Tohle je design

Poznámky z roku 2011

Bilanční text o designu v uplynulém roce nepřináší správné a odstrašující příklady, ale volně přepsané poznámky ze stránek linkovaného zápisníku. O designu konzumovaném s žemlí, designérech v bídě ulice i novinovém spektáklu.

„Procházeli městy, kde slogany načmárané na billboardech odrazovaly příchozí. Billboar­dy byly zlehka přemalované bílou barvou, aby se na ně dalo psát, ale vespod slabě prosvítaly všemožné reklamy na věci, které už ne­existovaly. Seděli u silnice a dojídali poslední jablka.“ Právě tento výjev z Cesty Cormaka McCarthyho si v souvislosti s grafickým designem (či vizuálním designem, protože co je dnes na něm vlastně ještě grafického?) vybavuji často. Nevím, nakolik je to ještě normální, ale rád ho zmiňuji skoro při každé příležitosti, kdy se hovoří o tomto všudypřítomném, a přitom stále tak málo a okrajově reflektovaném oboru.

Tento zápisník by měl být o důležitých nebo zajímavých událostech a tématech grafického designu uplynulého roku u nás. Když si teď pročítám své zápisky, ukazuje se, že mě toho nezaujalo mnoho. Pokud předpokládáte výčet krásných publikací, plakátů invenčně vypravených výstav nebo originálních webových stránek a interaktivní grafiky, zklamu vás. Jen vizuálně výpravných knih u nás vychází dost, a dokonce stále více, ale nepamatuji si, že by mne některá z nich opravdu překvapila. Dosud přetrvává trend posledních let, kdy designéři v doznívající éře blahobytu zkoušejí a předvádějí různé druhy vazeb, formátů, materiálů a jejich kombinace zpestřují třeba o vyklápěčky nebo obálky ze složených plakátů a hovoří přitom o konceptuál­ním ­designu. Nakolik shledáte tyto hry zábavnými, je věcí osobního vkusu a očekávání. (Mě to moc nebaví. Snad i proto, že se tím také sugeruje, že tohle je design.) Současně si nemyslím, že psát nebo přemýšlet o vizualitě a designu znamená vypočítávat a popisovat správné a odstrašující příklady konkrétních vizuálů a designů, jak je u nás zvykem.

 

První vizitka

Vizuální design přece už naleznete doslova všude. Především skrze něj se vytváří a strukturuje nový prostor (internet, počítačové nebo mobilní aplikace) a současně se rozpouští v snadno přístupných programech do domácností a počítačů jeho dřívějších pasivních konzumentů a laiků. Zkušenost s designováním se tak stává obecně sdílenou. Začíná být běžné, že přemýšlíme o vizuální prezentaci své práce, koníčků a dokonce svého života. Jak se stále více prezentujeme, také designujeme. Co si tedy zaslouží být událostí loňského roku? Kniha s trendovou vazbou, nebo žena v domácnosti navrhující si první vizitku svého života? Bylo by dost pošetilé pokoušet se vyhlašovat: takhle se to má dělat, bez pravidel nebo kritérií. Některými stále vzývané řemeslo a vlastně i estetické hodnoty jsou obsaženy přímo v grafických aplikacích, ve kterých veškerá produkce dnes vzniká.

První vytržený list z linkovaného Moleskinu (design!) je nečitelně (design?) popsaný komentáři k právě připravovanému Bienále grafického designu v Brně. Jeho organizační výbor se výrazně proměnil, jména jako Radim Peško a Adam Macháček slibují vyhraněnost a zaměření na skutečně aktuální trendy. Jedna rozporuplná zvláštnost této akce ovšem přetrvává, nebo se dokonce posílila: výhradně grafičtí designéři představují výhradně grafické designéry. Liška se kouše do ocasu, chystá se metadesign. Přijeďte se na něj v létě do Brna podívat.

Na dalším listu vidím jen podtržený titulek „McDonald’s menu“. Obraz z rychlého občerstvení s tácem se sendvičem, hranolky a kolou známe všichni. V něčem je však unikátní; žádné jídlo ani nápoj není vidět. Těch několik soust a půllitr oslazené vody s ledem jsou ukryté pod vrstvou vizuálů. Vše je zabalené a pestře potištěné, včetně papírového prostírání zakrývajícího tác. Zkuste odložit samotné jídlo vedle tácu na ubrousek a přelejte kolu do průhledného pohárku. To, co zbude, je profesionální grafický design, který konzumujeme spolu s žemlí. A to doslova.

 

Návrat na ulici

Další vytržený list hustě pokrývají zkušenosti s Kindlem, čtečkou tzv. e­knih. Používání čtečky je ambivalentní zkušenost. Držíte v rukou tvarem neurčitý a křehký předmět, jehož displej je díky zobrazující technologii eink nejen velmi energeticky úsporný, ale i vizuálně neobvyklý. Rozhodně nepůsobí jako moderní technologie, ale jako cosi archaického. Jeho šedozelená mléčnost, až zahnilost, s rozpitým vykreslením textu je přízračná. Při čtení máte neodbytný pocit, že jste sunuti textem jako auto v pomalu jedoucí koloně; nalistovat zajímavou pasáž nebo ověřit si formulace je ve frontě stránek obtížné. Čtečka je dosud jen stroj na lineární čtení, programování. Současně pozoruji, jak je mi u e­knih lhostejná jejich vizuální úprava. Designem je tu samotný předmět čtečky. Naprosto tu ztrácím estetické nároky; vidím jen text a plast. Tady někde se rodí nové knihy. Autentické a plastové, jiné než papírové otisky z počítačových aplikací, kterým dosud říkáme klasické knihy.

Potom tu je lístek s tvrzením: „Nic se neděje. A proč by mělo?“ Ach jo. Snad odkazuje na mechanismus výroby událostí, který je světu designu tak vlastní, anebo jen na triviál­ní fakt, že když máte chvíli klidu, zahlédnete a zaujme vás i to zdánlivě nezajímavé. Už nevím.

Další list s titulkem „Krize, příležitost pro designéry“ je poměrně čitelný. Shrnuto: grafičtí designéři­profesionálové dnes pracují výhradně pro instituce, firmy a agentury; lhostejno, zda státní, kulturní nebo ryze komerční. Jistou naději v jinak neveselé době vidím v možnosti designérů vyvázat se ze servisních služeb pro marketingové cíle zadavatelů a pokusit se o vlastní produkci nebo navázání lokální spolupráce a komunikace. Různé butiky, kluby, café, galerie, malá nakladatelství a krámky s designem – to je přece jejich přirozené prostředí. Ovšem, rozdíl mezi designérem a holičem je zřejmý, ale chápat případný „návrat na ulici“ jen jako ponížení, ztrátu peněz a prestiže je více zprávou o samotných profesionálech než o bídě ulice.

 

Plakát na ledničku

„Martin Kubát a štětce z Dášiných vlasů“ – stojí na dalším papírku. Pokud jste byli na prosincovém Design Supermarketu v Praze, stánek mladého výtvarníka si určitě dobře pamatujete. Snadno propadnete kouzlu jeho knížky, dokreslovacího sešitu pro děti, pár hrnků s antidepresivy nebo scénářem návštěvy kavárny a především štětců, které vyrobil ze světlé kštice své přítelkyně s pomocí špejlí, hůlek z čínského občerstvení, zátky od vína nebo modelíny a vteřinového lepidla. Design!

Poslední poznámka je vlastně jen vytržený list ze včerejších novin. Jde o celostránkovou barevnou fotografii dvou uslzených ženských tváří s popiskem Vdova a dcera. Prohlížím si tu novinovou fotografii a smutně přemýšlím, jaký je její smysl. Připadá mi jako plakát na zeď nebo na ledničku (tam nakonec také skončí). Je pochopitelné, že úmrtí V. H. na sklonku loňského roku zastínilo vše ostatní. Je neuvěřitelné, jaký spektákl dokázala současná moc a média z tak intimní a ryze nevizuální události vyprodukovat. Denní agenda měkké indoktrinace „žili jste na dluh, starejte se o sebe a sport“ se náhle proměnila v tak masivní proud mediálních obrazů bezprecedentních poct, blíže nespecifikovaných hodnot, přesahů a symbolů, že téměř nejde slyšet vlastní hlas.

Asi se teď ptáte, patří­li tyto poznámky do zápisníku o designu? Patří. Právě tohle je totiž design.

Autor je grafický designér, nakladatel, editor DesignReader.org.