eskalátor

Jaká by to byla konformita bez daru samoočišťování? Omyvatelnost donucovacích prostředků je pak dalším ze znaků postupující společenské normalizace. Nejedná se snad o jednu z nutných podmínek jejího hladkého průběhu? Pokud totiž otázky moci a násilí po nastolení zdánlivé legality čistého zanechají vůbec nějaké stopy, v normalizovaných myslích splynou s odporem ke špíně. Rozmanitost čisticích prostředků nás nesmí překvapovat. Nový vůz pořízený pražskou městskou policií k odchytu opilců má podobu dodávky, která „má s běžnou společný v podstatě jen podvozek“. Zadní oddělená část vozidla „má speciální omyvatelnou úpravu“. Jak jinak, jde­li o čistotu! Policisté křižující nocí v omyvatelných dodávkách a igelitových rukavicích, jejichž zásobou je opatřen každý pochůzkář, tak zajišťují bezpečnost občana a hygienu společnosti na způsob obřího pesaru. Intervence se v tomto pojetí omezuje na technologii: stát se s naší bídou setkává v alegorické podobě umělé panny, kterou lze snadno vymýt, za jejíž použití je ale třeba zaplatit.

O. Klimeš

Úmrtí Václava Havla udělala čáru přes rozpočet různým periodikům, která ještě v čase předvánočním vydala bilancující ročenky. Vzápětí se objevily speciální publikace věnované exprezidentovi a je veřejným tajemstvím, že byly připravené dlouho dopředu. Třeba webová stránka iHned s nekrologem nesla červencové datum. Pozadu nezůstali ani nakladatelé a jejich nekroautoři. Taková Michaela Košťálová se osvědčila už po smrti spisovatelky Simony Monyové, tak proč jí nesvěřit zesnulého dramatika. Odbornice na celebrity se zapsala do dějin literatury například knihou Hlášky herců První republiky. Teď vzpomíná na Havla. Trochu očekávatelně tak činí „krátkými výstižnými texty a velkým obrazovým doprovodem“. Dokonce prý jde o „časosběrný materiál“, který autorka jistě sbírala už na základní škole (narodila se v roce 1987). Pikantní je její životopis, uveřejněný na webu. Dozvíme se, že se živí jako „externí manager v oblasti kultury“ nebo že její „původní dráha měla být čistě herecká“. O uměleckých ambicích svědčí i „absolutorium dvouletého malířského kurzu“ v jejích dvanácti letech. Doporučuji její webové stránky musee­du­trmpel­oeil.cz. Nekrofilní sklony z nich přímo trčí.

J. G. Růžička

Angažovaná veřejnost se dostává do stále větší izolace. Dokazují to dva příklady z dílny ministerstva vnitra. V novele zákona o právu na informace se objevil kuriózní nápad, podle kterého úřady mohou žádost o informace zamítnout, když nabudou dojmu, že je obstrukční, neboť žadatel se vyptává až moc často. Pokud se tento šílený nápad uchytí, pak můžeme dát sbohem veřejné kontrole činnosti státu a utrácení našich peněz. Druhou absurditou je zpráva ministerstva o stavu extremismu za třetí čtvrtletí roku 2011. V kapitole „Levicově­extremistická scéna“ bylo uvedeno, že environmentální scéna se v červenci zmobilizovala a téměř nenásilně bránila kácení stromů na Šumavě. Po upozornění, že akce byla shromážděním občanů, kterému podle rozsudku soudu policie nezákonně bránila, došlo ke „změně“. Vznikla nová kapitola „Mimořádné události na environmentalní scéně“, téměř doslova kopírující původní text. Přibyla pouze věta, že Hnutí DUHA, Greenpeace a Děti Země nejsou extremistické organizace. Problém je vyřešen! Tedy až na jednu „maličkost“: možná by měl někdo občanům této země vysvětlit, jak je možné, že zpráva ministerstva o stavu extremismu eviduje legální činnost neextremistických občanských sdružení.

M. Patrik

Daniel Landa dělá dvacet let stejnou věc, jen za použití jiných slov a kostýmů. Zrovna teď staví „vozovou hradbu“ proti menšinám, které se nechtějí „rozpustit“ v české většině. Docela se mu to daří. Za spolubojovníky má zatím „jen“ desetitisíce fanoušků na koncertech. V pravidelných proslovech pořvává: „My jsme tu většina!“ a oprašuje rétoriku Orlíku. Dvě dekády starou píseň „Čech“ nyní zpívá tolik hrdel jako nikdy předtím. Landa se konečně může veřejně přihlásit k minulosti, kterou přes desetiletí prohlašoval za mladickou nerozvážnost. Dokud se pouze bál, že „muslimové začnou proudit do Evropy“, tak se nedařilo. V době hrozícího nedostatku ale stačí říct: „Mám velkej strach“ a doplnit: „Nejsem taky žádnej chytrák.“ Jak vzdálené se teď zdají být doby, kdy Landa hrozil emigrací, protože se cítil nepochopen.

P. Chodec

Line­up koncertu na počest Václava Havla v Lucerně ­­byl podle organizátorů založen na principu, který prý bývalý prezident během své funkce úspěšně naplňoval: cílem bylo propojit na jednom pódiu muzikanty různých žánrů a scén. Havel opravdu dokázal spojit nespojitelné – nejslavnějším příkladem je vystoupení Lou Reeda a Mejly Hlavsy v Bílém domě – a z politiky tím učinil zajímavější a ne tak předvídatelnou oblast. Věc má ale i svou stinnou stránku: to, co na úrovni oficiálního styku působí jako oživení, může být zároveň velmi diskreditující: Havlovy kousky způsobily šok mnoha potentátům, ale také zkompromitovaly řadu dříve suberzivních umělců. Nejde ani tak o Lou Reeda, který by se promenováním na bombastických akcích, vystupováním se symfonickými orchestry a duety s operními monstry znemožnil i bez Havla. Velmi však tímto úsilím podkopal důvěryhodnost tzv. českého hudebního undergroundu. Je to ale v první řadě chyba umělců, kteří se mu podvolili. Symbolická hodnota vystupování na státních oslavách či tryznách z nich činí přisluhující kašpárky a nic na tom nemůže změnit fakt, že prezident, který si je osedlal, byl vskutku nonkonformní.

k!amm