Kdy se společnost dostává do krize? Kdy bychom měli indikovat hrozbu jejího rozpadu? Existuje mnoho možných odpovědí. Většina z nich bývá zkonstruována pro jasný účel: mají dokázat, že v té krizi jsme právě teď. Neboť ničím nelze lépe získat pozornost a dojímavou chválu roztrpčeného davu.
Moc dobře znám ono pokušení konstruovat indikátory krize a rozkladu podle aktuálního stavu. Přicházím ze zásvětí nářků a celý polistopadový vývoj jsem vždy hodnotil jako éru rozvratu, tak nemilosrdně a divoce, že by Václav Bělohradský přede mnou plačtivě prchl do Centra pro ekonomiku a politiku. Leč pokud bych měl zkrotit bolest poraženého a zuřivost vyděděného, pokud bych měl odvrátit tvář od českého topácko-nečasovského sajrajtu a sám sebe přimět k pohledu co možná nejobecnějšímu, musel bych nalézt dvě pozice, které indikují, že společnost se ocitla v pasti.
Slovo neměnící se v prach
V dějinách židovského národa nacházíme zvláštní etapu, která je zřejmě naprosto klíčová. To, co se dnes nazývá Tóra a co křesťané znají jako Starý zákon, bylo zhruba do roku 400 před naším letopočtem živoucím procesem. Židovskou společností tehdy kolovalo mnoho různých textů, nijak systematizovaných. Váha textu vycházela z pověsti mezi učenci i z obliby u lidu. Vážnosti se těšily texty připisované Mojžíšovi, ale ctěna byla třeba i Píseň písní, jakýsi literární pop té doby.
Tato tradice textu měla ohromující dynamický potenciál. Inspirovala nekonečnou řadu vášnivých intelektuálů, kteří toužili vyslovit slovo v naději, že bude k této úctyhodné sérii textů připojeno.
Poslední sadu těchto intelektuálů známe jako proroky, a to proto, že v jejich době letěl zvláštní -ismus, zvláštní kulturní forma, která zahrnovala brutální kritiku vlastní společnosti, jež se ocitla na prahu mocenské katastrofy – v sevření dvou imperiálních mocností, Asýrie a Babylonu. Těmto intelektuálům činilo zvláštní potěšení vyslovit: „nepřítel nás smete, a to je dobře, protože jsme zkažení“. K tomu přidali ostrou kritiku poměrů, občas něco mystických obrazů a pár apokalyptických tónů, jichž časem přibývalo, neboť mívaly velký úspěch u cílové skupiny.
Tito proroci, snad to dnes již můžeme říci, se mohli sotva rovnat velkým autorům Genesis či Exodu (byť pár literárních talentů mezi nimi jistě bylo, zejména Izajáš), ale měli jednu výhodu: věděli, že jejich slovo má váhu, protože může být v jistém smyslu přiřazeno k řetězu počínajícímu (symbolicky) Genesis. Toto vědomí bylo jistě opojné, jistě inspirativní, ale také organizující, krotící, ustanovující jistá pravidla. Proroci byli nuceni vyváženě kombinovat novost (revolučnost) s tradicí (konzervativností) – málo toho či příliš onoho by je vyřadilo ze hry. Prostá konzervativnost by je odsoudila ke splynutí se starými texty, prostou radikalitou by se odtrhli od společnosti a ztratili by se v nicotě jurodivých skupinek, co již v té době odcházely snít do pouště své apokalyptické sny.
To vytvářelo zdravou společnost, která – v tom se proroci nemýlili – sice byla brzy semleta mocnými říšemi, ale právě exil a rozehnání lidu prokázaly její zdraví. Ukázalo se, že jádrem této společnosti již dávno byla myšlenka a kritický diskurs, a ten rozehnat nešlo. Pád Jeruzaléma roku 597 před naším letopočtem dal odejít ze zaslíbené země intelektuálně silné společnosti, která na exil reagovala novou vlnou burcující literatury: první střípek přidal Ezechiel, jakkoli z jeho vizí cítíme i bolestný odklon od obecního k mystickému. Ale i on měl onu jistotu, že může být přiřazen k tradici textů, že s nimi komunikuje, a že je tím pádem jeho text společenský, byť mluví k rozprášenému lidu.
Krize kanonizace
Vše by se vyvíjelo skvěle, nebýt zvláštní peripetie, která nepostrádá ironii. Babylon byl brzy poražen Peršany, a ti dovolili Židům navrátit se do vlasti. Vládli jim dokonce s jistou shovívavostí. A tehdy se stala zvláštní věc. Skupina myslitelů, vedená písařem Ezdrášem, opojená jistým happy endem, jejž prožila, a souběžně motivovaná nedávným traumatem ztráty pevného bodu společenství, se rozhodla vytvořit kánon. Uspořádat tu ohromující sbírku textů do posvátné knihy, která bude jednou provždy uzavřena. Tóra byla sestavena ze sady textů pocházejících z různých dob (část volby vycházela vstříc lidovému vkusu a respektovala i aktuální díla) a nikdo si již od té doby nemohl činit nárok být k tradici těchto nejskvostnějších textů přiřazen. Známe jména posledních proroků, jimž neujel vlak, ale třeba Sírachovce, jehož od klasiků dělilo pár let, už nezná téměř nikdo.
Stvoření tohoto pevného bodu – Knihy knih – mělo řadu výhod. Ale zjevně vedlo k obrovské krizi. Katastrofa intelektuální, která nastala, jednoznačně překonala katastrofou politickou, jíž byl první pád Jeruzaléma, a bezprostředně také připravila politickou katastrofu příští. Důsledky kanonizace byly dva: byl posílen náboženský fundamentalismus těch, kteří byli opojeni jistotou pevného bodu dějin. Strážci zákona přestali být tvůrčí, o to však byli fanatičtější. Jejich opozice, intelektuálové (bývalí proroci), cítila nesmírnou frustraci. Jejich slovo ztratilo váhu a smysl, bez tradice textů, k níž by šlo přičíst, se měnilo v pouhý prach. To nevyhnutelně vedlo k tomu, že tyto intelektuály počaly lapat apokalyptické a uzavřené skupiny v poušti. Literatura zcela utichla. Zbyli jen uspořádávači a kazatelé, o jejichž vlivu na uzavřené skupinky fanatiků se můžeme jen dohadovat. Z let 400 až 200 před naším letopočtem nevíme o žádné podstatné židovské knize.
Na tragédii bylo zaděláno. Již zbývalo jen nevyhnutelné politické vyústění, které přišlo s řeckou invazí. Řecká správa nebyla zdaleka tak tolerantní jako perská. Střet kultur katalyzoval mohutné sociální procesy. Správci kánonu se proměnili ve velice odbojnou skupinu, neboť jistota pevného bodu dějin jim dávala fanatickou odvahu. K protiřeckému odbojnictví se záhy přidaly i pouštní skupiny, se svou směsí nacionalismu a apokalyptického mysticismu. Na rovině intelektuální se rodilo také cosi nebezpečného a podivného – z pouštních skupin vzešla první kabala a démonologie na jedné straně, na straně druhé umírněná linie, která však odtržena od jádra společnosti začala zcela vážně koketovat s možností úplně nového náboženství. Bylo to logické: pokud vaše slovo nelze k ničemu připočíst, začnete z něj činit slovo slov, slovo krále králů.
Brajgl, který v židovském světě nastal v temném období kolem „roku nula“, přinesl totální katastrofu pro Židy i pro svět. Židé samozřejmě s helénskou mocností (nakonec jí byl Řím) vojensky prohráli a byli podruhé rozprášeni – tentokrát však již nikoli jako silná společnost, ale jako sbor, jemuž hrozil reálný zánik. Svět zase z tohoto rozvratu získal dar s mnoha jedovatými příměsemi, jež nebyly jedovaté v kontextu židovské společnosti, ale vytrženy z ní začaly produkovat nebezpečné výpary. Jak známo, ten toxický dar se jmenoval křesťanství.
Ano, takto se rodí krize. Zažehnána v židovském národě byla až tehdy, když pochopil, že musí začít skládat „druhou Tóru“. Otevřít novou tradici textů, která umožní intelektuálům ovlivňovat svou společnost, dá jim jejich médium i satisfakci „připočtení“ (tím médiem se stal Talmud), ale zároveň jim nedovolí vládnout – čemuž naštěstí zabraňoval exil, takže si Židé mohli dovolit dát intelektuálům mnohem větší prostor než kterákoli jiná společnost světa – a to mělo později zásadní důsledky pro dějiny Evropy.
Krize samuelizace
Druhou funkci živoucí tradice textů – zabránit intelektuálům vládnout – nelze podceňovat. Nejde jen o bonmot. Zdá se, že „prorok na trůně“ je druhým možným indikátorem totální krize society. Jde o jakýsi protipól uzavření kánonu, jenž má dle všeho stejně kastrofální důsledky. Jakmile se politické sféry chopí literáti, je na škody zaděláno. Mohl bych uvádět některé profláknuté případy, třebas Václava Havla či Josepha Aloise Schumpetera v čele Biedermannovy banky. Ale mám-li být stylový, mohu v dosud probíraných židovských dějinách vyhledat příklad proroka Samuela, který na jedné straně svým vlivem zcela zastínil muže, již se pokoušeli být králi, na druhé straně se pohyboval v době, kdy Židé cosi jako krále z politických důvodů nezbytně potřebovali. Výsledkem bylo, že zemi „tak trošku“ vládl slabošský král Saul, skákající, jak pískal vzteklý prorok Samuel, který dokázal na oltáři „rozsekat zajatého nepřítele na kusy mečem“.
Nezdravá situace vedla k jedinému: k nekonečným debatám, zda Izrael vůbec má mít nějakého krále, a jak jeho moc oslabit natolik, aby nesetřel „duchovní“ ráz státu. Vláda intelektuálů vedla k tomu, že zemi málem rozvrátili Pelištejci. Naštěstí po Samuelově smrti nebyl po ruce žádný charismatický nástupce, a tak se otevřel prostor pro muže jménem David, který se stal jedním z nejlepších politiků židovských dějin.
Dnešní Sírachovci
Společenství je v krizi, když „uzavře kánon“, když se ucpe skulina, jejímž prostřednictvím dokáže do jádra společenství přitékat rozvratný, kritický a revoluční hlas „proroků“, literátů, filosofů, kazatelů, intelektuálů, teoretiků.
Společenství je v krizi, když se proroci vzdálí od tradice textů, a tím od jádra společnosti. Když s tímto jádrem přestanou komunikovat, ať už kvůli věrnému naslouchání pouštních sektiček či pro nerušený život v čisté teorii.
A společenství je v krizi, když prorokům vnutí vládu, neboť jejich radikální a čisté pojetí touží proměnit v radikální řešení či iluzi čistoty společnosti.
Víme-li toto, můžeme teprve nyní začít vyměřovat, zda snad naše společnost není rovněž v krizi, zda nežijeme uprostřed rozvratu. Opravdu máme mechanismy, jak rozpoznat podstatné texty dneška? Opravdu je umíme připočíst k tradici, a tím jim dávat společenskou váhu na jedné straně a neutralizovat nutnou dravost novátorských autorů na straně druhé? Opravdu máme kritické médium, onu skulinu, jejímž prostřednictvím tryská do srdce komunity hlas proroka? Opravdu nejsou naši proroci frustrováni nemožností být slyšeni a neobracejí se pozvolna k radikálům? Opravdu se nemění hlas dnešních Sírachovců v prach? Opravdu se nerozléhá v našich dějinách podezřelé ticho a uklidňující šum ezdrášovských přepisovačů?
Odpovědi na tyto otázky neznám. Málokdo je asi po jejich vyslovení chtít znát bude. Ale v tom případě bychom měli být preventivně připraveni na třeštění fundamentalistů z Chrámu, příchod sekerníků z pouště i dav toužící spatřit vodu měnící se ve víno.
Pak nás ale potěš pánbůh.
Autor je absolvent mediálních studií, vydal několik souborů esejů a nejnověji mu vyšla kniha Černé libido.