Ascanio Celestini
Černá ovce. Pohřební chvalořeč na elektrický blázinec
Přeložila Marina Feltlová
Dybbuk 2012, 112 s.
„Ústav, supermarket a království nebeské jsou všechno jeden podnik,“ praví novela Ascania Celestiniho aneb šílená studie totálních institucí a přepis stejnojmenného divadelního monologu. Schizofrenik Nicola v něm posmrtně vzpomíná na dětství v báječných šedesátých letech – v době mezi válkami a terorismem, kdy se majitel supermarketu stal novým „Ježíškristem“ a pozemšťané začali s klonováním a raketami. Vypráví o podivné, syrovým vejcím oddané babičce, o pomatené, lobotomicky utýrané matce a chybějícím otci. Svědčí o zkušenostech se smrtí: reminiscence na bratry ukamenovavší Marťanku (v šedesátých letech dívky začaly vypadat vesmírně), na spolužáka nabodnutého na plot. Vrací se ke svému pětatřicetiletému pobytu za mřížemi ústavu pro choromyslné – k utrpení vězňů, lhostejnosti věznitelů a až inspirativně nápaditým sebevraždám v tom přerostlém omylu, kam se lidé dostávají kvůli strachu ze tmy tady venku. Jenže strach a vnímavost není nemoc, a tak se blázni nemohou vyléčit. Celestini převrací skutečnost života na zemi, kde poskakujeme jako figurky v božském příběhu, a po smrti stejně jako normalitu a duševní nemoc; zpochybňuje význam lidského bytí a čistotu náboženství, kterou nahradila posvátnost konzumu. Lunatickým stylem vyprávění s množstvím až refrénovitých opakování i znepokojivě výstižných poznámek autor spojuje dětskou naivitu s břemenem prožitků a zdůrazňuje (ale nepřehání) tak grotesknost a absurditu současného života. Nicola umřel letos. Všichni chtěli umřít letos, ale on měl štěstí – nás už čekají jen supermarkety a blázince.
Johana Kotišová
James Joyce
Odysseus
Přeložil Alois Skoumal
Argo 2012, 612 s.
James Joyce a Odysseus. Podle Šaldy „obrovský velryb“ a kniha, o níž každý „slyšel a četl o ní, i když nečetl ji“. Či snad libo Joyceova souputníka T. S. Eliota, jenž praví, že jde o román, kde se hraje „prostě o to, jak pojmout nezměrné panoráma jalovosti a anarchie, jímž je současná realita; jak mu vtisknout řád, tvar a význam“? Martin Hilský s gustem říká: „Joyce should be rejoiced!“ Zdá se, jako by se o Odysseovi, vydaném roku 1922, nedalo nic dodat, což platí i o českém vydání – do češtiny byla všechna převedena Aloysem Skoumalem. Proč Argo knihu přináší potřetí? Že by jen proto, že po devadesáti letech vypršela na Joyce práva? A bude po něm poptávka, vezmeme-li v úvahu, že Šaldova slova rozhodně nejsou jen bonmot? Troufám si tvrdit, že ano, a to ne kvůli intelektuálnímu snobismu, jenž velí, že je správné mít Joyce na poličce. Odysseus přes váhu a závažnost totiž bude vždycky skvělý román. Nejde o to přečíst ho od první do poslední stránky – k dublinskému putování Štěpána Dedala a Leopolda Blooma, jež trvá den i nekonečno, se lze připojit kdekoliv a pobýt libovolně dlouho. Na výběr je mnohé – temná věž nad šedým mořem, již okupuje Štěpánův hromotlucký přítel Tur Mulligan, prosluněný byt Leopolda a jeho záletné, leč milující ženy Molly, sofistikovaná disputace v knihovně, hospoda, kde se asociace mění ve skutečnost, myšlenky zalétávající až za hranice porozumění druhých. Nelze než zakončit citátem z výtečného doslovu Martina Pokorného, jenž revidoval Skoumalův překlad a výrazně upravil systém poznámek. „Tak jděte, žádný strach.“
Anna Vondřichová
Annabel Lyonová
Zlatá střední cesta
Přeložil Martin Fiala
Plus 2011, 295 s.
Někde na půli cesty mezi faktografickým historickým pojednáním à la BBC a fabulovanou historickou prózou, využívající kulisy dávnověku k postulování ryze současných témat, stojí rozkročen „národní bestseller“ Kanaďanky Annabel Lyonové. Pojednává o vztahu mezi slavným řeckým myslitelem Aristotelem a jeho žákem, mladičkým princem Alexandrem Makedonským. Dle záložky předkládaného českého vydání se v tomto díle, především však v postavě jmenovaného filosofa, autorce podařilo „sloučit zvídavost a přímočarost myslitele s jímavě lidskými tóny“. Dle čtenářova úsudku pak z tohoto „jímavě lidského“ hlediska jest klíčový motiv tzv. ženské otázky. Výrazně tu vystupuje Aristotelova žena Pýthias a též vyfabulovaná, ale o to přesvědčivěji traktovaná postava keltské, příliš svobodomyslné otrokyně Athey. Tu i takový lidumil a idealista jako Aristoteles raději prodá dál, než aby jí věnoval svobodu. Z hlediska využití proslulé aristotelské poetiky text ničím nevybočuje z obvyklých norem. Snad jen tím, že na rozdíl od antických dramat, v nichž se drastické, erotické i akční děje odehrávaly za scénou, zde se s nimi – zejména v podobě lékařské a vojenské Aristotelovy praxe (a Alexandrových dryáčnicky krvavých úletů) – čtenář setká místy až detailně. Název tedy nakonec v knize naplňuje nejspíš ono v úvodu zmíněné rozkročení mezi „záměrnou“ faktografií a aktualizovanou srozumitelností.
Karel Rada
Patrick Lapeyre
Život je krátký a touha bez konce
Přeložil Tomáš Kybal
Odeon 2011, 248 s.
Nora Nevillová má všechny předpoklady obstát v archetypální roli femme fatale. Je nezávislá, destruktivní, nestálá, s temnou minulostí, trpící a mučící zároveň, anemicky krásná a především osudová – a to hned pro několik mužů (a také jednu ženu). Celý tento stereotypní obraz narušuje fakt, že nám jej vnucují její milenci, kteří prostřednictvím svých promluv a myšlenkových monologů Noru silně mytizují, zatímco ona samotná nám toho moc neprozradí a z logiky příběhu vyznívá hodnocení její osobnosti většinou opačně. V průběhu románu hrdinka pravidelně cestuje a kolísá mezi dvěma muži a jejich domovy, Paříží a Londýnem. Zatímco Murphy se snaží příčiny jejich vztahového krachu analyzovat natolik, že nedokáže dál jednat a získat ji zpět, Louis se na ni vrhá v neustálém sexuálním opojení a tak trochu přestává myslet. Kromě milování ho snad ještě více vzrušuje samotný akt podvádění manželky, před níž se vždy cítil bezradně neschopný, a rozervanost života na dvě oddělené existence. Věřící Murphy zase přijímá své citové utrpení s křesťanskou pokorou. Ani v jednom případě to ale na Noru nemá pozitivní účinek, a tak se nezhroutí ani jeden z „trpících“ milenců, ale sama jejich trýznitelka. Zatím poslední román francouzského spisovatele Patricka Lapeyra, který předloni získal ocenění Prix Femina, je intertextuálně hravý a odkazuje na mnohé jiné a slavné milostné trojúhelníky. Laxním a váhajícím postavám ale přináší neromantické řešení jejich nekonečných životů s pouze dočasnou touhou.
Filip Horák
Tomáš Glanc
Souostroví Rusko. Ikony postsovětské kultury
Revolver revue 2011, 351 s.
Není patrně zásadnější knihy a smutnějšího svědectví o ruské současné kultuře, než jaké vydal rusista Tomáš Glanc v této knize. Úvodní kapitola, nazvaná Situační zpráva, představí čtenáři dnešní ruskou kulturní scénu. Následují medailony sedmnácti ruských básníků, výtvarníků a spisovatelů. Dlužno doplnit, že každý medailon je doplněn rozhovorem, který je sestavený z různých zdrojů a v jistém smyslu odůvodňuje existenci daného umělce. Tomáš Glanc je v pozadí, bytost, která ví, popisuje, zaznamenává a zejména předkládá hovory ruských osobností.
Zmínil jsem smutek svědectví zajímavého pro české rusisty. Tu mě napadají zejména přítomní spisovatelé Vladimir Sorokin a Viktor Pelevin a divadelník Dmitrij Krymov, jehož tvorbu popsal Glanc prostřednictvím své konfrontáže natolik barvitě, že člověk lituje, že nebyl jejím očitým svědkem. Ruské znamená pro českého čtenáře velké romány a city a také charmsovské mizení; inu, ruský umělec je pro mnohé ten, jenž je kdykoli ochoten se pořezat, odstřelit a čekat své zvěstovatele. Tomáš Glanc tuto auru nádherně rozrušuje.
Pozoruhodnou postavou je Dmitrij Prigov, universální a naprosto démonický člověk, nad jehož dílem zůstává našinec i cizinec zlomený jako pstruh. Jehoposobnost a dílo se – a to je pouze můj dojem – vinou celým textem. Tedy kulturou, jež je mimo jiné postavena na živých výstupech autorů, respektive na lidech, kteří za umění ručí vlastním životem a mají silnou potřebu manifestovat sami sebe, jak je patrné ze zábavného výčtu jejich performancí.
Čtenář má jistou naději poznat názory, mínění a možná i bludy umělců, jejichž kultura je nám cizí. A i když každý intuitivně ví, že ruský básník, spisovatel nebo dramatik by měl být českému naturelu bližší než řekněme francouzské Nábřeží mlh, není to tak. Snad jedinou věc lze Tomáši Glancovi vytknout: kniha informuje neinformované zájemce o ruskou kulturu, ale když je tak krásná a strašně suchá, milovat ji bude ten, kdo miluje předem. Napadá mě citát od jednoho z nejlepších překladatelů z ruštiny, který už bohužel nikdy Sorokina ani jiné mladé básníky nepřeloží: „Co je na Rusech pěkného, je nejlepší na celém světě, a co je na nich špatného, je na celém světě to nejhorší.“ Kniha Tomáše Glance není na celém světě nejlepší, ale je velmi dobrá – není jiného vstupu do mladého ruského umění. Jan Zábrana by se, jak pevně věřím, radoval.
Patrik Linhart
Torsten Pettersson
Dej mi své oči
Přeložila Irena Kunovská
Argo 2011, 309 s.
Torsten Petterson, současný švédský autor, přichází s novým chytrým thrillerem. Kniha čtenáře polapí hned od prvních stránek, na kterých je do nejmenších detailů popsaná vražda mladé ženy. Autor vypráví příběh očima několika postav, které spolu zdánlivě nesouvisí. Často vklouzne nepředvídatelně z jednoho pohledu do druhého, každý je však dobře stylově odstíněný. Neustále jsme konfrontováni s emocemi hrdinů, kteří bojují se zlým démonem, skrývajícím se uvnitř jich samotných. Protagonista, detektiv, chvílemi až nezdravě přemýšlí jako vrah Lovec: „Cítil jsem vrahovo vzrušení, ale nemohlo se uvolnit, odráželo se mi v hrudním koši a v mozku a vytvářelo nové a nové obrazy.“ U krátkých vrahových vstupů se zase čtenář dozví o psychice, která je nelidská a zároveň tak křehká. Text obsahuje i kapitoly podané deníkovou formou, v nichž se čtenář seznamuje se životem oběti a okolnostmi, jež ji zavedly do finského města Förshalla. Petterson se současně prostřednictvím napínavého případu dotýká choulostivých témat, jako je například otázka jaderných elektráren a jejich bezpečnosti či trhu s bílým masem. I přes řadu společných rysů s tolik rozšířenými současnými skandinávskými thrillery jde o řemeslně dobře napsaný příběh, jenž graduje tak působivě, že člověka až mrzí, když skončí. Guilty pleasure, nic víc, nic míň.
Barbora Dušková
Revolver Revue 86
Revolver Revue 86 přináší co přílohu Jednu větu básníka Pavla Kolmačky – ctitelům rustikálního rodinného života četba pod lampu, proti gustu žádný dišputát! Samotná RR obnáší porci čtiva všeho druhu: zlomek fantastického románu Obchodník s nocí, narcis a netopýr Básníka Ticho; fotografie z Ostravy Viktora Koláře; exkurzi do ateliéru Martina Mainera; esej T. S. Eliota o Joyceovu Odysseovi, řádu a mýtu; aforismy Róberta Gála – ve slovenštině (polygloti zajásají!); obrazový esej Karla Halouna o designu obalů rock’n’rollových nosičů za uplynulých padesát roků – zvídavec žasne, znalec se podivuje; v bloku poesie zastoupeni: Miroslav Brück, Jan Vnouček a „černá ovce“ Jakub Guziur s grafickými básněmi – živým echem poetických experimentů; výtvarný blok obnáší daguerrotypie Ondřeje Přibyla, kresby Dany Sahánkové, typografické dokumenty Jana Čumlivského, grafiky Zdeňka Macháčka, obrazy Josefa Žáčka, dokument Petra Babáka o ilustrátorovi Martinu Kubátovi; rozjitří povídky Terezy Šimůnkové, anebo Aleny Wagnerové; fotografie Karla Steinera s využitím camery obscury s poznámkou Jana Sekala; dokument o lvovských autorech Angelině Burjakovské a Alexandri Aksininovi. Samozřejmostí netolik ledasjakou jsou Couleur a příloha inzerční. Kdo se chystáš na rozkvetlé luhy zásvětní, do chlebníku přibal Revolver Reve!
Vít Kremlička
Hannah Arendtová
O revoluci
Přeložil Daniel Štech
Oikoymenh 2011, 293 s.
Hannah Arendtová se ve své knize O revoluci zabývá komparací dvou velkých revolucí 18. století – Americké a Francouzské. Revoluce v jejím chápání není událost provázející lidstvo od nepaměti, naopak jí přikládá ryze moderní charakter; je výdobytkem věku osvícenství. Klíčem k porozumění novosti revolucí je skutečnost, že na rozdíl od minulých rebelií a vzpour zakládá nový věk, myšlenka svobody a zkušenost nového počátku zde jdou ruku v ruce. Usiluje o vybudování nového, jiného světa a souběžně se snaží nikoli o pouhé osvobození jednotlivců od různých forem útlaku, ale o založení stavu, v němž bude možné svobodu zakoušet, vstupovat do veřejného prostoru a podílet se na jeho fungování, jinými slovy: znovuobjevit republiku. Autorka na jedné straně sice zdůrazňuje, že o revoluci můžeme uvažovat pouze v případech, kdy se setkáváme současně s patosem novosti a myšlenkou svobody, nicméně na straně druhé upozorňuje, že všechny zprvu začínaly jako kontrarevoluce, jako soubory snažení o návrat ke starým pořádkům, a až v samotném průběhu se zcela proměnily. Mužové revoluce se tak dostávají do neproniknutelného víru událostí, který již nemohou zastavit ani ovlivňovat. Z akterů se stávají statisté uvržení do procesu bez možnosti akce. Nápadně se tak podobají těm, které již dříve vykreslila ve svém díle Původ totalitarismu. Celé knize dodává na čtivosti vynikající překlad Daniela Štecha, jejž ale poněkud kazí nedostatečná redakční práce.
Jan Gruber
José Ortega y Gasset
Úvaha o technice
Přeložil Michal Špína
Oikoymenh 2011, 127 s.
Převážnou část souboru přednášek, článků a předmluv Josého Ortegy y Gasseta tvoří samotná Úvaha o technice, kurs z léta 1933. Autor v ní příliš nevystupuje z tehdejšího diskursu zděšení náhlou technologickou invazí a ptá se, co se asi stane s tak usilovně vyprázdněným časoprostorem v životě člověka. My, „ontologičtí kentauři“ – od pasu dolů ještě trochu přirození, ale hlavou už ve vysoustružených oblacích –, jsme však bez techniky nikdy neexistovali: „člověk, technika a blahobyt jsou koneckonců synonyma“. Nejcennější se zdá číst Úvahu jako starodávnou varovnou reflexi již tehdy minulé neposkvrněnosti zárodečného stadia stroji (už ne jen nástroji) zamořené západní kultury. V dalších částech se Ortega y Gasset ještě stihne zaplést se šíleně svobodným lidským projektem, ale postupně moudře opouští existencialismus ve prospěch hravosti a případových komentářů. Tu rozvíjí vtipné bajky o vědách a veličinách, tu zas na stránce spojuje etymologii, architekturu a Heideggera, tu se fyzikální krizí reprezentace dostává k epistemologii a úloze vědy. A souvislost? Jmenuje se filosofie a je prý, bohužel, protikladem fyziky. Svazek – ačkoliv dobou vzniku jednotlivých textů rozprostřen přes čtyři desetiletí – zachovává až na výjimky tematickou technicko-filosofickou a překvapivěji nakonec i myšlenkovou konzistenci. Ruší ji jediné dva dobově typické spory: přetahování mezi europocentrickým viděním a jeho zpochybňováním a mezi biologickým a společenským determinismem.
Johana Kotišová
Karel Hvížďala
Grušova hlídka na Rýnu
Mladá fronta 2011, 234 s.
Kniha rozhovorů, které se spisovatelem, diplomatem a politikem Jiřím Grušou vedl ve velkém časovém rozpětí publicista Karel Hvížďala, ukazuje, o koho české pravicové myšlení v loňském roce přišlo: o osobnost uvažující konstantně v dalekém horizontu, otravně sebejistou a schopnou kdykoliv sugestivně hájit své přesvědčení. Ačkoliv v časových skocích, jimiž posloupnost rozhovorů podléhá, vznikají lehké názorové výkyvy, ústředním tématem zůstává Grušův vztah k českému národu. Nevynechá příležitost pousmát se nad vlasteneckou básní Viktora Dyka Země mluví, zaútočit na hrabalovské „krasosmutnění“ nebo pokárat český lid za plebejský charakter. Čechy prý značí „zvláštní činorodost, z níž se vlastně nerodí žádné činy“. Velkolepé činy a fundamentální základ společenských vizí Gruša postrádá především u svých odpůrců, socialistů. Idea socialismu je totiž v jeho očích „velice antihumánní, protože mlčí o posledním a vylučuje život živě žitý. Nepoloží žádnou fundamentální otázku a život činí možným jen jako jakési prodlužování čehosi.“ Transcendentní zakotvení, z nějž by se poslání člověka dalo odvozovat, utopickým úvahám opravdu chybí. Kapitalismus však v tomto ohledu také příliš nevyniká. O to více udeří do očí Grušovy věty typu: „Trh leží v tvých rukách, nepomůže ti žádná partaj ani pojišťovna, nesmíš se jich ani dovolávat.“ Grušova hlídka na Rýnu obsahuje hovory plné rozporů, které však není lehké jen tak smést ze stolu.
Jan Bělíček
Marie Formáčková
Václav Havel
Ikar 2012, 158 s.
Ještě ani hlína na rovu Václava Havla nesesedla, a my už ho tady propíráme. Neváhal s podporou lidem v tísni a umělcům v undergroundu, krušeným totalitní mocí, a zde platí obzvlášť: kdo rychle dává, dvakrát dává – a teprve, když dává ze svého –, což Václav Havel (dále V. H.) dělal. Tudíž je s podivem, že toho byl se vší možnou újmou schopen jednotlivec V. H. v totalitním režimu – a v demokratickém státě toho ministerstvo kultury a magistráty schopny nejsou, ač přímo zvěnčeny. Chybí solidarita. Je V. H. po „listopadové revoluci 1989“ již jako hlava státu někdo jiný? Sousedské vztahy se sjednoceným Německem směřoval k tvůrčí kooperaci. Bylo mu vytýkáno, že nezakázal KSČM. Přestoupil by prezidentské pravomoce, jak říkal, bylo by to nedemokratické; strana radikální levice má v parlamentu své místo, zvolena v regulérních volbách. Učinil správně: když bylo Srbsko pro porušení Daytonských dohod Miloševićovým režimem bombardováno spojeneckými vojsky NATO, označil to za „humanitární bombardování“ – a byli to právě komunisté, kdo proti bombardování Srbska zvedli hlas v umělecké frontě i v parlamentu a zasadili se tím o ukončení války co nejdřív možno. O vystoupení NATO proti Srbsku ale rozhodl hlasováním parlament s vládou ČR, nikoli V. H. Stalo se tak po dramatickém hlasování, jemuž předcházel nervózní telefonický apel tehdejší ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightové ve smyslu „tak jak se Česko rozhodlo?“. Zjevno, že nikomu se do toho moc nechtělo.
Vít Kremlička