Cesta do hlubin kadetovy duše

Rozsahem nevelký román, na který se nabalilo mnoho interpretací – od sociálně kritického čtení knihy jakožto pranýřování poměrů v rakouských vojenských kadetkách po alegorii mocenských a manipulačních mechanismů v totalitní společnosti – pojednává o duševním vývoji studenta kadetní školy, o utváření jeho epistemologického i morálního postoje ke světu.

Překladatelské výzvy

V posledních letech vycházejí v nových překladech díla, která lze počítat do kánonu klasické literatury a přeložena byla naposledy relativně nedávno, ve zlatém odeonském období, kdy byl český literární překlad na skutečně špičkové úrovni. Nehrozí u nich, že by se jazyk překladu za onu krátkou dobu propadl do hlubin nesrozumitelných archaismů, a rovněž se nejedná o žádnou oblast, kde by se za stejnou dobu nějak prudce změnilo typické lexikum. Také nejde o to, že by byl stávající překlad nevyhovující nebo chybný. Namátkou: máme zbrusu nově přeloženého Tolstého nebo Thomase Manna, zcela nového převodu se dočkala i taková „kláda“ jako Dantova Božská komedie. Překladová beletrie zaujímá v české literatuře fundamentální pozici od nejstarších dob (o Jungmannovi a jeho generaci nemluvě) a dnes je zřejmé, že toto postavení neztrácí, naopak že překládání náročné krásné literatury prožívá jakousi renesanci, kdy se překladatelé chápou úkolů nejen zprostředkovávat čtenářům světovou beletrii současnou, ale i reagovat vlastním počinem na „výzvu“ svého předchůdce.

Této renesanci můžeme připsat i nový překlad Zmatků, jejichž existující převod od Jitky Bodlákové pochází z roku 1967 a podle vlastních slov Radovana Charváta je výborný. Musilův jazyk je složitý, při zevrubnějším pohledu je zřejmé, jak pečlivě autor zvažoval každé slovo; navzdory své rétorické košatosti a cizelovanosti je fragmentarizovaný a přerývaný zámlkami. Pro překladatele tedy představuje pochopitelnou výzvu. Pokoušet se o srovnávací filologickou analýzu by však bylo jen málo přínosné. Nový překlad je spíše příležitostí zamyslet se nad tím, co z Musilova odkazu může v českém prostředí rezonovat.

Jak ovládnout dav

Zmatky chovance Törlesse jsou menší prozaický útvar, zůstávající – společně s Musilovými eseji – poněkud ve stínu jeho monumentálního díla o zániku habsburské monarchie, nedokončeného Muže bez vlastností (Der Mann ohne Eigenschaften, 1930–1943; česky 1980). Látku románu asi není třeba složitě připomínat: student jménem Basini, který se dopustil krádeže, je dvěma dalšími spolužáky – Beinebergem a Reitingem – v rámci svého „trestu“ týrán, ponižován a sexuálně zneužíván. Törless se účastní jako jakýsi nezúčastněný pozorovatel (svou bezbrannou a receptivní pasivitou, s níž ukrutnosti svých spolužáků přijímá, připomíná mladšího bratra matematika Ulricha z Muže bez vlastností). Když celá záležitost překročí určité hranice, vše se dostává mimo zdi tajné chodby, kde k „trestání“ dochází.

Beinenerg a Reiting sice nejsou postavy čitelné jako reprezentanti dvou životních a intelektuálních modů, jako takříkajíc realistické typy třeba na způsob Naphty a Settembriniho v Mannově Kouzelném vrchu (Der Zauberberg, 1924; česky 1930), odrážejí však Musilův diferencovaný popis racionality a iracionality: na jedné straně krutá, systematická technokracie moci, v níž Musil načrtl předobraz totalitních mechanismů využívaných představiteli pozdějších diktatur (jak si sám později poznamenal v deníku), na druhé straně svérázná recepce východních nauk, mystických rituálů směřujících do hloubi vlastního nitra. Také v jednání obou těchto kadetů je přes jeho odpornost cosi romantického: přesvědčení o vlastní morální superioritě a heroismu.

Ačkoli se vykladači Musilova díla nemohou shodnout, zda (respektive v jakém smyslu) jsou Zmatky psychologickou prózou, je zřejmé, že se zde Musil vyjadřuje k něčemu trvale aktuálnímu, tedy k mechanismům, jež jsou takřka esenciálně vlastní lidským bytostem a projevují se zneužitím znevýhodněného postavení druhého pro vlastní cíle, ať už jsou prostě a jednoduše sadistické, nebo hnané snahou po zhmotnění vlastních představ o lidské duši, které Basiniho degradují na oběť pokusu (a zuřivého násilí, když dotyčný Beinebergův pokus skončí groteskní blamáží). Za zdůraznění však z hlediska naší recepce stojí jiné dva okamžiky v rozvíjení celého příběhu: úloha davu a reakce učitelů. Poté, co se oba trýznitelé Basiniho „trestání“ nabaží, rozhodnou se ho předhodit ostatním spolužákům, kterými šikovně manipulují. Ostatně i spojenectví těch dvou je něčím jako sňatkem z rozumu: v minulosti spolu soupeřili o vliv v rámci ročníku, soutěžili nevybíravými metodami o to, kdo získá na svou stranu víc ostatních studentů, a druhého tak odsune do marginálního postavení, přišli však na to, že bude moudřejší se spojit. Překlad Jitky Bodlákové vstupoval do úplně jiné společenské atmosféry a promlouval ke zcela odlišnému publiku než Musil i než překlad Charvátův; v době svého vydání však tato Musilova sonda do umění ovládnout dav musela vzbuzovat asociace vskutku aktuální.

Zatuchlí učitelé a bezobsažný svět

Jinou kapitolou je pozice učitelů, kteří svým byrokratickým, přestrašeným a falešně důstojným postojem reprezentují to nejhorší z tradic často karikované a vysmívané rakouské prostřednosti a omezenosti. Jak píše Claudio Magris v Habsburském mýtu v rakouské literatuře (Il mito absburgico nella letteratura moderna, 1963; česky 2001), učitelé „reprezentují zatuchlou vrstvu, která není schopná žáky chápat, natož vést; vrstvu, jež má v sobě cosi klerikálního, a sice v tom nejhorším smyslu slova“. Z internátu je nakonec vyloučen jak Basini, tak Törless, který školu opouští zároveň také na vlastní žádost. Avšak nejen to. Typicky starorakouský je i určitý pocit zániku, úpadku, vyprázdněnosti a bezobsažnosti – a právě Musil je autorem, který tento pocit ve svých prózách ztělesňuje tak, že ho dovádí do krajnosti. Obraz nitra dospívajícího člověka je pro vyjádření neuspořádaného vnitřního života postavy vděčné médium.

Podobné problémy jako Törless řeší postavy dospělých lidí postižených krizí identity, kterých v literatuře – a zvlášť rakouské – není málo. Zde však jde o procesy, v nichž se lidská identita teprve utváří. Törlessův svět je světem, který přichází o své reálné obsahy, podobně jako „země snivců“ Alfreda Kubina, propadající se do iracionality. Lépe řečeno: Törlessův svět svých obsahů teprve nabývá. Labilita světa pozdní podunajské monarchie, držené pohromadě už jen ritualizovanou společenskou diskursivní praxí a osobou stařičkého mocnáře, se odráží v labilitě světa chovance Törlesse, jenž stojí – zřejmě poprvé v životě – před rozhodnutím, které za něj nikdo jiný neudělá. Jak říše, tak kadet hledají a nenalézají záchytné body: u Törlesse to nejsou ani četba Kantova filosofického spisku, o kterou se pokouší (zrovna Kantova, s jeho „mravním zákonem ve mně“, který se nedokazuje!), ani matematika, nejexaktnější ze všech věd, protože i v ní existují imaginární čísla-propasti, před nimiž Törless cítí metafyzický děs. A nejsou to ani instituce, které v řadě jevů s vyprázdněným obsahem zaujímají jedno z předních míst.

Asi není třeba dělat si iluze o tom, jak to za Rakouska ve vojenských kadetkách vypadalo. Samotné krutosti však tématem románu v prvním plánu nejsou: popisy nepřekročí hranici snesitelnosti (která, připusťme, v době prvního vydání byla zřejmě někde jinde než dnes), to nejhorší se odehrává za zavřenými dveřmi, zavřenými i před čtenářem, v zámlce a náznaku. Zcela se mlčí o dalších motivech, které by se nabízely v souvislosti s takovým zařízením coby toposem uzavřeného místa se svými zvláštními zákonitostmi, z nichž a z nějž není úniku. Nedojde na atmosféru drilu, na zvůli vychovatelů či učitelů, chovanci se i po městě pohybují s poměrně značnou volností. Zmatky chovance Törlesse tedy asi nejsou jednoznačným podobenstvím o totalitní společnosti, protože ta by se dala v mikrokosmu chlapeckého internátu zobrazit košatěji. Nepatří úplně jednoznačně ani do řady tzv. internátních románů, což v německé literatuře není žádný okrajový fenomén, nýbrž samostatný žánr.

V našem prostředí můžeme Zmatky číst jako podobenství o zániku starého řádu a jeho nahrazení něčím novým, co je zatím nejasné. V propojení individuálního osudu, uměleckých prostředků převzatých z různých směrů a slohů, které kvetly v kvasícím prostředí rakouské moderny (vykladači Musilova díla identifikovali mnohem více inspiračních zdrojů, než by poskytl expresionismus, k němuž se Zmatky v literárních dějinách obvykle řadí) s generačně zabarvenou kritikou zformalizovaných institucí se zrcadlí souvislosti dějinných zvratů, které máme s Rakušany společné.

Autor je bohemista a komparatista.