zpráva obvykle vysvětluje myšlenku díla v případech, kdy je tato myšlenka zcela triviální, nebo ji naopak zamlžuje, pokud dílo i bez toho působí komplikovaným dojmem. Může ale efektně klamat, například když přidává výstavě intelektuální auru citováním filosofických autorit. Zvláštní variantou jsou beletrizované doprovodné texty, jejichž umělecká hodnota (alespoň v očích pisatelů) předčí hodnotu vystaveného umění.

Zahajovací proslov je stará praktika, která zřejmě souvisí s funkcí vernisáže jako bodu setkání umění, veřejnosti a moci. Jeho prostřednictvím umělečtí pracovníci deklarují svou vstřícnost k širokým vrstvám a oficiální instance zase ochotu je v tom podporovat. Jedná se o ponižující proceduru, při níž vystavující musí před zraky publika mlčky vyslechnout žvásty, které o něm říká kurátor či zástupce výstavní instituce. Na vernisážích v progresivních galeriích mladého umění se ovšem komponenty veřejnosti a moci nevyskytují, proto se zde dnes od úvodního slova stále častěji upouští.

Častým doplňkem či náhražkou úvodního slova bývá hudební vystoupení spřáteleného avantgardního hudebníka. Kde se vzala tradice přidávat na vernisáži sluchový požitek k zrakovému (a chuťovému), není úplně jasné, v každém případě ale tento její moment umožňuje všem zúčastněným prožít jedinečné chvíle trapnosti a zoufalství. Vystavující se snaží přečkat čtvrt hodiny urputného muzicírování za stěnami galerie, návštěvníci se nervózně vrtí a křečovitě usmívají ve snaze nedat najevo podezření, že byli zase napáleni, zatímco účinkující se s rostoucí agresivitou opírá do strun, aby vtělil existenciální otázku „Co tady dělám?“ do duši drásajícího výkřiku.

Nejdůležitějším smyslem, který uplatňujeme při vernisáži, kupodivu není zrak ani sluch, ale chuť. Konzumace občerstvení, které se nabízí bezplatně či za nízký poplatek, je ústřední tělesnou aktivitou, která stmeluje účastníky této události. Lze prohlásit, že Scéna má přes všechny dílčí rozdíly jednu hlavní chuť, tvořenou směsí levného vína a chipsů; v daném ohledu tedy rozhodně není „nemastná neslaná“. Podoba občerstvení je podstatným kritériem pro hodnocení výstavy. Příliš skromné pohoštění vytváří dojem nadměrného sebevědomí, jako by vystavující spoléhal na to, že získá návštěvníky pouze kvalitou svých děl, zatímco opulentní hostina naopak vyvolává podezření, že si je chce koupit.

Od občerstvení lze logicky přejít k jádru rituálu vernisáže, totiž ke společenskému setkávání. Nejpravidelnějšími a nejdochvilnějšími návštěvníky zahájení jsou členové takzvané Holubovy letky. Jde o skupinu lidí, kteří spojují smysl pro levné stravování s vysokými kulturními nároky. Tím, že obšťastňují vernisáže svou ustavičně žvýkající přítomností, významně zvyšují věkový průměr přítomných a představují tak živý argument proti obviněním, že mladé umění nevychází vstříc divákovi starší generace.

Příbuzní a přátelé vystavujících jsou zase nejvstřícnějšími a zároveň nejtragičtějšími účastníky vernisážového dění. Námaha a vynalézavost, s nimiž se pokoušejí nedat najevo své zklamání, nepochopení a ponížení tváří v tvář vystavenému umění, vyvolávají míru soucitu hraničící se škodolibostí. V ojedinělých případech, kdy představitel této skupinky se zjevně nehraným nadšením pochválí vystavená díla, jde nejspíš o chybu na straně vystavujícího, který by se měl vážně zamyslet nad změnou své strategie, včetně volby jiného povolání.

Konečně, na vernisážích se taky objevují představitelé Scény, kteří zde uskutečňují její Dění. Lze je poznat podle toho, že naprosto ignorují vystavené umění – jednak považují propírání takových věcí na veřejnosti za neslušné, jednak si nezastírají, že vernisáž je jim pouze záminkou k tomu, aby se setkali. Komunikace mezi adepty Scény může mít pokleslou podobu cílené „socializace“ či „navazování kontaktů“. Osoby, které si svou přináležitost ke Scéně nemusejí nijak dokazovat, prakticky využívají vernisáže pouze jako místa srazu s přáteli, s nimiž se pak přesouvají jinam. Koordinace těchto přesunů je vlastní podstatou vernisážového Dění.

Autor pracuje na VVP AVU a studuje na FF UK.